Operní panorama Heleny Havlíkové (8)

Helena Havlíková, 23.11.2010 1:01

Týden od 15. do 21. listopadu 2010

° Festival Janáček Brno 2010:
– Touha po nesmrtelnosti jako vzdor Bohu
– Jadrně veselý Broučkův výlet do Měsíce
° Výsledky operní soutěže Armel
° Inspirace pro dny příští

Brněnské Národní divadlo pod vedením ředitele Daniela Dvořáka chce založením ambiciózního festivalu Janáček Brno prolomit letitou klatbu, která je doma uvalena na tvorbu Leoše Janáčka už od dob Její pastorkyně. Ačkoli ve světě patří Janáček k nejhranějším operním autorům 20. století nikoli z „povinnosti k Mistrovi“, ale pro strhující sílu jeho hudebních dramat, kterých se s velkým zaujetím, porozuměním i originalitou (a navzdory obtížím češtiny) ujímají přední dirigentské, režisérské i pěvecké osobnosti současné opery, doma se zařazení Janáčkovy opery do repertoáru stále považuje za návštěvnické riziko. Ostatně i první ročník festivalu Janáček Brno 2008 se i v tomto městě, které se Janáčkem rádo pyšní, potýkal s návštěvností.

Brněnské Národní divadlo se ale nevzdává a druhý ročník tohoto bienále s programovým přesahem k expresionismu má opět ctižádost vzdát hold „svému“ Janáčkovi i řadou ojedinělých operních představení domácí i zahraniční provenience, k nimž lze často vztáhnout charakteristiku „poprvé“. Je třeba si uvědomit, že hostování zahraničních, ale i domácích operních souborů je velmi náročné a brněnský festival je v poslední době jediný, kdo naši operní krajinu obohacuje tím způsobem a nabízí srovnání srovnatelného (na rozdíl od přenosů oper do kin, které jsou odlišnou kategorií).

Ze zahajovacích projevů bylo zřejmé, že se takto koncipovaný festival těší vstřícné podpoře statutárního města Brno s primátorem Romanem Onderkou v čele. Kéž by takto kulturně osvícených vedení měst bylo u nás více. A ne jako v Ústí nad Labem, kde městští zastupitelé šmahem, prý kvůli nedostatku financí, odhlasovali převedení Severočeského divadla opery a baletu na kraj, který ale divadlo také nechce. Snad si i v Ústí uvědomí význam divadla pro celkový život města. Jakkoli divadlo prošlo během své více než stoleté existence různými peripetiemi, na základě znalosti zdejší opery mohu potvrdit, že ta se tu dělá na vysoké úrovni.

***

Touha po nesmrtelnosti jako vzdor Bohu

S Janáčkovou Věcí Makropulos u nás poprvé – v Mahenově divadle – hostovala moskevská Helikon-opera. Sympaticky působilo už gesto zakladatele souboru, uměleckého vedoucího a také režiséra většiny produkcí (včetně Makropulos) Dmitirje Bertmana, který položil kytici na hrob Mistra na brněnském Ústředním hřbitově.

Pojmenování souboru vychází z názvu bájné hory Helikon, kde ve starověkém Řecku sídlily Múzy ochraňující umění, ale také odkazuje na dechový hudební nástroj heligón, tubu svinutou do oválu. V takto vymezeném rozpětí chápe prostor pro působení Helikon-Opery již zmíněný Dmitrij Bertman (1967). Ve svých třiačtyřiceti letech si stihl vybudovat jako operní režisér výraznou mezinárodní kariéru (ověnčenou řadou cen a uznání), kdy Helikon-Opera je častým hostem prestižních operních festivalů po celé Evropě. Helikon-Opera je dnes profesionálním stálým souborem, který má asi 300 zaměstnanců. Je financovaná městem, které pro ni dokonce zrekonstruovalo budovu o dvou sálech, a to pro 600 (tedy s kapacitou srovnatelnou právě s Mahenovým divadlem), resp. pro 200 diváků. Repertoárové rozpětí Helikon-Opery je impozantní – vedle základních titulů klasické opery se soubor zaměřuje i na opery 20. století, ba také na soudobé novinky.

Dvaasedmdesátiletého Janáčka inspirovala ke složení Věci Makropulos, jeho předposlední opery, Čapkova dramatická úvaha o nesmrtelnosti. Středověký alchymista Makropulos na dvoře Rudolfa II. na císařův příkaz vyrobí elixír nesmrtelnosti – Rudolf se ale zalekne a přinutí Makropula, aby produkt nejdříve otestoval na své šestnáctileté dceři. Vznikne tak monstrum, které je nuceno žít dalších 300 let – Emilie Marty, která po oslnivé kariéře zpěvačky, stovkách milostných poměrů a desítkách porozených dětí zůstává v konfrontaci se všemi stránkami života „normálních“ pozemšťanů jen citově vyprahlá bytost; a přestože ji už život unavuje, stále má strach ze smrti a po uplynutí 300 let (o které jí elixír život prodloužil) se vypraví do Čech, aby recepis na dlouhověkost, který věnovala svému milenci, opět získala.

Jak inspirativní je pro dnešní inscenátory tato Janáčkova opera a jak rozdílná pojetí a výklady nabízejí, ukazují inscenace z posledních let. Například v pražském Národním divadle jsme mohli před dvěma lety posoudit, jak vidí příběh světoběžnice bez domova, unavené nastavovaným třistaletým životem, uznávaný zahraniční americký režisér Christopher Alden. On a jeho scénograf Charles Edwards se inspirovali elegantní módou a architekturou „moderní dynamické doby“ československého velkoměsta dvacátých let 20. století. Inscenace se odehrává v úředně neosobním monumentálním prostoru haly podobné bance ČNB Na Příkopech. V titulní, psychologicky složité roli Emilie Marty se představila německá sopranistka Gun-Brit Barkminová. Její „čeština s přízvukem“ dobře ilustrovala životní dráhu běženkyně, která se do Prahy vrací po životech se „zastávkami“ v různých dobách a kontinentech. Spíše než jako mondénní uhrančivá eroticky žádoucí operní diva působila jako vypočítavá arogantní feministická hysterka pustošící vše kolem sebe. S postupem děje obnažovala odvrácenou stranu své vyhořelé duše až ke strhujícímu finále, kdy pochopí, že dorazila k samotnému dnu své bídy a již se od něj nechce znovu odrazit. V závěrečném extatickém „tanci smrti“ s listinou elixíru života, kterou se jí ale nedaří odtrhnout od prstů, dokázala – jak to Janáček zamýšlel – vyvolat hluboký soucit se svým zpackaným osudem. Pod taktovkou dirigenta Tomáše Hanuse spleť janáčkovsky útržkovitých motivků energicky a s napětím pulzovala ve strohých dialozích, které se prudce hnaly vpřed, srážely se, vybuchovaly, tříštily nad záblesky hřejivé citovosti.

Zcela jinak pojali Makropulos v Paříži, kde měla před rozlehlým hledištěm Bastily bouřlivý úspěch – o který se svým hudebním nastudování zasloužil opět Tomáš Hanus. Hlavní devízou inscenace zůstalo především excelentní obsazení hlavních rolí. Německá sopranistka Angela Denoke jako Marty, americký tenorista Charles Workman jako Albert Gregor (známe ho i u nás z titulní roli Idomenea ve Stavovském divadle), ale i francouzský basbarytonista Vincent Le Texier patří k současné světové špičce. Polský režisér Krzysztof Warlikowski, který se proslavil na festivalech svým varšavským Divadlem rozmanitostí, dal třistaleté Marty podobu Marilyn Monroe, do níž ve sestřihu dobových závěrů i částí filmu Sunset Boulevard při předehře zkoncentroval „nesmrtelné“ idoly filmových div.Vstup Marty/Marilyn do „show“, kterou od mikrofonů uváděla trojice „konferenciérů“ – solicitátor Vítek, Albert Gregor a Kristýna, byl v typické vzdouvající se sukni impozantní. Jenže pak začal režisér operu zaplevelovat současnými módními divadelními postupy. Rozsáhlý emocemi nabitý dialog Marty a Alberta v perfektním smokingu se odehrával na toaletě, v němž prostor pro pisoáry a mísu oddělovala tenká přepážka. Marty/Marilyn se před pánskou společností obscénně vyvalovala po konferenčním stole a baron Prus, zde křupansky samolibý Američan, si nepokrytě natřásal moudí a zálibně očichával spodní kalhotky, které mu Marilyn předhodila. Pro ilustraci, že život má pro Emily již jen hodnotu zboží, pak nechal režisér Angelu Denoke vystavit „na trh“ svá ňadra. Bylo to polopatisticky prvoplánové, stejně jako řada dalších sexuálně explicitních scén. Zrůdnost nesmrtelnosti mělo podtrhnout monstrum obrovského pohyblivého Kinga Konga, z něhož se na rozměrné jeviště Bastily vešla jen chlupatá hlava s krhavýma očima a tlapa svírající v dlani repliku svého idolu – Anny Darrow. Kristýně příslušel i party uklízečky a v závěru služebné u Marty, která přikvačí za Marty/Marilyn po té, co si dala rozcvičku v plavkách v bazénu. Warlikowski tak zásadně, s neodůvodněnou režisérskou schválností, změnil poselství Čapka i Janáčka: Kristýna se nastrojila do šatiček umírající Marilyn a namísto aby nabízený recepis na nesmrtelnost odmítla a spálila, dychtivě se ho snažila vyškubnout z ruky „topící se“ Emílii… – aby převzala štafetu jako další monstrum?

Jedním z hlavním témat Makropulos je hledání smyslu vymezenosti lidského života. Je smrtelnost záměrem Božím? Je toužená nesmrtelnost vzdorem Bohu? Inscenátoři s režisérem Dmitrijem Bertmanem v čele dali velkorysému výtvarnému řešení Janáčkovy verze Čapkova dramatu o smyslu vymezenosti lidského života až biblický rozměr: onu touženou nesmrtelnost pojali až jako paralelu vzdoru Božímu úradku v podobě jakési třípatrové babylonské věže, poslepované z tisíců listů a cárů spisů, dokumentů. Ve stěnách zůstaly otvory černých siluet po mužích, kteří prošli třistaletým životem Emilie Marty, a kteří coby stíny v bílých průsvitných kostýmech různých epoch (k nimž se přidá po své sebevraždě i Janek) z věčného klidu záhrobí sledují třístaleté trmácení všemi adorované operní divy světem. A připomínají Emilii, že i její čas vypršel. Marty v podání Natalije Zagorinské je sice stále krásná štíhlá, vysoká, všemi obdivovaná, ovšem v zrcátku co chvíli kradmo starostlivě zkoumá počínající vrásky; určitě má strach ze stáří, které má v této inscenaci dosti drsnou konkrétní podobu její komorné – ta se zde objevuje už během předehry jako ošklivá hrbatá roztřesená stařena. Únavu, apatii a citovou vyprahlost Marty ale nemůže oživit ani vzpomínka na dětství prostřednictvím rudolfínského kostýmu, v němž se objeví před svými ctiteli v zákulisí divadla, kteří tuto „hru“ přejímají, ale ani Kristýna, která tu není za puťku, ale vehementně se snaží ze setkání s divou urvat pro sebe co nejvíce. A už vůbec s ní nehne manželská hádka Hauka, kterému režisér v inscenaci doplnil postavu manželky. Ta si pohlídá, aby Haukovo náhlé probuzení ze senility, do jejíhož kómatu upadl, když ho jeho osudová EM opustila, její pozici nezruinovalo, když se dávná sokyně nečekaně objevila Marty nakonec na další pokračování pozemské pouti rezignuje ve špalíru záhrobních stínů, kteří ji obklopí zpoza zrcadla, dospěje k rozhodnutí podřídit se boží moudrosti. Obálku s tajnou formulí hodí z prvního ochozu „babylonské věže“ v plen dychtivým smrtelníkům. Chtivě se jí zmocní Kristýna, z jejích rukou ji ale vytrhne Prus a zvedne zmuchlaný recepis nad zapálenou svíčku v ruce mrtvého Janka. A plameny nakonec zachvátí celou scénu.

Těžko posoudit, jaká byla moskevská premiéra tohoto prvního uvedení Věci Makropulos v Rusku před sedmi lety v hudebním nastudování Gennadije Rožděstvenského. Při hostování v Brně byl orchestr pod vedením Vladimíra Ponkina dosti hlučný a zpěváci s nepříliš průraznými hlasy s ním hodně bojovali. I přes snahu ruských sólistů o češtinu by pro lepší srozumitelnost díla určitě mnoha divákům napomohly české titulky (které se přitom objevily v nastudování Výletu s českými a slovenskými sólisty). Podstatné ovšem je, že organizátorům festivalu se do Brna podařilo přivézt inscenaci, která obohatila výklady Věci Makropulos o další, inspirativní pohled „odjinud“.

Jadrně veselý Broučkův výlet do Měsíce

Vůbec poprvé na festivalu zazněla v provedení opery Národního divadla Brno původní verze Janáčkova Výletu pana Broučka do Měsíce. Janáček toto dílo sice v roce 1917 dokončil jako samostatnou operu, ale protože se na konci devítiletého trápení s koncepcí díla, šesticí libretistů i těch, kteří spolupráci odmítli, rozhodl pro pokračování do podoby dvou částí s Broučkem v XV. století (premiéra v pražském Národním divadle 1920), původní Výlet do Měsíce nebyl nikdy uveden. Že si Janáček, nekonečné roky čekající na uvedení Pastorkyně v Praze, Broučka Svatopluka Čecha zamiloval, je lidsky srozumitelné – na často malicherné i hloupé výtky a nedůvěru, s nimiž se musel potýkat, byla satira na bledničkově přejemnělé krasoduchy úlevnou náplastí. Jakoby Janáček u vědomí přicházející „nové doby“ také cítil potřebu očisty českého provincialismu a malichernosti žabomyších sporů, provázejících nejen vznik nové státnosti, ale i přijetí jeho díla. Ostatně režisérka současné brněnské inscenace Pamela Howard nechá při předehře početný průvod metařů v modrých uniformách a ostře rudých rukavicích skutečně „vymést“ scénu pro Janáčka.

Ve Výletech páně Broučkových už zní typický Janáček s proměnlivým dynamismem hudební řeči, výbušný i vroucně lyrický, tentokrát ale i impresionistický, ba dokonce straussovsky valčíkový. Tyto kontrasty a vrstvy dirigent Jaroslav Kyzlink ale při festivalové předpremiéře zploštil do poněkud jednotvárného proudu, do kterého se bez větší preciznosti slila jak janáčkovská sršatost, tak barvitost lyrického zjemnění.

Výtvarnice a režisérka Pamela Howard, která si k České republice a její kultuře vytvořila dlouholetý vztah, před inscenováním Výletu obdivuhodně prostudovala českou historii, ale pronikavější vyjádření svérázu mentality a humoru v měsíčním Broučkovi je pro Brita dozajista velmi náročné. Její inscenační výklad je (podobně jako u Američana Aldena v Makropulos) vedený českou konjunkturou 20. let minulého století. Pamela Howard nechá Broučka jezdit v autě Laurin a Klement, osazenstvo Vikárky na velocipédech a Broučka s Ethereou na Měsíci na bicyklovém tandemu ozdobeném pegasovskými atributy.

Janáčkem deklarované žánrové ukotvení v burlesce Pamele Howard otevřelo cestu od měsíční přejemnělosti k jadrnějšímu a barevně pestrému modernistickému vyjádření. Režisérka především nezapřela svou původní výtvarnickou profesi při vypracování spousty kostýmů – od různorodé společnosti umělců a studentů ve Vikárce přes měsíční modré výtvarníky se štětci a tužkami trčícími z baretů, bělostné muzikanty, žluto-růžově afektované Měsíčňanky. Skupina měsíčních literátů má psací stroje coby batohy a točí se stále dokola při vyťukávání veleopusů na zádech svých „předchůdců“ a mecenáš Čaroskvoucí trůní na tenisovém empiru.

Pražský domácí, chvástavý a zištný měšťáček, milovník piva a svého pohodlíčka se v podání Jaroslava Březiny naparuje jako samolibý žvanil, všeználkovsky láteří a směšně opilecky se motá – ovšem při suverénním pěveckém výkonu. Kontrast Broučkovy neotesanosti vyzněl zejména díky Ondreji Šalingovi, který jako vroucně zamilovaný Mazal i strojeně sladkobolný básník Blankytný uplatnil lahodný tenor, vedle kterého soprán Adriany Kohútkové v dvojroli Málinky a Etherey přece jen neměl tak mladistvý elán. Ostatní sólisté pak vytvořili pestrobarevnou vikárkovskou i měsíční společnost.

Je úctyhodné, jak se „cizinka“ Pamela Howard pokoušela nahlédnout do zákrutů české mysli – ovšem potýkala se s nelehkou předlohou, kterou sám Janáček opustil ve prospěch diptychu obohaceného o nacionální a politické konfrontace pohodlnického maloměťáctví a husitství. Návrat k původnímu Výletu pouze do Měsíce tak má smysl jen jako výlučná festivalová záležitost.

Protože pouhý jeden Broučkův Výlet považovali v Národním divadle v Brně za příliš krátký, spojili ho s Janáčkovou orchestrální Sinfoniettou, která ve scénické podobě představení v Janáčkově divadle zahajovala. Spojení Sinfonietty s Broučkem je neobvyklé a snad jedinou souvislost nabízí Janáčkovo vlastenectví, podpora národního osamostatnění a pohled na různé stránky české národní povahy.

Sinfoniettu (1928) Janáček věnoval čs. branné moci a je oslavou bojovného národního ducha, touhy po vítězství a vzniku samostatného státu. Oproti tomu Brouček je satirou právě na ty stránky „češství“, které jsou s těmi oslavovanými v Sinfoniettě v příkrém rozporu – líné „čecháčkovství“, hospodské tlachání, pošetilou „krasomluvu“ uměleckých elit a apriorní nedůvěru až zášť malicherných kritiků ke všemu novému.

Takový dvojí úhel pohledu na českou mentalitu a historii by mohl vyjít, kdyby obě části večera byly umělecky vyrovnané a nepůsobily svým ztvárněním roztříštěně. Sinfonietta byla „převyprávěna“ nejen jako dnes módní video art s projekcemi pohybových kreací tanečníků v různých lokalitách Brna, ale její třetí věta náhle dostala v choreografii Jiřího Kyliána podobu standardního baletu „živých“ tanečníků na jevišti, na kterém s úvodními a závěrečnými fanfárami vystoupili za notovými pulty i hráči na žestě. Taková scénická koláž způsobila přinejmenším zvukový zmatek, který se dirigentovi obou částí večera Jaroslavu Kyzlinkovi nepodařilo akusticky vyvážit a propojit s orchestrem, který zůstal utlumen tradičně v orchestřišti.

Výsledky operní soutěže Armel

V minulém i předminulém Operním panoramatu jsem přiblížila mezinárodní operní soutěž Armel, v níž se o ceny v maďarském Segedínu ucházelo pět divadel včetně plzeňské opery. Minulý týden byly vyhlášeny výsledky. Cenu poroty za inscenaci dostal debrecínský soubor za Prokofjevova Ohnivého anděla. Podle záznamů všech představení na internetu, které jsou stále dostupné, mohu tento verdikt potvrdit. Z tohoto nastudování si také italská sopranistka Cristina Baggio odvezla cenu za nejlepší výkon. Diváckou cenu maďarské televize Duna získala segedínská Traviata a cenu diváků televize Arte norský Veslefrikk. Plzeňská inscenace zabodovala díky výkonu představitele sluhy Alexeje Bogdančikova, který se mezi sólisty umístil jako třetí.

***

Inspirace pro dny příští

Festival Janáček Brno 2010, který má nabitý program až do 28. října, přinese další mimořádné operní programy: hostování souboru z Essenu s Lulu Albana Berga a původní verzi Janáčkovy opery Šárka.

Minule jsem při hodnocení přenosu Dona Pasquala z Metropolitní opery v Operním panoramatu zmiňovala i temperamentního polského barytonistu Mariusze Kwieciena, který zde zpíval doktora Malatestu. Nyní budeme mít příležitost si ho poslechnout živě při koncertu v Obecním domě v Praze ve čtvrtek 25. listopadu od 19:30. Se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy jsou na programu árie z oper Rossiniho (Lazebník sevillský), Belliniho (Puritáni), Donizettiho (Favoritka), Čajkovského (Evžen Oněgin), Verdi (Don Carlos) a další.

Leoš Janáček:
Věc Makropulos
Dirigent: Vladimír Ponkin
Režie: Dmitrij Bertman
Scéna a kostýmy: Igor Nežny, Tatiana Tulubjeva
Denis Kirpanev
Moskevské hudební divadlo „Helikon-Opera“ Dmitrije Bertmana
Premiéra 25.6.2003 Moskva
Psáno z reprízy v Mahenově divadle v Brně 16.11.2010
(Festival Janáček Brno 2010)

Emilia Marty: Natalia Zagorinskaja
Albert Gregor: Dmitrij Chromov
Jaroslav Prus: Sergej Jakovlev
Doktor Kolenatý: Dmitrij Skorikov
Vítek: Andrej Palamarčuk
Kristina: Marina Kalinina
Janek: Ilja Ilin
Max Hauk-Šendorf: Michail Seryšev
Strojník: Dmitrij Ovčinnikov
Poklízečka: Marina Karpečenko
Komorná: Jekaterina Obletova

www.janacek-brno.cz

***

Leoš Janáček:
Sinfonietta Video-art
Video-art: Tom Rychetský, Pavel Hejný
Choreografie: Jiří Kylián (3. věta Moderato)
Nastudování: Nataša Novotná (3. věta Moderato)
Asistent choreografie: Ivan Příkaský
Tančili: Ivona Jeličová, Leila Labiodová, Eriko Wakizono, Jan Fousek, Petr Matkaicsek, Marek Svobodník

Leoš Janáček:
Výlet pana Broučka do Měsíce
Režie, scéna, kostýmy: Pamela Howard
Pohybová spolupráce: Ladislava Košíková
Světelný design: Daniel Tesař
Sbor a orchestr Janáčkovy opery NDB
Sbormistr: Josef Pančík
Dirigent: JaroslavKyzlink
Premiéra 19. listopadu 2010 v Janáčkově divadle v Brně

Pan Brouček – Jaroslav Březina
Mazal/Blankytný – Ondrej Šaling
Sakristán u sv. Víta/Lunobor – Martin Gurbal’
Málinka/Etherea – Adriana Kohútková
Wurfl/Čaroskvoucí – Jiří Sulženko
Číšníček/Zázračné dítě – Andrea Priechodská
Hospodyně pana Broučka – Daniela Straková-Šedrlová
Služka – Martina Králíková
Svatopluk Čech / Oblačný – Roman Janál
Skladatel / Harfoboj – Petr Levíček
Malíř / Duhoslav – Zoltán Korda
Básník – Petr Císař