Týden od 5. do 11. listopadu 2012
– Wagnerovský Gesamtkunstwerk ON AIR
– Rozpačitá novinka z Met
– Klasicky velkolepá Aida ze Scaly
– Inspirace na dny příští
***
Wagnerovský Gesamtkunstwerk ON AIR
Pražský divadelní festival německého jazyka je již tradičně spolehlivou zárukou, že se v jeho programu objeví inscenace, které vnášejí nové pohledy. Ani tentokrát – už 17. ročník – nezklamal: v týdnu od 5. do 9. listopadu nabídl celou slavnou tetralogii Prsten Nibelungův – nikoli však jako operu, ale jako čtyři zhruba hodinové performance berlínské skupiny Kaminski ON AIR s osobitou poetikou „třídimenzionální“ inscenace, která propojuje divadlo, rozhlas a show.
Autorem a duší celého projektu je režisér, herec i autor úprav Stefan Kaminski (1974), který se v rámci festivalu představil již loni v inscenaci Přišlo to shora.
Podnětem k adaptaci tak nesnadné předlohy, jakou je Wagnerův velkolepý hudební, básnický a divadelní významově nejednoznačný, v mytologii ukotvený monument o sváru lásky a moci, byl podle Kaminského jeho tchán, vášnivý wagnerovec, který bral mladé i do Mekky – Bayreuthu. Jakkoli by se mohlo na první pohled zdát, že Kaminski zachází s „svátostí“ německého operního obelisku opovážlivě, text vychází až překvapivě věrně z děje Wagnerova libreta a inscenace svérázně modifikuje nejen typický kompoziční princip tzv. příznačných motivů, ale i celý koncept Gesamtkunstwerku jako syntézy všech umění.
Na scéně je „jen“ Kaminsky, desítka mikrofonů a dva, resp. v posledním dílu tři hudebníci: hraje se nejen na standardní hudební nástroje, především na nejrůznější bicí, kontrabas, tubu, cello, kytaru, zvonkohru, citeru, teremin, ale i zvuky se vyluzují i prostřednictvím nejrůznějších předmětů a udělátek na cvalu koně, deště, plápolání ohně, nebo „stroji“ na skřípot otevírajících se dveří… Zlato Rýna a Soumraku bohů provází skleněná harfa s kusem plechu jako rezonanční deskou, jejíž „záhadný“, nehybný a zároveň vlnící se zvuk celou Kaminského adaptaci otevírá a uzavírá jako skvělý pendant k Wagnerově partituře s jejím postupným „vynořováním“ hudební plochy z hlubin velebného toku Rýna na začátku. Kaminski používá přímo i Wagnerovy slavné motivy včetně zlata Rýna, prstenu, Walhally, zotročených Nibelngů, slavné jízdy Valkýr, lásky, meče Nothungu, Wotanovy deprese, kouzla ohně… Hudba, zvuky a hluky, sice volně, ale až překvapivě odpovídají duchu Wagnerova Ringu využití zvuků i „strojů“ je velmi funkční a vtipné.
Kaminski – v tričku a džínách – sedí na židli „v rozhlasovém studiu“ obklopen „baterií“ mikrofonů, Jako jediný herec táhne celé představení. Do mikrofonů mluví, zpívá a vydává různé zvuky, ruchy nejen ústy, ale vytváří je i rukama, nohama (když šlape v bedně se štěrkem), které jsou s pomocí zvukaře upravovány a různě dotvářeny. Důležitou výtvarnou složkou inscenace je různobarevné svícení i dýmy, které na sebe Kaminsky vypouští.
Kaminski hraje, lépe je říci s mimořádnou kreativitou tvoří všechny postavy i situace Ringu. Podobně jako u Wagnera mají svůj „příznačný motiv“ s odlišnou hlasovou, pohybovou i zvukovou charakteristiku – božský Wotan s archaickým Wagnerovým jazykem tu je za rozmrzelého, až trochu senilního starce, jeho manželku, strážkyni manželské věrnosti, hašteřivou Fricku provází zvuk kamení, kterým Kaminski „míchá“ v bedně. Dcery Rýna jsou teenegrovsky švitořivě upovídané, obři hřmí dialektem, něžnou Sieglindu provází jemná zvonkohra, motiv prstenu je spojen s úderem na gong atd. atd. Hrdinu Siegfrieda anoncuje vzletná fanfára ze zlatých píšťal a vývoj od nevázaného rockera přes zpěváka popových hitů jak z Ein Kessel Buntes po garfunklovsky nostalgické songy. Sarkastického Logeho provází zapálená sirka, v jejímž dohasínajícím světélku Kaminského tetralogie ve tmě končí.
Poněkud svatokrádežný – a pokud produkci neuvidíte, obtížně představitelný – nápad Kaminskému vyšel skvěle, s vtipem, nadhledem. a – pokorou. Kaminski rozhodně nechce Wagnera shazovat, zesměšňovat – ctí ho a přibližuje Ring a Wagnera hlavně nejen divákům všech kategorií, kteří na operu běžně nechodí; jak ukázal zájem pražského publika, přitažlivost má pro operní fandy, ba i profesionály. Ocenit je třeba ale nejen nápad, ale strhující herecký výkon, který Kaminski na jevišti předvádí. Je rozený bohem nadaný divadelník a Ring se mu velmi povedl. Je to skvělé divadlo.
Tetralogie vznikala postupně v rozmezí několika let; úspěšně se stále hraje (nejen v Berlíně, ale i na zahraničních zájezdech a letos s ní Kaminsky vystoupí dokonce přímo v Bayreuthu.
Hodnocení autorky: 90 %
***
Rozpačitá novinka z Met
O málokterém přenosu z newyorské Metropolitní opery se dosud dalo říci, že poněkud nudil. O opeře Bouře současného britského skladatele, čtyřicátníka Thomase Adèse, to ale bohužel platí bezezbytku. Přitom první uvedení této opery v roce 2004 v Covent Garden, která si operu u Adèse přímo objednala, bylo považováno za natolik úspěšné, že se Bouře od té doby objevila v dalších divadlech a Covent Graden se k ní znovu vrátila ještě v roce 2007.
Britský skladatel, klavírista a dirigent Thomas Adès vystudoval prestižní hudební školy a kompozičně se prosadil poměrně rychle. Někteří v něm dokonce shledávají vytouženého Brittenova nástupce. Kromě řady orchestrálních, komorních nebo vokálních skladeb je autorem dvou oper. Ta první, komorní opera z roku 1995 Powder Her Face, vyvolala skandál svým námětem o britské vévodkyni (reálná postava šedesátých let), která proslula svými sexuálními aférkami – Adès v ní hudebně popisuje orální sex.
Na Adèsových kompozicích je oceňována vytříbenost stylu, smysl pro osvěžují detaily a cit pro celkový tvar skladby. K vytříbenosti nebo dokonce originalitě má však Bouře daleko. Nepopiratelná je řemeslná zručnost: Adès dokáže využívat skladebných technik napříč staletími s kontrapunktickými formami baroka, umí nakomponovat romantické milostné duety a ansámbly, také si při charakteristice postav osvojil adaptaci wagnerovského principu „příznačných motivů“ a používá postupy hudby dvacátého století od expresionismu po atonalitu. Hudební vyjádření kontrastů bouře a lyrického vyznání však před ním dokázali mnozí – a vynalézavěji.
Přes Adèsovy zkušenosti a skladatelskou obratnost je Bouře o třech dějstvích dvouhodinovou masou hudby s velmi obtížnými mnohomluvnými pěveckými party, jejichž náročnost není dostatečně zdůvodněna a vyvážena hudebním účinkem. Permanentně je uplatňován deklamační hudební styl, sólisté se trápí pod hutnou orchestrální sazbou převážně v hraničních polohách, s intervalovými skoky a střídáním metra. Zvukoví technici se sice postarali o to, aby se při přenosu zpěv všech sólistů prosadil, zda se to ale dařilo i přímo v divadle, se můžeme dohadovat.
Důvod, proč se Adès s poetikou i hloubkou Shakespearovy pohádkové romance míjí, spočívá také v libretu. Australská dramatička Meredith Oakes převedla Shakespearův blankvers do soudobého jazyka způsobem, který významově bohaté fantazii podněcující obrazy často proměnil jen ve školometsky působící banality.
Kanadský režisér Robert Lepage si evidentně libuje v nejrůznějších scénických „strojích“ a kaskadérských výkonech sólistů. Ostatně divadelní spolek, který založil se svými spolupracovníky v roce 1994, je pojmenován „Ex Machina“ a toto kreativní uskupení, vnášející do divadla multidisciplinární přístup, spolupracovalo i na Bouři. Jakkoliv počítačem řízený stroj obřích lamel pro Wagnerovu tetralogii Prsten Nibelungův je jistě zázrakem moderní techniky, režisérský zázrak se tehdy nekonal. I tak dostal Lepage v Met další příležitost.
Také tentokrát se soustředil hlavně na scénické efekty včetně barokizujících létajících strojů – s mladou kanadskou scénografkou Jasmine Catudal Bouři pojal jako divadlo na divadle, kterým je v tomto případě milánská La Scala někdy v době svého vzniku; jako spojnice chabě snad zdůvodněná tím, že Prospero byl právoplatným milánským vévodou. Významový posun Prospera od moudrého čaroděje k jakémusi wotanovskému mrzoutovi, kterému se jeho vláda nad osudy druhých vymkne z ruky a jeho kouzelnické manipulace kapitulují před silou lásky mladých milenců, však vyzněl ploše. Místo závěrečného Prosperova monologu, oplývajícího mnoha významy, v němž se zříká svých knih a kouzel, uzavírá operu Kaliban, který zůstává na ostrově za zpěvu hvězdných výšek ducha Ariela.
V prvním a části třetího dějství „nahlížíme“ do dění na pustém ostrově z přiznaného „zákulisí“ (zadní horizont tvoří namalované hlediště Scaly, vzdušný duch Ariel dokonce štychuje dění na jevišti z lávky provaziště), druhé dějství sledujeme standardně z pohledu z hlediště a v závěrečném „bočním řezu“ napříč jevištěm i hledištěm s lóžemi vidíme mechanismy propadel. (Podobný princip jsme nedávno mohli vidět při přenosu Hoffmannových povídek z Pařížské opery v sofistikovanějším provedení režiséra Roberta Carsena.)
Jak jsme se dozvěděli během přestávky, moderované tentokrát brilantně Deborah Voight, Lepage režíroval činoherní Bouři už osmkrát. V té deváté rafinovaná fantaskní Shakespearova férie, která si pohrává s volnými přechody mezi přeludy a realitou, sklouzla do jakési až příliš „vážně“ pojaté morality o nesmyslnosti pomsty a síle lásky, jen s občasnými pokusy o odlehčení rozvinutím pohádkové dějové linie (bouře, vyčarovaná tabule obtížená jídlem, zbavení Ferdinanda pout nebo stínohra s Arielovým reflektorem), které však působily nedotaženě. Ani vzdušný skřítek Ariel v podání americké sopranistky Audrey Luna to nestíhal přes svou nesmírnou aktivitu a činorodost i (dublované) kaskadérské kousky napravit. Z výraznějších postav jmenujme vynikajícího přemýšlivého britského barytonistu Simona Keenlyside, který se v této roli jako jediný ze stávajícího obsazení v Met představil již na londýnské premiéře a má ji dokonale zažitou, dále výborného Kalibana skotského tenoristy Alana Okeho (kterého známe ještě ze Státní opery jako vynikajícího Gustava von Aschenbacha z Brittenovy Smrti v Benátkách) a snad ještě hádavého Sebastiana (americký barytonista Christopher Feigum) a dobrotivého Gonzala, který by na ostrově rád zřídil utopické pořádky (americký basbarytonista John Del Carlo) – tím však výčet zajímavěji ztvárněných postav končí. Těžkopádně a bez vtipu působila i komická dvojice opilců Trincula (kontratenor Iestyn Davies) a Stefana (basbarytonista Kevin Burdette). Obzvláště mdle a unyle pak vyzněla milenecká dvojice Ferdinanda (americký tenorista Alek Shrader, touto rolí v Met debutoval) a Mirandy (americká mezzosopranistka Isabel Leonard). Oživení tak spolehlivě přinášely výstupy Ariela, často i velmi fyzicky náročné (v nejkrkolomnějších kouscích byla sice dublována kaskadérkou, ale i tak byl její fyzický výkon obdivuhodný).
Za dirigentským pultem stanul sám autor Thomas Adès, který svou operu v Met i hudebně nastudoval. Jakkoliv orchestr hrál tradičně naprosto soustředěně a bezchybně, bouře bouřila, Ariel divoce vířil v stratosférických koloraturách a milenci si sladkobolně vyznávali lásku a věrnost, hudební výraz přesto působil poněkud zploštěně a jednotvárně, což bylo více než zřejmé ve srovnání s nedávným pasticciem Kouzelný ostrov na stejné téma. Plejáda barokních skladatelů to s hudebním vyjádřením lidských emocí i přírodních živlů uměli brilantněji. Adèsova Bouře postrádala shakespearovskou jiskru, vtip i hloubku a svou hudební zatěžkaností esprit.
Ocenit je ovšem třeba výkony sólistů, kteří všichni zpívali výborně – jen bohužel přesně to, co jim předepsal autor. Podle nadšených reakcí publika (nejen) v Met se ale zdá, že pro návštěvníky opery může mít Adès svou přitažlivost. A pokud jeho Bouře přitáhne k opeře další diváky, díky za to.
Hodnocení autorky: 70 %
***
Božská Aida ze Scaly
Pražské Bio Oko zařadilo v rámci programů přenosů z divadel „Živě“ u nás již před dvěma lety z Palace Cinemas známou Aidu , kterou pro milánskou Scalu připravil v roce 2006 Franco Zeffirelli (záznam byl natočen v prosinci 2006); na vestoje aplaudované děkovačce se objevil i režisér se svým týmem.
Verdi měl zcela přesnou představu, jak Aidu s příběhem z doby vlády faraonů inscenovat. A Scala Verdiho zadání respektovala. Neusilovala o „inovace“ a dala prostor Zeffireliho statické koncepci s velkolepou scénou a kostýmy Murizia Milletto.
Aida jsou vlastně dvě opery v jedné – uvnitř, nebo na pozadí tohoto velkolepého „pohybu mas“, bojů armád a mašinérie dvora faraonů se odehrává komorní drama lásky a cti, privátní milostný příběh dvou žen – sokyň v lásce k jednomu muži, egyptskému vojevůdci Radamovi a dcer králů dvou znepřátelených a na smrt bojujících panství: Amneris, dcery krále Egypta, a Aidy, která je v egyptském zajetí, dcery Amonasra, krále Etiopie. Posledním důležitým hráčem je Ramfis, egyptský velekněz. Tuto šestici protagonistů nechá Verdi rozehrát osudový příběh – milostné drama shakespearovského motivu milenců ze znepřátelených stran, které nutně končí tragicky, „v zájmu státu“.
Aida ze Scaly byla ovšem „tradiční“ i v dalších ohledech. Navzdory moderním trendům, které do opery vnesli hlavně činoherní režiséři – že zpěvák musí vedle zpěvu i hrát a odpovídat roli svým vzhledem, že hrdinky musí být mladé, krásné a štíhlé a hrdinové mužní, mrštní a fyzicky zdatní – byla Aida i obsazena „postaru“, na základě hlasových kvalit. Na jevišti se tak sešla sestava sólistů, kteří by patrně v módních časopisech propadli – Aidu zpívala sopranistka Violeta Urmana, Amneris mezzosopranistka Ildikó Komiósi. Tenorista Roberto Alagna jako vojevůdce Radamse ovšem statečně odhalil svou mužnou hruď. Sestava s Ramfisem basisty Giorgie Giuseppiniho, Amonasrem barytonisty Carla Guelfiho fungovala dokonale.
Zefirelli pokorně posloužil mistru Verdimu a zůstal v pozadí této velkolepé inscenace, hudebně nastudované a suverénně řízené dirigentem Riccardem Chaillym. Výkon orchestru i sólistů byl bezchybný.
Tato Aida byla velkolepá, sice statická a plná operních klišé – ale přesně taková, jaká má Aida být. Je to geniální opera geniálního skladatele. A Scala ji takto provedla. Podívat se na ni znovu dává smysl, ostatně pražské Bio Oko bylo nebývale zaplněné.
Hodnocení autorky: 85 %
***
Inspirace na dny přístí
Adam Plachetka – recitál. Georg Friedrich Händel: árie z oratorií Mesiáš, Acis a Galatea, Alexandrova slavnost a Juda Makabejský. The Czech Ensemble Baroque Orchestra & Choir, dirigent Roman Válek, sbormistr Tereza Válková. Rudolfinu, Dvořákova síň, úterý 13. listopadu 19:30 hod.
Leoš Janáček: Káťa Kabanova. Dirigent Robert Jindra, režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Zuzana Krejzková, pohybová spolupráce Jana Ryšlavá, dramaturgie Daniel Jäger, sbormistr Jurij Galatenko. Savjol Prokofjevič Dikoj, kupec – Martin Gurbaľ / Ondrej Mráz, Boris Grigorjevič, jeho synovec – Tomáš Černý / Gianluca Zampieri, Marfa Ignatěvna Kabanová, kupcová – Magda Málková / Nadine Secunde, Tichon Ivanyč Kabanov, její syn – Jozef Kundlák / Jan Vacík, Kateřina (Káťa), jeho žena – Eva Dřízgová-Jirušová / Morenike Fadayomi, Váňa Kudrjáš, učitel – Luciano Mastro / Richard Samek, Varvara, schovanka v domě Kabanových – Anna Nitrová/ Jana Sýkorová. Národní divadlo moravskoslezské. Divadlo A. Dvořáka. Premiéra 15. listopadu 2012 18:30 hod.
Leoš Janáček: Osud. Dirigent Jakub Klecker, režie Ansgar Haag, scéna Kerstin Jacobssen, kostýmy Simona Vachálková, sbormistr Josef Pančík, dramaturgie Patricie Částková. Ondrej Šaling – Žívný, skladatel, Pavla Vykopalová – Míla Válková, Iveta Jiříková – Mílina matka, Petr Levíček – Dr. Suda, Pavel Kamas, Lhotský, malíř, Roman Janál – Konečný, Tereza Merklová Kyzlinková – Slečna Stuhlá. Národní divadlo Brno, Janáčkovo divadlo. Premiéra v rámci Mezinárodního festivalu Janáček Brno 2012 v pátek 16. listopadu 2012 19:00 hod.
Josef Berg: Eufrides před branami Thymén / Johannes doktor Faust. Dirigent: Peter Vrábel, režie: Arnošt Goldflam. Orchestr Berg. Janáčkovo divadlo – foyer. V rámci Mezinárodního festivalu Janáček Brno 2012 v sobotu 17. listopadu 2012 17:00 hod.
Josef Berg: Evropská turistika. Miloslav Ištván: Kráska a zvíře. Dirigent Pavel Šnajdr, režie Tomáš Pilař, scéna a kostýmy Ivana Miklošková. Posluchači zpěvu Hudební fakulty JAMU, Divadelní fakulty JAMU a studenti konzervatoře Brno, spoluúčinkuje Janáčkův akademický orchestr. Komorní opera Hudební fakulty JAMU v Brně. Divadlo Na Orlí. V rámci Mezinárodního festivalu Janáček Brno 2012 v sobotu 17. listopadu 2012 19:00 hod.
Leoš Janáček: Její pastorkyňa. Dirigent Jaroslav Kyzlink, režie Martin Otava, scéna Ján Zavarský, kostýmy Peter Čanecký, sbormistr Pavel Procházka. Miroslav Dvorský – Laca Klemeň, Katarína Juhásová-Štúrová – Jenůfa, Ľubica Rybárska – Kostelnička, Tomáš Juks – Števa Buryja. Slovenské národní divadlo. V rámci Mezinárodního festivalu Janáček Brno 2012 Janáčkovo divadlo, neděle 18. listopadu 2012 19:00 hod.
Hudební most Praha — Drážďany: Vivaldi – Zelenka – Caldara – Lotti: Pražské nešpory. Collegium 1704, Dresdner Kammerchor, dirigent Václav Luks. Kostel sv. Šimona & Judy, sobota 17. listopadu 2012 19.30 hod.
Luigi Cherubini: Vodař (Les deux journées ou Le porteur d’eau). Osoby a obsazení: Armand (Yann Beuron), Constance (Mireille Delunsch), Daniel (Kwangchul Youn), Mikeli (Andreas Schmidt), Marcelina (Olga Pasichnyk), Antonio (Étienne Lescroart), Angelina (Vera Schoenenberg), Semos (Miljenko Turk), Velitelé (Sven Ehrke a Marcos Pujol), Vojáci (Gregor Finke a Thilo Dahlmann). Chorus Musicus Köln a Das Neue Orchester řídí Christoph Spering. Připravil a uvádí Ivan Ruml. český rozhlas 3 – Vltava, sobota 17. listopadu 2012 20.00 hod.
***
Pražský divadelní festival německého jazyka 2012
Kaminski ON AIR
Stefan Kaminski:
Prsten Nibelungův
Režie: Stefan Kaminski
5. (Das Rheingold), 6. listopadu (Die Walküre),8. (Siegfried) a 9. listopadu 2012 (Götterdämmerung) Divadlo komedie Praha
www.theater.cz
www.kaminski-on-air.de
***
Thomas Adès:
The Tempest
Dirigent: Thomas Adès
Režie: Robert Lepage
Scéna: Jasmine Catudal
Kostýmy: Kym Barrett
Světla: Michel Beaulieu
Video design: David Leclerc
Choreografie: Crystal Pite
The Metropolitan Opera orchestra and Chorus
(koprodukce Metropolitan Opera New York / L’Opéra Québec / Wiener Staatsoper Vídeň)
Premiéra 23. října 2012 Metropolitan Opera New York
Live: Met in HD 10.11.2012
Prospero – Simon Keenlyside
Miranda – Isabel Leonard
Ariel – Audrey Luna
Caliban – Alan Oke
Ferdinand – Alek Shrader
Stefano – Kevin Burdette
Trinculo – Iestyn Davies
Antonio – Toby Spence
Sebastian – Christopher Feigum
Gonzalo – John Del Carlo
King of Naples – William Burden
***
Giuseppe Verdi:
Aida
Dirigent: Riccardo Chailly
Režie a scéna: Franco Zeffirelli
Kostýmy: Maurizio Millenotti
Světla: Gianni Mantovanini
Choreografie: Vladimir Vassiliev
Orchestra e Coro del Teatro alla Scala
Corps de Ballet v Teatro alla Scala
Záznam prosinec 2012 Teatro alla Scala Milán
(projekce 11.11.2012 Bio Oko Praha)
Aida – Violeta Urmana
Radames – Roberto Alagna
King – Marco Spotti
Amneris – Ildiko Komlosi
Ramfis – Giorgio Giuseppini
Amonasro – Carlo Guelfi
Posel – Antonello Ceron
Kněžka – Sae Kyung Rim
Sólisté baletu – Luciana Savignano, Roberto Bolle, Myrna Kamara
www.izive.net
***
Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde
Foto archiv a Met-Ken Howard
