Fibichova Hippodamie koncertně na pražském Žofíně

V letošním roce si připomínáme, pravda trochu neokázale, dvojí jubileum významného českého skladatele Zdeňka Fibicha (1850 – 1900). V našem hlavním městě uvedl Symfonický orchestr hlavního města Prahy v rámci Pražského jara jeho koncertní předehru Bouře, Pražská komorní filharmonie v říjnu selanku V podvečer, Česká filharmonie – pokud vím – nic. A pražské operní domy? Naposledy se z Fibicha hrála opera Pád Arkuna v roce 1989 a to pouze koncertně. Tři roky předtím naposledy zazněla Nevěsta Messinská. V jubilejním roce 2000 se činohra Národního divadla pokusila inscenovat závěrečný díl trilogie Hippodamie, podle kritik šlo o inscenaci nezdařenou, největší slabinou se ukázali herci, kteří, většinou bez zkušeností s žánrem melodramu, své party nezvládli. Mezi výjimkami byla např. představitelka titulní role Hana Maciuchová. Nepříliš příznivě bylo hodnoceno i hudební nastudování Bohumila Kulínského. Sám jsem toto uvedení nestihl, konala se tehdy pouhá čtyři představení. Od té doby pečuje o skladatelův odkaz Společnost Zdeňka Fibicha, jež mimo jiné již 13 let pořádá Mezinárodní festival koncertního melodramu. Účastnil jsem se několika ročníků a zejména na koncerty na Žofíně chovám silné vzpomínky. V uplynulých letech však nezněly jen koncertní melodramy Fibichovy: na programu stála např. Ostrčilova Balada o mrtvém ševci a krásné tanečnici (v dokonalém přednesu Petra Stacha), česká premiéra Milhaudova melodramu O matce a dítěti (Yvetta Blanarovičová), Poulencův Příběh Babara, malého slůněte (s neodolatelnou Bárou Štěpánovou), Schönbergův Pierrot lunaire (s neméně dobrou Nao Higano) nebo premiéry nových děl (Klusák, Matys). Starší tvorbu zastupoval Bendův Pygmalion, v němž podal strhující výkon Dalimil Klapka. V letošním roce si Společnosti v čele se svou předsedkyní Věrou Šustíkovou vytyčila náročný cíl: uvést Fibichovu trilogii Hippodamie. V úvodním slově si Věra Šustíková posteskla nad nezájmem uměleckých institucí i sponzorů. Pro pražský večer se dokonce nepodařilo sehnat hlavního sponzora, takže umělci a umělkyně účinkovali bez nároku na honorář či za odměnu spíše symbolickou. Ředitel Moravské filharmonie Olomouc Jaroslav Kvapil v květnu souhlasil alespoň s uvedením průřezu celou trilogií v jediném večeru v rámci dvořákovského festivalu, při jehož příležitosti se konala konference o Zdeňku Fibichovi. Jednalo se o mimořádné rozhodnutí, neboť Hippodamie není melodram koncertní, ale jevištní, a péče o něj nenáleží mezi povinnosti symfonických orchestrů. Navíc se dílo muselo obejít bez vizuální podpory. Jak však řekla Věra Šustíková: „Vsadili jsme na sílu slova a hudby“. Ještě než poreferuji o díle a pražském provedení, mohu ihned prohlásit, že „sázka“ vyšla. Doufejme, že vyjde i poslední přání Věry Šustíkové: „Našel-li by se realizátor, nemůže být neúspěšný“. I když zrovna vzpomínka na uvedení v ND odvahu asi nepřidá.

Zdeněk Fibich zkomponoval trilogii Hippodamie na dodnes nádherný básnický text Jaroslava Vrchlického, premiéry jednotlivých dílů se konaly v letech 1890 (Námluvy Pelopovy) a 1891 (Smír Tantalův a Smrt Hippodamie). Fibich si předtím vyzkoušel kombinaci mluveného slova a hudby v šesti koncertních melodramech a vytvořil unikátní dílo i ve světovém kontextu. V dějinách hudby jde o nejrozsáhlejší zpracování antické látky. Lidská řeč je zde podpořena hudbou (při scénickém ztvárnění pak ještě hereckými výkony a výtvarným pojetím) a je tak možné dosáhnout neobvyklého účinku. S činohrou dílo spojují herci, s operou hudba i členění díla na árie, duety, recitativy a mezihry. Fibich po Wagnerově vzoru používá tzv. příznačných motivů, které charakterizují jednotlivé postavy. S německým skladatelem Hippodamii spojuje ještě jeden fakt: stejně jako vznikala Wagnerova tetralogie Prsten Nibelungův od konce, napsal také Jaroslav Vrchlický jako první díl Smrt Hippodamie. Následovaly Námluvy Pelopovy a až po jejich zhudebnění Fibichem vytvořil básník střední část. Látka Hippodamie čerpá z antické báje o prokletí Tantalova rodu, v němž se vina přenáší z generace na generaci (jako poslední jí bude trpět Orestés, jehož známe např. z několika oper o Elektře nebo Iphigénii). Hlavními postavami, které prochází celým dílem a dvaceti lety doby trvání děje je Tantalův syn Pelops a jeho žena, dcera barbarského krále Oinomaa Hippodamie. Její vášnivost se střetává se zdánlivě kultivovaným světem Helénů, tóny usmíření přináší lyričtější Smír Tantalův. Následuje antická tragédie: lásku střídá nenávist, žárlivost a smrt.

Dalimil Klapka, Karolína Lišková

Do podoby, která může zaznít v jediném večeru, upravili trilogii Věra Šustíková, která byla také režisérkou slova a hudby, a dirigent Jiří Petrdlík. Vybrali klíčové scény celého dramatu a Věra Šustíková připsala (v blankversech á la Jaroslav Vrchlický!) postavu Vypravěče, která napomáhá udržet logiku díla a referuje o událostech a postavách. Podařilo se tak zachovat dojem monumentálního díla, z jednotlivých dílů se stala de facto tři jednání nabitá hudbou a emocemi, které publikum dychtivě přijímalo. Snad jen v poslední části jsem postrádal postavu Airópy, naopak nepřítomnost Jola vůbec nevadila. Dokážu si však představit s jak těžkým srdcem autorka proškrtávala jednotlivé postavy a dirigent množství krásné hudby (z orchestrálních částí zůstal zachován jen Pochod z 1. dějství Smrti Hippodamie), aby zachovali únosnou délku večera (i s přestávkami tři a půl hodiny).

Moravskou filharmonii Olomouc je třeba pochválit za to, jak se vyrovnala s úlohou, kterou si vyzkoušela pravděpodobně poprvé. Až na malá zakolísání hrál orchestr čistě a velmi přesně. Bylo vidět, že dirigent Jiří Petrdlík dílo dokonale ovládá, řídil ho s naprostým přehledem, ačkoliv šlo evidentně o velice náročný úkol: jen kolik nástupů musel ukázat hercům a orchestrů po četných pauzách! Bohužel, akustické poměry se zejména v prvním díle nepodařilo nastavit zcela vhodně. Představa, že by dnes účinkující recitovali text bez mikroportů, je pravděpodobně již zcela zavržena (jen přemýšlím, jak to dělali v 19. století), nastává tak ovšem příležitost pro zrádnosti techniky, konkrétně výpadky zvuku, na které doplatily některé postavy. Závažnějším problémem však bylo amplifikování orchestru, v některých místech až zaléhaly uši a především se občas ztrácel neopakovatelný zvuk živého orchestru. Rušivě působil např. pohled na harfu umístěnou vlevo, zatímco jsem její zvuk slyšel z pravého reproduktoru. Podstata Fibichovy hudby však zůstala zachována.

Jaromír Meduna, Carmen Mayerová, Petr Kostka

Podobně jako před výkonem orchestru je třeba smeknout před všemi účinkujícími. Nejenže do rolí vložili mnoho energie, ale dostáli i náročným nárokům žánru melodramu – opožděných nebo chybných nástupů jsem postřehl zanedbatelné minimum. Tereza Kostková vystihla proměnu zamilované, nikoliv však nevinné, mladé dívky Hippodamie v rozlícenou saň. Celý rozsáhlý part zvládla bravurně, stejně jako Jan Teplý svého mladého Pelopa. Zaujal entusiasmem, s nímž ztvárnil zprvu naivního mladíka, poté milujícího i zoufalého muže, kterého pronásledují stíny minulosti. Jeho protivníkem byl Myrtillos Filipa Sychry. Myrtillův „duet“ s Hippodamiií o přípravě náhody, která měla usmrtit jejího otce, nebo hádka s Pelopem byly nezapomenutelné. Jaromír Meduna v prvním díle dodal barbarskému Oinomaoovi potřebnou ráznost. Ve smíru Tantalově se představili dva skuteční bardi: Otakar Brousek jako starý Tantalos trpící výčitkami a Dalimil Klapka jako Věštec. Z výkonů obou byla patrná letitá zkušenost, Otakar Brousek ve svém rozsáhlejším partu mohl dobře vyjádřit hrůzný osud prokletého krále. Jen menší příležitost dostala Karolína Lišková jako Axiocha, jejíž nevinnost dobře kontrastovala se zjevem Hippodamie. Závěrečný díl trilogie se odehrává o dvacet let později, a proto se vyměnili představitelé hlavních rolí. Oblouk ve vývoji Pelopově se podařilo dokonale vyklenout Petru Kostkovi. Carmen Mayerová místy trochu nelogicky kladla důrazy a rozdělovala věty, celkově se jí podařilo vytvořit, zejména díky emocionálnímu vkladu, působivý typ ženy z antické tragédie, jež strhává do záhuby sebe i své okolí. Velmi dobře interpretovali své party mladí herci Radek Valenta (vášněmi zmítaný Chryssipos), Petr Stach (slizký a intrikánský Thyestes) a Ondřej Novák (mladistvý Atreus). Starého Myrtilla ztvárnil Jiří Klem, celý večer doplňoval příjemným hlasem Ladislav Lakomý jako vypravěč.
Jednovečerní Hippodamie sklidila po právu bouřlivý potlesk, volalo se bravo, nakonec i tleskalo vestoje. O „standing ovations“ si Věra Šustíková v úvodu tak trochu řekla, když oznámila, že v Olomouci se konaly, ale věřím, že byly upřímné. Všichni, kdo se na uvedení Fibichova díla podíleli, si je zasloužili.