Operní panorama Heleny Havlíkové (87)

Týden od 3. do 9. září 2012

Násilná fúze Národního divadla a Státní opery – proč?
 – Fakta
 – Ohnutý hřbet Ondřeje Černého v řádce šéfovských „mrtvol“
 – Absence podkladů
 – Likvidace nepohodlných řešení
 – Zborcené argumenty
 – Kdo řídí ministerstvo?
 – Chronické ministerské selhávání
 – Ještě lze přiznat chybu 
***

Minulý týden jsem se začátkem sezóny 2012/13 anoncovala na dnešek shrnutí plánu operních přenosů do našich kin i četná koncertní vystoupení pěveckých hvězd, která, naštěstí nedotčená zásahy ministerstva kultury, slibují zajímavé operní zážitky. Tento, jak se ukazuje, idylický záměr ovšem odsunuly do pozadí záležitosti kolem „transformovaného“ Národního divadla, které od pátku nabraly prudký spád.
Fakta

Ministryně kultury Alena Hanáková v pátek 7. září náhle odvolala ředitele Národního divadla Ondřeje Černého, kterému měl šestiletý mandát skončit v březnu příštího roku, a řízením této instituce pověřila náměstka ministerstva kultury Martina Sankota, který má Národní divadlo řídit do doby jmenování nového ředitele. Ten by měl vzejít z uzavřeného výběrového řízení, pro které budou osloveny předem vytipované osobnosti, z nichž bude výběrovou komisí doporučen ministryni kultury kandidát ke jmenování. Nastoupit by prý měl ke konci tohoto roku. Personální obsazení komise ani vybrané kandidáty však ministerstvo není ochotno zveřejnit. Odvolaný ředitel se tomuto rozhodnutí brání. V čele s Jiřím Srstkou vznikla petice Národ sobě s požadavkem, aby předseda vlády Petr Nečas okamžitě odvolal ministryni Hanákovou, protože opakovaně prokázala svou naprostou neschopnost vést resort kultury.
 Ohnutý hřbet Ondřeje Černého v řádce šéfovských „mrtvol“

Jakkoli skutečně není normální, aby byl ředitel první národní scény takto odvolán, je to jen jeden – a zdaleka ne ten nejpodstatnější –  z mnoha dalších dokladů chaotičnosti kauzy tzv. transformace pražské opery, kterou ministerstvo kultury nekompetentně rozpoutalo navzdory názoru řady umělců nepominutelného renomé a zkušených odborníků, setrvalému odporu souboru Státní opery i petici proti fúzi ND a SOP, kterou iniciovala Státní opera a kterou podepsalo na 20 tisíc lidí. Ostatně svým servilním přisluhováním ministerstvu má na diletantismu akce „kulový blesk“, jak ji před časem nazval exministr Jiří Besser, sám Ondřej Černý svůj lví podíl. Protože si, jak sám opakovaně zdůrazňoval, nevěděl rady, jak provozně zvládnout konglomerát čtyř budov a zejména v baletu, ale i v opeře se obával konkurence, ohnul hřbet. Jeho hlavním problémem bylo, že s vývojem kauzy nepostřehl, čím se vrtkavé vrchnosti vlastně zavděčit.

Rok a půl trvající proces násilného sloučení Národního divadla a Státní opery je lemován už celou řadou šéfovských „mrtvol“ na různých postech: V prosinci předloňského roku byl ministrem Jiřím Besserem podobně překotně odvolán ředitel tehdy ještě samostatné Státní opery Oliver Dohnányi, na hodinu od něj pak dostal padáka pověřený ředitel SOP Radim Dolanský. Kvůli nesouhlasu se slučováním, které prosazoval právě ředitel Černý, aniž byl ochoten svou koncepci zveřejnit, rezignoval bývalý šéf opery Jiří Heřman následován šéfdirigentem Tomášem Netopilem. Následně skončil sám ministr kultury Jiří Besser, který odstoupil kvůli nejasnostem ohledně nemovitosti na Floridě, kterou neuvedl ve svém majetkovém přiznání. Ve funkci jej vystřídala Alena Hanáková, která se sice po čase zbavila náměstka Radka Zdráhala, který měl tzv. transformaci na starosti, ale je otázka, jak dlouho zůstane ve funkcí ona. Zdá se – a to nejen v souvislosti s Národním divadlem a Státní operou -, že rychlé odvolávání různých šéfů se u nás stalo standardem, který má k odpovědnému řízení státu i dotčených institucí hodně daleko.
Absence podkladů

Na základě jakých podkladů ministerstvo, hospodařící s penězi, které by měly být pod veřejnou kontrolou, ke slučování Národního divadla a Státní opery vůbec přistoupilo, se dopídit nelze. Teprve pod mediálním tlakem sice zveřejnilo ideovou studii Koncepční model operního divadla v Praze, v níž hlavní řešitel Josef Herman „výrazně doporučoval“ převzetí Stavovského divadla hlavním městem Prahou, ale po bouřích, které u činohry vyvolala představa, že by o „své“ Stavovské divadlo přišla, se Besser od této, předchozím ministerstvem zadané studie, distancoval. V tomto případě pochopil, že dělat si z populárních činoherců mediálně halasící nepřátele, by zvládal těžko. Opera a balet byly z toho ohledu snazším „soustem“.

Přes opakovanou snahu získat od ministerstva informace, proč a na základě jakých analýz ke sloučení dochází, ministerstvo odmítlo své podklady vydat. A je otázka, zda kromě několika manažerských pouček opsaných ze středoškolských učebnic, které pod tlakem veřejnosti sepsal tehdejší náměstek Zdráhal, a velmi podivné „odborné pracovní skupiny“, která kvůli „koncepčnímu modelu dalšího fungování Státní opery a Národního divadla na ministerstvu narychlo vznikla, vůbec ministerstvo nějaké relevantní podklady mělo. Spíše ne, když ex post získané rozumy od šéfa Vídeňské státní Dominika Meyera ministerstvo vydávalo za doporučení, od kterého se ovšem Meyer ostře distancoval. Absenci koncepce pro tak závažný krok, jakým je sloučení dvou pražských operních divadel, dokládá také až ex post zadaný audit firmě BDO, která se přitom v divadelním oboru vůbec neorientuje a jejíž závěry divadelníci, kterým se podařilo k těmto dosud stále utajovaným materiálům za skoro dva miliony dostat, označují za zcela zmatečné a nekompetentní. Ostatně absenci koncepce 9 měsíců po sloučení včera prozradil i šéf opery Rocc, když prohlásil, že s náměstkem Sankotem mluvili o koncepci a koncepce nikde.
Likvidace nepohodlných řešení

Takový postup jen nahrává „konspiračním teoriím“, podle nichž vůbec nejde o nezvládnutý pokus zřizovatele o zvýšení kvality umělecké produkce těchto divadel, ale o promyšlený plán, jak uvrhnout obě divadla do chaosu a dostat se k lukrativním pozemkům a nemovitostem či jiným prebendám, kterou mohou být se Státní operou a Národním divadlem spojené. Připomeňme, že exministr Jiří Besser, jehož „kvalifikací“ pro tento rezort bylo podnikání v realitách a politická příslušnost, vyhlásil akci „kulový blesk“ a prostřednictvím svého náměstka vydal zprávu, že budova Státní opery je v havarijním stavu a bude nutné ji okamžitě zavřít a za stovky milionů rekonstruovat. A Státní operu zrušit.

Jistě, šlo o typicky poplašnou zprávu. Ve Státní opeře se hraje dál. Radim Dolanský, pověřený tehdy vedením Státní opery, stejně jako ředitel ND Černý, dostali od ministra za úkol připravit sloučení obou divadel. Zatímco Černý se požadavku ministerstva poslušně podřídil, přes odpor umělců ho obhajoval a na post šéfa násilně sloučených oper dosadil nezkušeného Rocca, Dolanský se vzepřel. Přišel se zajímavým pokusem, jak dát směr a vizi samostatné Státní opeře, která by byla konkurencí zpohodlnělému Národnímu divadlu, a podařilo se mu získat příslib spolupráce od renomované bývalé ředitelky londýnské Covent Garden Elaine Padmore a dirigenta Jana Lathama-Koeniga. A začal také intenzivně jednat o podpoře Státní opery ze strany hlavního města Prahy. Toto řešení však ministerstvo odmítlo tak razantně, že nepohodlný Dolanský byl z funkce za halasného přitakávání Černého odvolán.
Zborcené argumenty

Důvody, kterými se exministr Jiří Besser oháněl při projednávání tzv. transformace v Senátu a ve Sněmovně, se dnes hroutí jako domeček z karet. Stačí z dnešní perspektivy rozkrýt účelovost a falešnost ministerských „pádných“ argumentů, které vyžadovaly tak urgentní řešení, že ani nebyl čas na analýzy pražského kulturního průmyslu v kontextu tradic tří nádherných budov, které jsme zdědili po předcích, a připravit jasnou vizi podepřenou osobnostmi schopnými ji nejen napsat na papír, ale i uskutečnit. Budova Státní opery stále stojí. Ministerstvo slibovalo úsporu, k níž sloučením obou organizací mělo dojít (a exministr Jiří Besser ji dokonce vyčíslil na konkrétní částku 22,3 milionu Kč). Nejenže se teď o úsporách mlčí, ale ministerstvo anoncovalo záměr dotovat nový konglomerát nad rámec součtu dotací Národního divadla a SOP přesahující půl miliardy, a to dalšími 165 miliony. Penězi, které by stačily třem třísouborovým mimopražským divadlům v Liberci, Ústí nad Labem a Opavě na celý rok s inscenacemi, které v opeře svou úrovní, nápaditostí a nasazením výsledky naší první scény často převyšují.

S ekonomikou souvisí také argument, že ministerstvo podle zákona o rozpočtových pravidlech by bylo bývalo muselo zrušit příspěvkovou organizaci, která je dva po sobě následující roky ve ztrátě. Také ten se ukázal být účelovou zástěrkou – díky úsporným opatřením, která zavedl tehdejší pověřený ředitel Radim Dolanský, a díky zvýšení návštěvnosti a tržeb, by bez slučovacího manévru Státní opera skončila s vyrovnaným rozpočtem při vysoké soběstačnosti.

Argument třetí – umělecký: Ministerstvo vyčítalo uvádění shodných titulů. Dvě Kouzelné flétny, dvě Rusalky, dvě Carmen jsou současným uměleckým šéfem dvousouborového molochu Roccem vydávána dokonce za přednost. A připomeňme, že senátoři, ale i poslanci se většinově postavili proti slučování. Senát na základě projednávání petice proti slučování Státní opery s Národním divadlem konstatoval, že petici považuje důvodnou, a požádal ministerstvo, aby vyhodnotilo dosavadní realizované transformační kroky, provedlo případné přehodnocení.
Kdo řídí ministerstvo?

V pátek večer jsme na ČT24 mohli vidět navýsost trapnou scénu, kdy paní ministryně sveřepě zaštiťovala další z nekompetentních kroků ministerstva kultury omíláním frází z manažerských příruček o nastavení řídících provozních procesů na základě oné nevěrohodné a pozdní analýzy firmy BDO a analýzy náměstka Martina Sankota, který se veřejně pasuje na neznalce divadla. Bohorovná představa ministerstva, že ve „startovních blocích“ čekají zástupy renomovaných manažerských, ale především uměleckých osobností přinejmenším evropského formátu, které se nemohou dočkat, až je ministerstvo milostivě osloví, svědčí o naprosté aroganci a znalosti prostředí.

Jeden závěr z televizního vystoupení ministryně je však zcela zřejmý: evidentně to není ona, kdo rozhoduje o resortu kultury. Skuteční hráči a jejich důvody zůstávají ve skrytu.

Buď paní ministryně rozkryje skutečné důvody a cíle tzv. transformace, nebo by měla na svou funkci ihned rezignovat. Hazardovat takto s českou kulturou je trestuhodné a veřejnost, nejen ta odborná, by tomu měla aktivně zabránit.
Chronické ministerské selhávání

Lze souhlasit s tím, že dřívějším ministerstvem zanedbanou situaci pražské opery, ale i baletu je nutné řešit. Ministerstvo kultury coby zřizovatel chronicky selhávalo ve své kontrolní funkci. Neustále prodlužovalo ředitelování Jaroslava Vocelky v SOP, který rozhodně nebyl osobností schopnou pokračovat v profilování tohoto domu, jak ho nastartoval Karel Drgáč a vedl Daniel Dvořák nebo Eva Randová. A místo toho, aby ministerstvo rozkrylo podivné čachry s prodejem vstupenek v SOP a vyvodilo důsledky z neefektivního ekonomického hospodaření ND, řadu let mechanicky indexací navyšovalo rozpočty těchto scén. A jen velice mlhavě se pokoušelo přimět hlavní město Prahu, aby místo dotování Hudebního divadla v Karlíně, které by si operetami a muzikály mělo dokázat na sebe vydělat, převzalo svoji část odpovědnosti za provoz jednoho z operních domů, jak je obvyklé v jiných městech. V opeře přitom Národní divadlo v posledních letech přestalo mít statut první scény.

Že se ministerstvo kultury pod novým vedením Jiřího Bessera začalo situací konečně zabývat, zpočátku skutečně vzbuzovalo naděje. Velmi rychle ale začalo být zřejmé, že bezhlavé slučování podle zmatečného ministerského postupu není řešením situace ve prospěch dvou pražských operních souborů a nádherných budov Národního a Stavovského divadla i Státní opery, které jsme i s jejich tradicí zdědili.

Ještě lze přiznat chybu

Ministerstvo kultury by mělo otevřeně přiznat, že transformace ND a SOP v jeho režii se nepodařila a proces slučování vrátit. Pražská operní divadla potřebují nikoli násilné sloučení, ale skutečnou transformaci. Recept určitě není jednoduchý. Ale bez ekonomických, organizačních i uměleckých analýz, opřených o relevantní data v širokých souvislostech a jejich kompetentního vyhodnocení se tak zásadní a citlivá věc, jakou je tradice opery v Národním a Stavovském divadle i ve Státní opeře ku prospěchu české kultury dělat nedá.

A nad základním ekonomickým rámcem ze strany státu otevřít řešení dalšího směřování Národního divadla a Státní opery koncepcím, s nimiž nepřijdou úředníci a zcela nekompetentní politici, ale osobnosti, které se ve vedení divadel prokazatelně osvědčily a dokážou přijít s vizemi i jejich reálným uskutečněním. Těm by pak ministerstvo mělo garantovat prostor, v němž své vize uskuteční.
Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde