Operní panorama Heleny Havlíkové (90)

Týden od 24. do 30. září 2011
 – Bezbarvá barvitost Debussyho Pelléa a Mélisandy v Národním
 – Zázrak (návratu) Heliany se nekonal
– Až příliš dokonalá Garanča
 – Inspirace na dny příští 
***

Bezbarvá barvitost Debussyho Pelléa a Mélisandy v Národním

Debussyho Pelléas a Mélisanda na libreto belgického symbolisty Maurce Maeterlincka  je po rozporuplných reakcích v době své pařížské premiéry v roce 1902 dnes považována za zlomové dílo ve vývoji opery svým odklonem od romantismu. Pražské – celkově třetí – uvedení po čtvrt století od poslední zdejší premiéry vyvolávalo velká očekávání. Umocněná i tím, že si tento titul pro svůj pražský režijní debut zvolil od ledna tohoto roku nově jmenovaný šéf opery Rocc.

Křehké lyrické hudební drama s hudbou pro jemné odstíny nevyslovitelného tajemství, neurčitých náznaků, zámlk, obrazů přírody i duše, se odehrává v jakémsi záhadném temném smutném království mezi tajemnou Mélisandou, jejím žárlivým manželem Gouladem a jeho nevlastním bratrem Pelléem, který se do Mélisandy zamiluje. Rocc, režisér i výtvarník této inscenace, podle kostýmů (na kterých spolupracoval Miroslav Sabo) i vojenských pohybů soudě, přesunul děj někam do 20. století a muže královské rodiny oblékl do jakýchsi uniforem, snad bělogvardějských generálů „bílé armády“, které s postupujícím dějem přibírají odstíny šedi až zcela ztmavnou do černé. Také ženy měly postupně temnější neforemné pláště a rudé rukavice a další doplňky. Mélisandino tajemství vyjadřovalo skleněné průhledné jablko, které s Golaudovou umanutostí dobrat se Mélisandiných enigmat končí jeho rozbitím a po přestávce naopak multiplikuje do mnoha desítek těchto jablek, které na forbíně působí velmi dekorativně. Jedinou dekorací jinak zcela prázdné scény je šest průhledných stěn z vlasců v rámech seřazených za sebou přes celé jeviště. První výtvarný dojem s mihotavým svícením připomínajícím zrcadlení vodní plochy a rozmlžené odlesky postav na lesklé podlaze působí záhadně, neurčitě, jako inspirativní základ pro symbolikou skvostně obdařené dílo. Jenže dál už se s tímto obrazem příliš nepracuje a na tři hodiny hudby to nevystačí. Pokud bylo inscenačním záměrem zdůraznit téma míjení a neschopnosti komunikace tím, že každá z jednajících postav se pohybuje ve „svém“ koridoru vymezeném těmito stěnami, pak tato koncepce byla naplňována zcela nedůsledně, navíc v chabé choreografii pohybů, které postrádaly nápaditost, napětí a pointy. A opět nedůsledně a bez srozumitelného důvodu oscilovaly mezi stylizací, která zcela rezignovala na reálné jednání postav (například při hře s prstenem kolem studny), a prvoplánovou ilustrací textu gesty. Například nádherná symbolická poetická scéna, kdy se milenci nemohou dotknout rukama a Mélisanda spustí z věže k Pelléovi své předlouhé vlasy, které zaplétá do vrby, byla řešena zcela banálně tak, že Pelléas se Mélisandy normálně dotýká a hladí ji po hlavě.

Zatímco se dění na jevišti utápělo ve fádní šedi, alespoň hudební nastudování Jeana-Luca Tingauda se blížilo chvějivé a proměnlivé impresionistické barevnosti partitury. Pokud orchestr Národního divadla ještě vylepší souhru smyčců, odstraní příkré nástupy dechů v pianissimu a detailněji propracuje dynamiku, mohla by se tato část inscenace obstát. V premiérovém obsazení upoutal především tenorista Philippe Do, který v roli Pelléa osvědčil své rozsáhlé mezinárodní zkušenosti. Mezzosopranistka Kateřina Jalovcová jemnější odstíny záhadné Mélisandy ještě hledá. Obsazení malého Yniolda mimořádně šikovným Kristiánem Kašparem, jehož chlapecký hlas byl vítaným osvěžením. Jiří Sulženko se svým nazálním barytonem vystihoval spíše Golaudovu příkrost, stupňovanou podezíravostí a žárlivostí.

Roccův debut v Národním divadle nevyšel – inscenace je statická, nedůsledná a místy až nudí. A hudební nastudování nemá v sobě sílu, aby handicapy scénického řešení „nahradilo“. Na nedělní premiéře se nedalo přehlédnout, jak po přestávce řady diváků prořídly.

Hodnocení autorky: 65 %
***

Zázrak (návratu) Heliany se nekonal

Janáčkova opera uvedla Zázrak Heliany Ericha Korngolda – začátek operní sezóny tak po ostravské Wally Alfreda Catalaniho a libereckém Robinsonovi Jacquese Offenbacha (psali jsme o nich v minulém Operním panoramatu – najdete zde) pokračuje v Helianě další českou premiérou.

Erich Wolfgang Korngold (1897-1957), brněnský rodák, je německý skladatel, dirigent a klavírista první poloviny 20. století. Jakkoli získal pověst zázračného dítěte a jeho talentu a kompozic si cenil Mahler, Zemlinský, dokonce i Puccini nebo Richard Strauss, dnes je známý především jako otec filmové hudby, na kterou se zaměřil po své emigraci do Spojených států, kam jako žid po nástupu nacismus uprchl.

Brněnská opera už před deseti lety uvedla Konrgnoldovu nejznámější operu – Mrtvé město. Nyní – v koprodukci s Falckým divadlem z Kaiserslauternu – nastudovala Zázrak Heliany, operu které si sám Korngold si považoval nejvýše. Poprvé zazněla v roce 1927 v Hamburku. Není snadné shrnout libreto podle mystické hry rakouského expresionistického básníka Hanse Kaltnekera: příběh s dekadentními rysy se odehrává v neurčené době v bezútěšném totalitním království, kterému výtvarník scény Daniel Dvořák dal podobu industriálně odcizeného prostoru. Tyranský Vladař odpírá svým poddaným právo na lásku. Sám se cítí osamělý, protože ho manželka Heliana nemiluje. Když do země přijde Cizinec, který hlásá radostné poselství lásky, chce ho Vladař nechat nejprve popravit. Pak ale vyhodnotí svou šanci a nabídne mu život, pokud přiměje Helianu, aby jej jako svého řádného manžela milovala. Helianu však uchvátí Cizinec, který pro lásku k ní požaduje smrt z jejích rukou a když zděšená Heliana odmítne, sám se propodne. Vladař zuří, že přišel o jediného svědka a hnán žárlivostí chce zjistit, zda Heliana Cizince skutečně milovala, a požaduje boží soud: pokud Heliana mluví pravdu, že „její tělo nevzplálo ve vzduchu“, ale před Cizincem odložila dokonce svůj šat pouze proto, aby s ním nesla jeho utrpení, má uskutečnit zázrak a přivést mrtvého zpět k životu. Heliana se o zázrak vzkříšení pokouší, ale pak přizná svou lásku k Cizinci a uprostřed rozvášněného davu přijímá smrt na hranici. V tu chvíli se Cizinec pozvedá a odchází s Helianou na věčnost – tento moment režisér Heinz Lukas-Kindermann ovšem nevyřešil jako sladkobolné „nanebevzetí“, ale před projekcí zeměkoule odkráčejí samostatně, jiným směrem. Nad zlomeným Vladařem a zotročeným lidem ve světě bez lásky triumfuje Poselkyně, Vladařova bývalá milenka, a na svou plešatou hlavu si vítězoslavně nasazuje vavřínovou korunu. Na lid opět míří kamarila černě uniformovaných mužů.

Korngoldova hutná partitura je mimořádně náročná pro orchestr, sólisty i mohutný sbor. Není to hudba, která se „sama nabízí“ na první poslech. Až marnotratně naddimenzovaná zvuková masa se pod taktovkou Petera Feranece (rozhovor s ním o této partituře najdete zde) obrátil proti Korngoldově záměru vytvořit velkou operu – ve výsledku to byl valící se proud hudby, který se sléval do výrazově málo diferencovaných ploch. Podobně jako když příliš mnoho smíchaných barev dá ve výsledku šedou. Tři hlavní role vytvořili i v Brně sólisté, kteří je zpívali už v dubnu v Kaiserslauternu. Výkon hodný úcty odvedla jihoafrická sopranistka Sally du Randt jako Heliana, která musí obsáhnout polohy od jemně lyrických po vypjaté dramatické. Americký černošsky barytonista Derrick Lawrence hutností svého hlasu i rozložitostí typově odpovídal despotickému vladaři. Tenorista Norbert Schmittberg ovšem s tenorovým partem Cizince ve výškách značně zápasil. Z našich sólistů dokázala mezzosopranistka Jana Wallingerová pěvecky i herecky postihnout po pomstě prahnoucí Poselkyni.

Heliana je příliš dlouhá a vyplatilo by se více škrtat. S postupující dobou bylo stále více zřejmé, že přes sympatické úsilí seznámit současné publikum s významným skladatelem meziválečné éry, se Heliana patrně na našich operních jevištích už nezabydlí – jakkoli falcké provedení Opernwelt označil za objev roku a Janáčkova opera chce prezentovat Zázrak Heliany v rámci třetího ročníku Mezinárodního festivalu Janáček Brno. Největší dramatický náboj tak premiéře dodala zpráva, že ředitel Národního divadla v Brně Daniel Dvořák těsně před čtvrteční premiérou rezignoval na svůj post.

Hodnocení autorky: 80 %
***

Až příliš dokonalá Garanča

Elina Garančaje pražskému publiku dobře známá nejen díky přímým přenosům oper do kin, ale i živě v koncertních vystoupeních. Nyní už potřetí navázala na úspěchy svých pražských recitálů – v roce 2007 s belcantem a v roce 2010, kdy představila svůj španělský repertoár s cikánskou tématikou.

Smetanova síň Obecního domu doslova praskala ve švech: dokonce tak, že se posluchači stále hrnuli do sálu i ve chvíli, kdy už se orchestr usadil a dokonce nastoupil i dirigent Karel Mark Chichon; když viděl situaci v sále, vrátil se do zákulisí a vyčkal, až se do sálu dostane poslední posluchač. A koncert pak zahájil s energií a švihem Glinkovou předehrou k opeře Ruslan a Ludmila, v níž se notně rozšířená „nekomorní“ Pražská komorní filharmonie uvedla v plném lesku.

Pak už vstřícné a natěšené publikum půvabná lotyšská blondýnka zavedla árií Jany z Arku z Čajkovského opery Panna orleánská („Nastal čas“, 1. dějství) do svého pěveckého elysia. Má vzácně znělý hlas v celém rozsahu, ve všech dynamických odstínech a přechodech mezi nimi, vynikající techniku, vycizelovanou deklamaci, samozřejmě působící muzikalitu i ušlechtilý půvab, kultivovanost, noblesu. Jsou to dary i výsledek dobře založené a pečlivě udržované kariéry. Svoji rajskou dokonalost i tentokrát směrovala do postav žen, které se svou vábivou svůdností stanou pro muže osudovými – Saint-Saënsova Dalila („Mon coeur s’ouvre à ta voix“, 2. dějství) a především pak Bizetova Carmen, z níž tentokrát zazpívala všechna hudební čísla včetně první verze árie Carmen z 1. dějství. Garanča je neinterpretuje vášnivě jako uhrančivé smyslné mrchy, ale s jemnější koketerií. Je na každém, které pojetí tohoto typu rolí je komu bližší.

Dobrá zpráva pro ty, kteří se na koncert nedostali – jeho záznam odvysílá Česká televize.

Hodnocení autorky: 90%
***

Inspirace na dny příští

Giuseppe Verdi: Nabucco. Dirigent Milan Kaňák, režie Martin Dubovic, choreografie Vladimír Nečas, scéna Martin Víšek, kostýmy Josef Jelínek.  Nabucco: Nikolaj Někrasov, Ismael: Jaroslav Kovacs, Zachariáš: Serguei Nikitine, Abigail: Valeria Vaygant, Fenena: Barbora Kadlčíková / Lenka Schützová-Jarolímková, Velekněz: Petr Matuszek. Severočeské divadlo opery a baletu, premiéra pátek 5. října 2012 19:00 h.

Struny podzimu: Ayarkhaan – jakutské šamanky. České muzeum hudby, neděle 7. října 2012 19:30 h.

***

Claude Debussy:
Pelléas a Mélisande
Hudební nastudování: Jean-Luc Tingaud
Dirigent: Jean-Luc Tingaud
Režie: Rocc
Kostýmy: Rocc, Miroslav Sabo
Sbormistr: Martin Buchta
Orchestr a operní sbor Národního divadla
Premiéra 30. září 2012 Národní divadlo Praha

Pelléas – Philipp Do
Mélisande –Kateřina Jalovcová
Golaud –  Jiří Sulženko
Arkel –František Zahradníček
Yniold –Kristián Kašpar 
Lékař –Roman Vocel
Geneviève – Yvona Škvárová
Pastýř – Eduard Exner

www.narodni-divadlo.cz

***

Erich Wolfgang Korngold:
Zázrak Heliany
(Das Wunder der Heliane)
Dirigent: Peter Feranec 
Režie: Heinz Lukas-Kindermann 
Scéna: Daniel Dvořák 
Kostýmy: Thomas Dörfler 
Sbormistr: Pavel Koňárek 
Orchestr a sbor Janáčkovy opery v Brně
(koprodukce s Pfalztheater Kaiserslautern)
Premiéra 27. září 2012 Janáčkovo divadlo Brno

Heliane – Sally du Randt
Der Herrscher – Derrick Lawrence
Der Fremde – Norbert Schmittberg
Die Botin – Jana Wallingerová
Der Pförtner – Jan Šťáva
Der blinde Scharfrichter – Zoltán Korda
Die sechs Richter – Petr Levíček, Petr Císař, David Nykl, Tomáš Krejčiřík, Pavel Kamas, Jiří Klecker

www.ndbrno.cz

***

Elīna Garanča (mezzosoprán)
Dirigent: Karl Mark Chichon
Pražská komorní filharmonie
25. září 2012 Smetanova síň Obecního domu Praha

***

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Foto Hana Smejkalová (Pelleas a Melisanda), Luděk Svítil (Zázrak Heliany), archiv