Operní panorama Heleny Havlíkové (75)

Helena Havlíková, 29.05.2012 0:00

Týden od 21. do 27. května 2012

– Ostravská opera excelovala i v Praze
– Nápoj lásky v Plzni bez kouzla
– Umírající krasavice – tentokrát v Liberci
– Inspirace na dny příští
***

Ostravská opera excelovala i v Praze Není právě obvyklé, aby Pražské jaro, které u nás stále patří k prestižním mezinárodním hudebním festivalům, zařadilo do programu své divadelní řady mimopražský operní soubor. Volba Života prostopášníka Igora Stravinského v provedení Národního divadla moravskoslezského byla rozhodně obohacením letošního ročníku. Tím spíš, že jde u nás teprve o čtvrté nastudování této Stravinského morality, která se od své premiéry v roce 1951 stala jedním z podstatných východisek ze skepse nad kompozičními postupy opery druhé poloviny 20. století návratem k principům, o které se opírala opera baroka a klasicismu.

Ostravští i v Praze potvrdili své postavení našeho předního operního souboru. Inscenace dokonce od své ostravské březnové premiéry (recenzi najdete zde) ještě vyzrála a získala na sevřenosti a přesvědčivosti po hudební i inscenační stránce. A Jorge Garza v titulní roli poživačného slabocha Toma, Ulf Paulsen jako vypočítavý mefistofelský manipulátor Nick Shadow, Yvonna Škvárová coby podivná Baba Turek nebo Václava Krejčí Housková v roli svůdné šéfky londýnského nevěstince dokázali, že ostravský Prostopášník může úspěšně fungovat i ve větším prostoru historické budovy pražského Národního divadla.Ostravský soubor má navíc pro velice obtížný sopránový koloraturní part Anne dokonce dvě představitelky – rovnocenné a vynikající!: Nicolu Proksch, premiérovou Anne s pohyblivým svítivým sopránem, a Janu Šrejmu Kačírkovou. Ta po sérii úspěšných rolí z poslední doby potvrdila i na opeře 20. století, že v ní roste naše přední koloraturní sopranistka, s uměním dramatického výrazu, i herečka, která je obdařena nejen půvabem, ale dokáže vyjádřit nejrůznější odstíny citových strádání i radostí rolí mladých hrdinek – Aminy v Belliniho Náměsíčné v libereckém nastudování, Neddy v Leoncavallových Komediantech na Otáčivém hledišti po boku Josého Cury nebo Julie v Gounodově opeře o veronských milencích v Ostravě a nejnověji nyní Violetty v liberecké Traviatě. V roli Stravinského Anne si suverénně poradila nejen s technickými nároky partu, ale vytvořila plastický portrét dívky, která od rokokové milostné selanky vrství charakteristiku obětavé ženy, ochotné bojovat proti mefistofelským úkladům o duši svého milého. Janě Šrejmě Kačírkové se v závěrečné scéně v ústavu pro choromyslné podařilo vyjádřit neodvratnou marnost Anniny snahy o záchranu Toma, který povýšil její pojetí role do oblasti, v níž je dnes špičková soudobá inscenační podoba opery.

Nejen Život prostopášníka, ale i další inscenace Národního divadla moravskoslezského posledních sezón – Giordanova Fedora, Hindemithův Cardillac, Goudnova opera Romeo a Julie, Dvořákova Armida (ale i Janáčkova koncertně uvedená Věc Makropulos) – by svou dramaturgickou hodnotou a interpretační úrovní dozajista aspirovaly na to, aby se staly součástí festivalu úrovně Pražského jara. Hostováním ostravský operní soubor opět suverénně potvrdil svou pozici na špici našich divadel způsobem, který je konkurenceschopný i v rámci evropských operních produkcí.***

Nápoj lásky v Plzni bez kouzla

Po Moravském divadle Olomouc (viz Operní panorama ze 4.10.2011 zde) zařadil do svého repertoáru v této sezóně Donizettiho nejslavnější operu – Nápoj lásky – také plzeňský soubor. I zde však selhávalo především hudební nastudování. Ani Ivanovi Paříkovi se přes jeho velké dirigentské zkušenosti a smysl pro hudební divadlo nepodařilo postihnout základní hudební charakteristiku Donizettiho stylu. Orchestr pod jeho taktovkou hrál způsobem, který by svědčil spíše Pucciniho veristickým dramatům, na hony ale vzdáleným Donizettiho belcantu s jeho zvukově jemnou lahodností, dynamickou odstíněností a odlehčeným humorem. Takové pojetí pak nepříznivě ovlivnilo i výkony sólistů, kteří nad takovou orchestrální zvukovou masou přepínali své hlasy na úkor barvy a vyrovnanosti především přechodových tonů (Richard Samek), oblosti (zejména Radka Sehnoutková), kultivovanosti i intonace (zejména Jevhen Šokalo).Pokud olomoucké uvedení Nápoje lásky zachraňovala alespoň režie Oldřicha Kříže, který milostnou trýzeň nesmělého Nemorina s divadelním citem a smyslem pro humor propojil s motivy filmu Vesničko má středisková, režisérce plzeňského nastudování Blaženě Hončarivové se nepodařilo skloubit ojedinělé nápady do celku, v němž by jednoduchý příběh o lásce se šťastným koncem dostal vtip s příslušnou dávkou dojemnosti. V jejím pojetí je koketní bohatá statkářka Adina (Radka Sehnoutková), která by si měla být dobře vědoma svých ženských půvabů, spíše jakousi usedlou přísnou obrýlenou učitelkou v černých šatech s bílým límečkem. Je natolik pohroužená do četby, že si ani nevšimne požáru, který u ní vypukl. Třebaže se ho „místním“ podaří s pomocí pozinkovaných kýblů s vodou z pumpy uhasit, mezi jednoduché makety průčelí přízemních domků (scéna i kostýmy Jana Zbořilová) vtrhne prořídlá parta hasičů, kteří v čele s ješitným Belcorem (Matěj Chadima) místo hašení své aktivity zaměří na pohlednou část ženského osazenstva v apartních slamácích, keckách, legínách a sukních. Do toho na kole s přívěsným vozíkem přisupí Dulcamara (Jevhen Šokalo), zde poněkud opelichaný kouzelník ani ne prostřední (s dvěma ne právě obratnými artisty), který své PR podpoří transparentem i rozdáváním tílek s písmeny svého jména. Nemorino (Richard Samek) v plzeňské inscenaci není žádný nesmělý ňouma, ale docela podnikavý chlapík, který vymýšlí, jak upoutat pozornost Adiny, pohroužené do četby. Vtipnou scénu, kdy se ženské jen nerady loučí s hasiči, které v mezidobí stihly zapojit do domácích prací a vybavily je hrncem s vařečkou, valchou, smetákem i miminem v zavinovačce, režisérka nedokázala vygradovat do závěru, v němž sice teče „kouzelné“ víno proudem z červeného barelu, ale těžkopádná inscenace se jen dokodrcá do kýženého konce bez pointy.***

Umírající krasavice – tentokrát v Liberci

Pokud se Richard Samek v plzeňské inscenaci Nápoje lásky jako Nemorino míjel s Donizettiho stylem, v libereckém nastudování Traviaty, s decentněji hrajícím orchestrem pod taktovkou Martina Doubravského, mohl jako Alfréd více uplatnit přednosti svého plného znělého sametově barevného tenoru. Jeho pojetí je dramatičtější, než bývá obvyklé, odpovídalo ovšem celkovému uchopení inscenace. Ani zde v režii Martina Otavy nehraje Richard Samek plachého nesmělého mladíčka, ale vzdorného prudkého cholerika, který se energicky vymezuje vůči baronovi, otci a všem, kteří by snad jeho zamilovanost a žárlivost chtěli zlehčovat, nebo si z něj dokonce dělat legraci. Svou prudkostí vyprovokuje svého otce až k facce – a třebaže si oba v tu chvíli uvědomí, že zašli příliš daleko, otcovu podanou ruku ke smíru vzpurně odmítne. Jiří Kubík, jehož baryton zněl v prostoru libereckého divadla průrazně a zvučně, pojal otce Germonta, v černém obleku s cylindrem a hůlkou, jako člověka, který bezohledně sleduje své vlastní cíle a není schopen dát najevo své city ani ve chvíli, kdy uznává oběť umírající Violetty.

Ne snad, že by liberecký orchestr hrál přesně v intonaci a nástupech, ale vytvořil základní doprovod, který ponechal potřebný prostor sólistům. Toho kromě Richarda Samka využila Lívia Obručník Vénosová, která také tendovala k dramatičtějšímu pojetí Violetty. Zejména ve třetím dějství využila příležitost rozvinout svůj objemný mladodramatický soprán tak, že se jí dařilo dynamicky a výrazově vyjádřit trýzeň a touhu umírající Violetty. Koloraturní charakter této role v prvním dějství odkrýval pěvecké limity této sólistky s ostřejšími výškami. Herecky ovšem dokázala skvěle postihnout vývoj této krásné přitažlivé ženy od elegantní sebevědomé kurtizány, která si musí nechat líbit majetnické zacházení od svého movitého chlebodárce barona, přes erupce posměchu nad něčím tak pošetilým jako je milostný cit, po upřímně milující ženu, která se bolestně podvolí a obětuje svou lásku i za cenu ponížení, když jí Alfréd na večírku Flóry cpe peníze pod sukni. Režisér Martin Otava (který dozajista zná slavnou salcburskou inscenaci Traviaty Willyho Deckera) v sehraném týmu se scénografem Jánem Zavarským a výtvarnicí kostýmů Danou Svobodovou zúročil svůj osvědčený režijní rukopis. Také v Traviatě se snažil rozkrýt za příběhem z 19. století opravdové lidi s jejich touhami i zklamáním, egoismem i altruismem, cynismem i emocemi a akcentem na motiv osamocení ve světě, kde většina sleduje jen svůj vlastní prospěch. A podařilo se mu ve španělském tanci masek aktivovat sbor natolik, že dobrý pěvecký výkon provázela skvělá pohybová kreace. V jednoduché aréně uzavřené šesti dveřmi z černých matných zrcadlových ploch, kterou doplňuje jen několik rokokových židlí a stolků a velká kulatá postel v prvním dějství, Otava věrohodně rozehrál odvěké drama lásky, pokrytectví a neúprosnosti smrti.

***

Inspirace na dny příští

Pražské jaro: Ludwig van Beethoven: Fidelio. Koncertní provedení. Dirigent Jakub Hrůša. Nikolaj Schukoff– tenor, Carol Wilson – soprán, Jan-Hendrik Rootering – basbaryton, Kateřina Kněžíková– soprán, Adam Plachetka– basbaryton. Pražský filharmonický sbor, Josef Pančík – sbormistr, Pražská komorní filharmonie. Rudolfinum, Dvořákova síň 30.května 2012 20:00 hod.

Pražské jaro: Mark Padmore – tenor, Paul Lewis – klavír. Ludwig van Beethoven: Mailied, op. Mailied, op. 52/4, Neue Liebe, neues Leben, op. 75/2, Abendlied unterm gestirnten Himmel, WoO 150, An die ferne Geliebte, op. 98, Franz Schubert: Schwanengesang, D 957. Rudolfinum , Dvořákova síň 1. června 2012 20:00 hod.

Amilcare Ponchielli: La Gioconda. Dirigent Tomáš Brauner, režie Oldřich Kříž, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Jan Kříž. La Gioconda – Petra Šimková Alvarez / Eva Urbanová / Ivana Veberová, La Cieca – Petra Vondrová / Eliška Weissová, Alvise Badoero – Pavel Horáček / Pavel Vančura, Laura Adorno – Ivana Šaková / Jana Tetourová, Enzo Grimaldo – Rafael Alvarez / Nikolaj Višňakov, Barnaba – Martin Bárta / Richard Haan. Divadlo J.K. Tyla v Plzni, Velké divadlo, premiéra 2. června 2012.

***

Igor Stravinskij:
Život prostopášníka
Hudební nastudování: Jakub Klecker
Dirigent: Jakub Klecker
Režie: Jiří Nekvasil
Scéna: Daniel Dvořák
Kostýmy: Marta Roszkopfová
Pohybová spolupráce: Igor Vejsada
Sbormistr: Jurij Galatenko
Dramaturgie: Daniel Jäger
Orchestr a sbor opery Národního divadla moravskoslezského Ostrava
Premiéra 1.března 2012 Divadlo A.Dvořáka Ostrava
(psáno z reprízy 22.května 2012 v Národním divadle Praha v rámci Pražského jara)

Tom Rakewell – Jorge Garza
Anne Trulove –Jana Šrejma Kačírková
Nick Shadow – Ulf Paulsen
Baba Turek – Yvona Škvárová
Otec Trulove –Bogdan Stanislaw Kurowski
Sellem – Ondřej Koplík
Matka Husa – Václava Krejčí Housková
Dozorce v blázinci – Michal Onufer

www.ndm.cz
www.festival.cz

***

Gaetano Donizetti:
Nápoj lásky
Dirigent: Ivan Pařík
Režie: Blažena Hončarivová
Scéna a kostýmy: Jana Zbořilová
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Pohybová spolupráce: Lucie Gančeva Vačkářová
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Orchestr a sbor opery Divadla J.K.Tyla v Plzni
Premiéra 24.března 2012 Velké divadlo Plzeň
(psáno z reprízy 15.5.2012)

Adina – Radka Sehnoutková
Nemorino –Richard Samek
Belcore –Matěj Chadima
Dulcamara – Jevhen Šokalo
Giannetta –Edita Viskotová

www.djkt-plzen.cz

***

Giuseppe Verdi:
La traviata
Režie: Martin Otava
Scéna: Ján Zavarský
Kostýmy: Dana Svobodová
Sbormistr: Martin Veselý
Dramaturg: Vojtěch Havlík
Orchestr a sbor opery Divadla F.X.Šaldy
Premiéra 18. května 2012 Šaldovo divadlo Liberec
(psáno z 2.premiéry 26. 5. 2012)

Violetta Valéry – Lívia Obručník Vénosová
Flora Bervoix – Věra Poláchová
Annina – Blanka Černá
Alfred Germont – Richard Samek
Giorgio Germont – Jiří Kubík
Gaston – Dušan Růžička
Baron Douphal – Jan Morávek
Markýz d´Aubigny – Pavel Kobrle
Doktor Grenville – Pavel Vančura