Operní panorama Heleny Havlíkové (90)

  1. 1
  2. 2

Týden od 24. do 30. září 2011
 – Bezbarvá barvitost Debussyho Pelléa a Mélisandy v Národním
 – Zázrak (návratu) Heliany se nekonal
– Až příliš dokonalá Garanča
 – Inspirace na dny příští 
***

Bezbarvá barvitost Debussyho Pelléa a Mélisandy v Národním

Debussyho Pelléas a Mélisanda na libreto belgického symbolisty Maurce Maeterlincka  je po rozporuplných reakcích v době své pařížské premiéry v roce 1902 dnes považována za zlomové dílo ve vývoji opery svým odklonem od romantismu. Pražské – celkově třetí – uvedení po čtvrt století od poslední zdejší premiéry vyvolávalo velká očekávání. Umocněná i tím, že si tento titul pro svůj pražský režijní debut zvolil od ledna tohoto roku nově jmenovaný šéf opery Rocc.

Křehké lyrické hudební drama s hudbou pro jemné odstíny nevyslovitelného tajemství, neurčitých náznaků, zámlk, obrazů přírody i duše, se odehrává v jakémsi záhadném temném smutném království mezi tajemnou Mélisandou, jejím žárlivým manželem Gouladem a jeho nevlastním bratrem Pelléem, který se do Mélisandy zamiluje. Rocc, režisér i výtvarník této inscenace, podle kostýmů (na kterých spolupracoval Miroslav Sabo) i vojenských pohybů soudě, přesunul děj někam do 20. století a muže královské rodiny oblékl do jakýchsi uniforem, snad bělogvardějských generálů „bílé armády“, které s postupujícím dějem přibírají odstíny šedi až zcela ztmavnou do černé. Také ženy měly postupně temnější neforemné pláště a rudé rukavice a další doplňky. Mélisandino tajemství vyjadřovalo skleněné průhledné jablko, které s Golaudovou umanutostí dobrat se Mélisandiných enigmat končí jeho rozbitím a po přestávce naopak multiplikuje do mnoha desítek těchto jablek, které na forbíně působí velmi dekorativně. Jedinou dekorací jinak zcela prázdné scény je šest průhledných stěn z vlasců v rámech seřazených za sebou přes celé jeviště. První výtvarný dojem s mihotavým svícením připomínajícím zrcadlení vodní plochy a rozmlžené odlesky postav na lesklé podlaze působí záhadně, neurčitě, jako inspirativní základ pro symbolikou skvostně obdařené dílo. Jenže dál už se s tímto obrazem příliš nepracuje a na tři hodiny hudby to nevystačí. Pokud bylo inscenačním záměrem zdůraznit téma míjení a neschopnosti komunikace tím, že každá z jednajících postav se pohybuje ve „svém“ koridoru vymezeném těmito stěnami, pak tato koncepce byla naplňována zcela nedůsledně, navíc v chabé choreografii pohybů, které postrádaly nápaditost, napětí a pointy. A opět nedůsledně a bez srozumitelného důvodu oscilovaly mezi stylizací, která zcela rezignovala na reálné jednání postav (například při hře s prstenem kolem studny), a prvoplánovou ilustrací textu gesty. Například nádherná symbolická poetická scéna, kdy se milenci nemohou dotknout rukama a Mélisanda spustí z věže k Pelléovi své předlouhé vlasy, které zaplétá do vrby, byla řešena zcela banálně tak, že Pelléas se Mélisandy normálně dotýká a hladí ji po hlavě.

Zatímco se dění na jevišti utápělo ve fádní šedi, alespoň hudební nastudování Jeana-Luca Tingauda se blížilo chvějivé a proměnlivé impresionistické barevnosti partitury. Pokud orchestr Národního divadla ještě vylepší souhru smyčců, odstraní příkré nástupy dechů v pianissimu a detailněji propracuje dynamiku, mohla by se tato část inscenace obstát. V premiérovém obsazení upoutal především tenorista Philippe Do, který v roli Pelléa osvědčil své rozsáhlé mezinárodní zkušenosti. Mezzosopranistka Kateřina Jalovcová jemnější odstíny záhadné Mélisandy ještě hledá. Obsazení malého Yniolda mimořádně šikovným Kristiánem Kašparem, jehož chlapecký hlas byl vítaným osvěžením. Jiří Sulženko se svým nazálním barytonem vystihoval spíše Golaudovu příkrost, stupňovanou podezíravostí a žárlivostí.

Roccův debut v Národním divadle nevyšel – inscenace je statická, nedůsledná a místy až nudí. A hudební nastudování nemá v sobě sílu, aby handicapy scénického řešení „nahradilo“. Na nedělní premiéře se nedalo přehlédnout, jak po přestávce řady diváků prořídly.

Hodnocení autorky: 65 %
***

Zázrak (návratu) Heliany se nekonal

Janáčkova opera uvedla Zázrak Heliany Ericha Korngolda – začátek operní sezóny tak po ostravské Wally Alfreda Catalaniho a libereckém Robinsonovi Jacquese Offenbacha (psali jsme o nich v minulém Operním panoramatu – najdete zde) pokračuje v Helianě další českou premiérou.

Erich Wolfgang Korngold (1897-1957), brněnský rodák, je německý skladatel, dirigent a klavírista první poloviny 20. století. Jakkoli získal pověst zázračného dítěte a jeho talentu a kompozic si cenil Mahler, Zemlinský, dokonce i Puccini nebo Richard Strauss, dnes je známý především jako otec filmové hudby, na kterou se zaměřil po své emigraci do Spojených států, kam jako žid po nástupu nacismus uprchl.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Debussy: Pelleas a Melisanda (ND Praha)

[yasr_visitor_votes postid="29201" size="small"]

Vaše hodnocení - Korngold: Zázrak Heliany (ND Brno)

[yasr_visitor_votes postid="29238" size="small"]

Vaše hodnocení - E.Garanča (Praha 2012)

[yasr_visitor_votes postid="28837" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments