Čtyři písně Šalamounovy Jana Duška

  1. 1
  2. 2

Jaké to je, když teprve šestadvacetiletému skladateli nastuduje přední český pěvecký sbor jeho dílo? Právě to nás zajímalo, a proto jsme se před dnešním koncertem Pražského filharmonického sboru vypravili za skladatelem a také klavíristou Janem Duškem, odchovancem teplické Konzervatoře a pražské HAMU, kde teď v oboru skladba pokračuje v doktorandském studiu.Čtyři písně Šalamounovy jsou vaší první sborovou skladbou? Na vašich webových stránkách jinou uvedenu nemáte…

Inu, nejsou přímo první sborovou skladbou, kterou jsem kdy spáchal, ale spíše jsou první, kterou vnímám skutečně jako skladbu hodnu posluchačova ucha. Ostatní byly spíš studentské pokusy, které ani nikdy provedeny nebyly.

Kde a jak se u vás objevil impuls Čtyři písně Šalomounovy napsat? Psal jste je již pro konkrétní sbor, tedy PFS, nebo „jen“ do šuplíku a posléze se je teprve snažil „udat“? S textem jste si poradil sám?

O napsání Šalamounových písní mne v roce 2008 požádal Jan Zapletal, sbormistr vokální skupiny VOSK, avšak k provedení z důvodu extrémní náročnosti vzniklé skladby nakonec nedošlo. S odstupem času vidím, že jsem to opravdu dost přehnal a že je skladba na hranici zpívatelnosti i pro profesionální sbor. Skladba se tak pro mne stala v podstatě mrtvou a s jejím uvedením jsem příliš nepočítal. Když se jí po několika letech rozhodl nastudovat Lukáš Vasilek s Pražským filharmonickým sborem, dohodli jsme se na několika revizích. Některá místa jsem překomponoval úplně, jiná jen pozměnil. Výběr textu byl poměrně spontánní – mám Píseň písní nesmírně rád, obzvláště v překladu Bible kralické. To, že byla zhudebněna již tolikrát a stále inspiruje skladatele, je důkazem nesmírné nadčasovosti těchto milostných vyznání. Výběrem takového textu se však skladatel staví do nevýhodné pozice, kdy může být snadno srovnáván s mnoha mistry, kteří text zpracovali před ním. Ale za ten risk to stojí.

Jak byste hudbu k Šalamounovým písním charakterizoval? Představte prosím tohle dílo podrobněji…

Písně vycházejí především z textu, jeho obsahu, emocionality, ale i zvukomalebnosti a rytmu. Celý cyklus je hodně rytmicky komplikovaný, avšak neměl by tak vyznívat, snahou bylo maximální využití rytmu slov. Cyklem se prolíná ústřední téma spojené s textem „Ach, jak jsi krásná, milá má“, toto téma se navrací v obměnách ve všech částech, kromě třetí. Ta je hrou s barvou mužského sboru, text je po slabikách rozdělen mezi jednotlivé hlasy a vytváří jakousi statickou plochu, impresi, jako když se zastaví čas v okamžiku, kdy spatříte milovanou bytost.

Budete mít před premiérou velkou trému? Jste ten typ tvůrce, který se za svoji partituru hrdě staví, anebo naopak ten, který se k ní hlásí tak trochu nesměle? Byl jste u Pražského filharmonického sboru na zkouškách, a pokud ano, s jakými pocity?

Jaký typ tvůrce jsem to nevím. Je to nesmírně zvláštní, u některých skladeb vnitřně cítím, že jsou dobré, že se mi povedly. Za ně se pak jsem ochoten bít a stát za nimi a obhajovat je proti komukoliv. A pak jsou ty druhé – u nich si už tak jist nejsem a eventuální kritiky přijímám pokorněji a bez boje. No a v případě tohoto cyklu? Myslím, že není zcela marný. Problém je spíše v tom, že jsem obtížností nasadil laťku tak vysoko, že se dalšího provedení hned tak asi nedočká. A trému? Tu moc nemívám, když totiž sedíte v hledišti a slyšíte, že se něco neozývá tak jak by mělo, víte, že s tím stejně už nelze nic udělat. V případě Pražského filharmonického sboru se však naprosto nebojím. Přestože je cyklus skutečně extrémně náročný, interpretace je  -alespoň tak jak jsem ji slyšel na zkoušce a při nahrávání – bravurní a těžko bych si mohl představit lepšího interpreta. Komponujete lehce nebo se vaše skladby rodí zdlouhavě? Jak dlouho vám například trvalo zkomponování právě Písní Šalamounových?

Když se zamyslím nad svým vývojem, tak na konzervatoři jsem byl extrémní psavec – vychrlil jsem desítky skladeb ročně. A teď – mnohdy se mořím s několika takty týdny a vytvoření rozsáhlejší skladby mi trvá mnoho měsíců. Kupříkladu pětadvaceti minutový klarinetový koncert jsem psal více než rok. Můj způsob komponování se tedy diametrálně změnil. Začal jsem přemýšlet doslova nad každou notou, nad její působivostí a významem. Nemám rád skladby, ve kterých nevím, proč tam některé noty jsou; počítačové komponování typu kopírovat – vložit poznám velmi rychle. Proto se snažím takové skladby nepsat. Skládám povětšinou u klavíru, píšu rukou a až pak přepisuju noty do počítače. A jak dlouho jsem psal Šalamounovy písně? Myslím, že několik měsíců určitě…

Považujete se spíš za klavíristu nebo skladatele? Dokážete říci, ve které z těchto profesí se cítíte líp? Soudě podle vašeho životopisu bych tipoval, že b/ je správně – nebo se mýlím?

To je těžké. Na konzervatoři jsem vystudoval oba obory. Když jsem dělal přijímací zkoušky na HAMU, na klavír mne dvakrát nevzali, na skladbu jsem se dostal napoprvé už ze čtvrtého ročníku. A to patrně odsunulo klavír na jakousi druhou kolej. Ale spíš pomyslně. Asi to způsobil Schönberg a jeho Óda na Napoleona, kterou jsem před několika lety provedl s orchestrem BERG. Jeho šéfdirigent Peter Vrábel sháněl asi měsíc před koncertem někoho, kdo by se to v tak krátké době byl schopen naučit. Klavíristé z HAMU odmítli, když zavolal docentu Bartoňovi, u kterého jsem studoval skladbu, odpověděl: jedině Dušek. No a já se to skutečně naučit stihl – dokonce zpaměti. A tím se i v Praze nějak zjistilo, že jsem schopen leccos zahrát, naučit se to hodně rychle a snad i relativně poslouchatelně. Hraní mám tedy také poměrně dost – i když, Chopina po mě nikdo zahrát nechce, bohužel. Získal jsem nálepku klavíristy, který hraje repertoár, o který jiní klavíristé nestojí. No a poměr mezi skladbou a klavírem – ten je proměnlivý – chvíli jsem spíš klavírista a chvíli spíš skladatel, v tu danou chvíli beru to druhé vždy spíš jako relaxaci.

Jaký druh hudby je Janu Duškovi nejbližší?

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat