Operní panorama Heleny Havlíkové (96)

Týden od 5. do 11. listopadu 2012
 – Wagnerovský Gesamtkunstwerk ON AIR
 – Rozpačitá novinka z Met
 – Klasicky velkolepá Aida ze Scaly
 – Inspirace na dny příští
***

Wagnerovský Gesamtkunstwerk ON AIR

Pražský divadelní festival německého jazyka je již tradičně spolehlivou zárukou, že se v jeho programu objeví inscenace, které vnášejí nové pohledy. Ani tentokrát  – už 17. ročník – nezklamal: v týdnu od 5. do 9. listopadu nabídl celou slavnou tetralogii Prsten Nibelungův – nikoli však jako operu, ale jako čtyři zhruba hodinové performance berlínské skupiny Kaminski ON AIR s osobitou poetikou „třídimenzionální“ inscenace, která propojuje divadlo, rozhlas a show.

Autorem a duší celého projektu je režisér, herec i autor úprav Stefan Kaminski (1974), který se v rámci festivalu představil již loni v inscenaci Přišlo to shora.Podnětem k adaptaci tak nesnadné předlohy, jakou je Wagnerův velkolepý hudební, básnický a divadelní významově nejednoznačný, v mytologii ukotvený monument o sváru lásky a moci, byl podle Kaminského jeho tchán, vášnivý wagnerovec, který bral mladé i do Mekky – Bayreuthu. Jakkoli by se mohlo na první pohled zdát, že Kaminski zachází s „svátostí“ německého operního obelisku opovážlivě, text vychází až překvapivě věrně z děje Wagnerova libreta a inscenace svérázně modifikuje nejen typický kompoziční princip tzv. příznačných motivů, ale i celý koncept Gesamtkunstwerku jako syntézy všech umění.

Na scéně je „jen“ Kaminsky, desítka mikrofonů a dva, resp. v posledním dílu tři hudebníci: hraje se nejen na standardní hudební nástroje, především na nejrůznější bicí, kontrabas, tubu, cello, kytaru, zvonkohru, citeru, teremin, ale i zvuky se vyluzují i prostřednictvím nejrůznějších předmětů a udělátek na cvalu koně, deště, plápolání ohně, nebo „stroji“ na skřípot otevírajících se dveří… Zlato Rýna a Soumraku bohů provází skleněná harfa s kusem plechu jako rezonanční deskou, jejíž „záhadný“, nehybný a zároveň vlnící se zvuk celou Kaminského adaptaci otevírá a uzavírá jako skvělý pendant k Wagnerově partituře s jejím postupným „vynořováním“ hudební plochy z hlubin velebného toku Rýna na začátku. Kaminski používá přímo i Wagnerovy slavné motivy včetně zlata Rýna, prstenu, Walhally, zotročených Nibelngů, slavné jízdy Valkýr, lásky, meče Nothungu, Wotanovy deprese, kouzla ohně… Hudba, zvuky a hluky, sice volně, ale až překvapivě odpovídají duchu Wagnerova Ringu využití zvuků i „strojů“ je velmi funkční a vtipné.

Kaminski – v tričku a džínách – sedí na židli „v rozhlasovém studiu“ obklopen „baterií“ mikrofonů, Jako jediný herec táhne celé představení. Do mikrofonů mluví, zpívá a vydává různé zvuky, ruchy nejen ústy, ale vytváří je i rukama, nohama (když šlape v bedně se štěrkem), které jsou s pomocí zvukaře upravovány a různě dotvářeny. Důležitou výtvarnou složkou inscenace je různobarevné svícení i dýmy, které na sebe Kaminsky vypouští.Kaminski hraje, lépe je říci s mimořádnou kreativitou tvoří všechny postavy i situace Ringu. Podobně jako u Wagnera mají svůj „příznačný motiv“ s odlišnou hlasovou, pohybovou i zvukovou charakteristiku – božský Wotan s archaickým Wagnerovým jazykem tu je za rozmrzelého, až trochu senilního starce, jeho manželku, strážkyni manželské věrnosti, hašteřivou Fricku provází zvuk kamení, kterým Kaminski „míchá“ v bedně. Dcery Rýna jsou teenegrovsky švitořivě upovídané, obři hřmí dialektem, něžnou Sieglindu provází jemná zvonkohra, motiv prstenu je spojen s úderem na gong atd. atd.  Hrdinu Siegfrieda anoncuje vzletná fanfára ze zlatých píšťal a vývoj od nevázaného rockera přes zpěváka popových hitů jak z Ein Kessel Buntes po garfunklovsky nostalgické songy. Sarkastického Logeho provází zapálená sirka, v jejímž dohasínajícím světélku Kaminského tetralogie ve tmě končí.

Poněkud svatokrádežný – a pokud produkci neuvidíte, obtížně představitelný – nápad Kaminskému vyšel skvěle, s vtipem, nadhledem. a – pokorou. Kaminski rozhodně nechce Wagnera shazovat, zesměšňovat – ctí ho a přibližuje Ring a Wagnera hlavně nejen divákům všech kategorií, kteří na operu běžně nechodí; jak ukázal zájem pražského publika, přitažlivost má pro operní fandy, ba i profesionály. Ocenit je třeba ale nejen nápad, ale strhující herecký výkon, který Kaminski na jevišti předvádí. Je rozený bohem nadaný divadelník a Ring se mu velmi povedl. Je to skvělé divadlo.

Tetralogie vznikala postupně v rozmezí několika let; úspěšně se stále hraje (nejen v Berlíně, ale i na zahraničních zájezdech a letos s ní Kaminsky vystoupí dokonce přímo v Bayreuthu.

Hodnocení autorky: 90 %
***

Rozpačitá novinka z Met

O málokterém přenosu z newyorské Metropolitní opery se dosud dalo říci, že poněkud nudil. O opeře Bouře současného britského skladatele, čtyřicátníka Thomase Adèse, to ale bohužel platí bezezbytku. Přitom první uvedení této opery v roce 2004 v Covent Garden, která si operu u Adèse přímo objednala, bylo považováno za natolik úspěšné, že se Bouře od té doby objevila v dalších divadlech a Covent Graden se k ní znovu vrátila ještě v roce 2007.

Britský skladatel, klavírista a dirigent Thomas Adès vystudoval prestižní hudební školy a kompozičně se prosadil poměrně rychle. Někteří v něm dokonce shledávají vytouženého Brittenova nástupce. Kromě řady orchestrálních, komorních nebo vokálních skladeb je autorem dvou oper. Ta první, komorní opera z roku 1995 Powder Her Face, vyvolala skandál svým námětem o britské vévodkyni (reálná postava šedesátých let), která proslula svými sexuálními aférkami – Adès v ní hudebně popisuje orální sex.Na Adèsových kompozicích je oceňována vytříbenost stylu, smysl pro osvěžují detaily a cit pro celkový tvar skladby. K vytříbenosti nebo dokonce originalitě má však Bouře daleko. Nepopiratelná je řemeslná zručnost: Adès dokáže využívat skladebných technik napříč staletími s kontrapunktickými formami baroka, umí nakomponovat romantické milostné duety a ansámbly, také si při charakteristice postav osvojil adaptaci wagnerovského principu „příznačných motivů“ a používá postupy hudby dvacátého století od expresionismu po atonalitu. Hudební vyjádření kontrastů bouře a lyrického vyznání však před ním dokázali mnozí – a vynalézavěji.

Přes Adèsovy zkušenosti a skladatelskou obratnost je Bouře o třech dějstvích dvouhodinovou masou hudby s velmi obtížnými mnohomluvnými pěveckými party, jejichž náročnost není dostatečně zdůvodněna a vyvážena hudebním účinkem. Permanentně je uplatňován deklamační hudební styl, sólisté se trápí pod hutnou orchestrální sazbou převážně v hraničních polohách, s intervalovými skoky a střídáním metra. Zvukoví technici se sice postarali o to, aby se při přenosu zpěv všech sólistů prosadil, zda se to ale dařilo i přímo v divadle, se můžeme dohadovat.

Důvod, proč se Adès s poetikou i hloubkou Shakespearovy pohádkové romance míjí, spočívá také v libretu. Australská dramatička Meredith Oakes převedla Shakespearův blankvers do soudobého jazyka způsobem, který významově bohaté fantazii podněcující obrazy často proměnil jen ve školometsky působící banality.Kanadský režisér Robert Lepage si evidentně libuje v nejrůznějších scénických „strojích“ a kaskadérských výkonech sólistů. Ostatně divadelní spolek, který založil se svými spolupracovníky v roce 1994, je pojmenován „Ex Machina“ a toto kreativní uskupení, vnášející do divadla multidisciplinární přístup, spolupracovalo i na Bouři. Jakkoliv počítačem řízený stroj obřích lamel pro Wagnerovu tetralogii Prsten Nibelungův je jistě zázrakem moderní techniky, režisérský zázrak se tehdy nekonal. I tak dostal Lepage v Met další příležitost.

Také tentokrát se soustředil hlavně na scénické efekty včetně barokizujících létajících strojů – s mladou kanadskou scénografkou Jasmine Catudal Bouři pojal jako divadlo na divadle, kterým je v tomto případě milánská La Scala někdy v době svého vzniku; jako spojnice chabě snad zdůvodněná tím, že Prospero byl právoplatným milánským vévodou. Významový posun Prospera od moudrého čaroděje k jakémusi wotanovskému mrzoutovi, kterému se jeho vláda nad osudy druhých vymkne z ruky a jeho kouzelnické manipulace kapitulují před silou lásky mladých milenců, však vyzněl ploše. Místo závěrečného Prosperova monologu, oplývajícího mnoha významy, v němž se zříká svých knih a kouzel, uzavírá operu Kaliban, který zůstává na ostrově za zpěvu hvězdných výšek ducha Ariela.

V prvním a části třetího dějství „nahlížíme“ do dění na pustém ostrově z přiznaného „zákulisí“ (zadní horizont tvoří namalované hlediště Scaly, vzdušný duch Ariel dokonce štychuje dění na jevišti z lávky provaziště), druhé dějství sledujeme standardně z pohledu z hlediště a v závěrečném „bočním řezu“ napříč jevištěm i hledištěm s lóžemi vidíme mechanismy propadel. (Podobný princip jsme nedávno mohli vidět při přenosu Hoffmannových povídek z Pařížské opery v  sofistikovanějším provedení režiséra Roberta Carsena.)

Jak jsme se dozvěděli během přestávky, moderované tentokrát brilantně Deborah Voight, Lepage režíroval činoherní Bouři už osmkrát. V té deváté rafinovaná fantaskní Shakespearova férie, která si pohrává s volnými přechody mezi přeludy a realitou, sklouzla do jakési až příliš „vážně“ pojaté morality o nesmyslnosti pomsty a síle lásky, jen s občasnými pokusy o odlehčení rozvinutím pohádkové dějové linie (bouře, vyčarovaná tabule obtížená jídlem, zbavení Ferdinanda pout nebo stínohra s Arielovým reflektorem), které však působily nedotaženě. Ani vzdušný skřítek Ariel v podání americké sopranistky Audrey Luna to nestíhal přes svou nesmírnou aktivitu a činorodost i (dublované) kaskadérské kousky napravit. Z výraznějších postav jmenujme vynikajícího přemýšlivého britského barytonistu Simona Keenlyside, který se v této roli jako jediný ze stávajícího obsazení v Met představil již na londýnské premiéře a má ji dokonale zažitou, dále výborného Kalibana skotského tenoristy Alana Okeho (kterého známe ještě ze Státní opery jako vynikajícího Gustava von Aschenbacha z Brittenovy Smrti v Benátkách) a snad ještě hádavého Sebastiana (americký barytonista Christopher Feigum) a dobrotivého Gonzala, který by na ostrově rád zřídil utopické pořádky (americký basbarytonista John Del Carlo) – tím však výčet zajímavěji ztvárněných postav končí. Těžkopádně a bez vtipu působila i komická dvojice opilců Trincula (kontratenor Iestyn Davies) a Stefana (basbarytonista Kevin Burdette). Obzvláště mdle a unyle pak vyzněla milenecká dvojice Ferdinanda (americký tenorista Alek Shrader, touto rolí v Met debutoval) a Mirandy (americká mezzosopranistka Isabel Leonard). Oživení tak spolehlivě přinášely výstupy Ariela, často i velmi fyzicky náročné (v nejkrkolomnějších kouscích byla sice dublována kaskadérkou, ale i tak byl její fyzický výkon obdivuhodný).Za dirigentským pultem stanul sám autor Thomas Adès, který svou operu v Met i hudebně nastudoval. Jakkoliv orchestr hrál tradičně naprosto soustředěně a bezchybně, bouře bouřila, Ariel divoce vířil v stratosférických koloraturách a milenci si sladkobolně vyznávali lásku a věrnost, hudební výraz přesto působil poněkud zploštěně a jednotvárně, což bylo více než zřejmé ve srovnání s nedávným pasticciem Kouzelný ostrov na stejné téma. Plejáda barokních skladatelů to s hudebním vyjádřením lidských emocí i přírodních živlů uměli brilantněji. Adèsova Bouře postrádala shakespearovskou jiskru, vtip i hloubku a svou hudební zatěžkaností esprit.

Ocenit je ovšem třeba výkony sólistů, kteří všichni zpívali výborně – jen bohužel přesně to, co jim předepsal autor. Podle nadšených reakcí publika (nejen) v Met se ale zdá, že pro návštěvníky opery může mít Adès svou přitažlivost. A pokud jeho Bouře přitáhne k opeře další diváky, díky za to.

Hodnocení autorky: 70 %
***

Božská Aida ze Scaly

Pražské Bio Oko zařadilo v rámci programů přenosů z divadel „Živě“ u nás již před dvěma lety z Palace Cinemas známou Aidu , kterou pro milánskou Scalu připravil v roce 2006 Franco Zeffirelli (záznam byl natočen v prosinci 2006); na vestoje aplaudované děkovačce se objevil i režisér se svým týmem.

Verdi měl zcela přesnou představu, jak Aidu s příběhem z doby vlády faraonů inscenovat. A Scala Verdiho zadání respektovala. Neusilovala o „inovace“ a dala prostor Zeffireliho statické koncepci s velkolepou scénou a kostýmy Murizia Milletto.

Aida jsou vlastně dvě opery v jedné – uvnitř, nebo na pozadí tohoto velkolepého „pohybu mas“, bojů armád a mašinérie dvora faraonů se odehrává komorní drama lásky a cti, privátní milostný příběh dvou žen – sokyň v lásce k jednomu muži, egyptskému vojevůdci Radamovi a dcer králů dvou znepřátelených a na smrt bojujících panství: Amneris, dcery krále Egypta, a Aidy, která je v egyptském zajetí, dcery Amonasra, krále Etiopie. Posledním důležitým hráčem je Ramfis, egyptský velekněz. Tuto šestici protagonistů nechá Verdi rozehrát osudový příběh – milostné drama shakespearovského motivu milenců ze znepřátelených stran, které nutně končí tragicky, „v zájmu státu“.

Aida ze Scaly byla ovšem „tradiční“ i v dalších ohledech. Navzdory moderním trendům, které do opery vnesli hlavně činoherní režiséři – že zpěvák musí vedle zpěvu i hrát a odpovídat roli svým vzhledem, že hrdinky musí být mladé, krásné a štíhlé a hrdinové mužní, mrštní a fyzicky zdatní – byla Aida i obsazena „postaru“, na základě hlasových kvalit. Na jevišti se tak sešla sestava sólistů, kteří by patrně v módních časopisech propadli – Aidu zpívala sopranistka Violeta Urmana, Amneris mezzosopranistka Ildikó Komiósi. Tenorista Roberto Alagna jako vojevůdce Radamse ovšem statečně odhalil svou mužnou hruď. Sestava s Ramfisem basisty Giorgie Giuseppiniho, Amonasrem barytonisty Carla Guelfiho fungovala dokonale.

Zefirelli pokorně posloužil mistru Verdimu a zůstal v pozadí této velkolepé inscenace, hudebně nastudované a suverénně řízené dirigentem Riccardem Chaillym. Výkon orchestru i sólistů byl bezchybný.

Tato Aida byla velkolepá, sice statická a plná operních klišé – ale přesně taková, jaká má Aida být. Je to geniální opera geniálního skladatele. A Scala ji takto provedla. Podívat se na ni znovu dává smysl, ostatně pražské Bio Oko bylo nebývale zaplněné.

Hodnocení autorky: 85 %
***

Inspirace na dny přístí

Adam Plachetka – recitál. Georg Friedrich Händel: árie z oratorií Mesiáš, Acis a Galatea, Alexandrova slavnost a Juda Makabejský. The Czech Ensemble Baroque Orchestra & Choir, dirigent Roman Válek, sbormistr Tereza Válková. Rudolfinu, Dvořákova síň, úterý 13. listopadu 19:30 hod.

Leoš Janáček: Káťa Kabanova. Dirigent Robert Jindra, režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Zuzana Krejzková, pohybová spolupráce Jana Ryšlavá, dramaturgie Daniel Jäger, sbormistr Jurij Galatenko. Savjol Prokofjevič Dikoj, kupec – Martin Gurbaľ / Ondrej Mráz, Boris Grigorjevič, jeho synovec – Tomáš Černý / Gianluca Zampieri, Marfa Ignatěvna Kabanová, kupcová – Magda Málková / Nadine Secunde, Tichon Ivanyč Kabanov, její syn – Jozef Kundlák / Jan Vacík, Kateřina (Káťa), jeho žena – Eva Dřízgová-Jirušová / Morenike Fadayomi, Váňa Kudrjáš, učitel – Luciano Mastro / Richard Samek, Varvara, schovanka v domě Kabanových – Anna Nitrová/ Jana Sýkorová. Národní divadlo moravskoslezské. Divadlo A. Dvořáka. Premiéra 15. listopadu 2012 18:30 hod.

Leoš Janáček: Osud. Dirigent Jakub Klecker, režie Ansgar Haag, scéna Kerstin Jacobssen, kostýmy Simona Vachálková, sbormistr Josef Pančík, dramaturgie Patricie Částková. Ondrej Šaling – Žívný, skladatel, Pavla Vykopalová – Míla Válková, Iveta Jiříková – Mílina matka, Petr Levíček – Dr. Suda, Pavel Kamas, Lhotský, malíř, Roman Janál – Konečný, Tereza Merklová Kyzlinková – Slečna Stuhlá. Národní divadlo Brno, Janáčkovo divadlo. Premiéra v rámci Mezinárodního festivalu Janáček Brno 2012 v pátek 16. listopadu 2012 19:00 hod.

Josef Berg: Eufrides před branami Thymén / Johannes doktor Faust. Dirigent: Peter Vrábel, režie: Arnošt Goldflam. Orchestr Berg. Janáčkovo divadlo – foyer. V rámci Mezinárodního festivalu Janáček Brno 2012 v sobotu 17. listopadu 2012 17:00 hod.

Josef Berg: Evropská turistika. Miloslav Ištván: Kráska a zvíře. Dirigent Pavel Šnajdr, režie Tomáš Pilař, scéna a kostýmy Ivana Miklošková. Posluchači zpěvu Hudební fakulty JAMU, Divadelní fakulty JAMU a studenti konzervatoře Brno, spoluúčinkuje Janáčkův akademický orchestr. Komorní opera Hudební fakulty JAMU v Brně. Divadlo Na Orlí. V rámci Mezinárodního festivalu Janáček Brno 2012 v sobotu 17. listopadu 2012 19:00 hod.

Leoš Janáček: Její pastorkyňa. Dirigent Jaroslav Kyzlink, režie Martin Otava, scéna Ján Zavarský, kostýmy Peter Čanecký, sbormistr Pavel Procházka. Miroslav Dvorský – Laca Klemeň, Katarína Juhásová-Štúrová – Jenůfa, Ľubica Rybárska – Kostelnička, Tomáš Juks – Števa Buryja. Slovenské národní divadlo. V rámci Mezinárodního festivalu Janáček Brno 2012 Janáčkovo divadlo, neděle 18. listopadu 2012 19:00 hod.

Hudební most Praha — Drážďany: Vivaldi – Zelenka – Caldara – Lotti: Pražské nešpory. Collegium 1704, Dresdner Kammerchor, dirigent Václav Luks.  Kostel sv. Šimona & Judy, sobota 17. listopadu 2012 19.30 hod.

Luigi Cherubini: Vodař (Les deux journées ou Le porteur d’eau). Osoby a obsazení: Armand (Yann Beuron), Constance (Mireille Delunsch), Daniel (Kwangchul Youn), Mikeli (Andreas Schmidt), Marcelina (Olga Pasichnyk), Antonio (Étienne Lescroart), Angelina (Vera Schoenenberg), Semos (Miljenko Turk), Velitelé (Sven Ehrke a Marcos Pujol), Vojáci (Gregor Finke a Thilo Dahlmann). Chorus Musicus Köln a Das Neue Orchester řídí Christoph Spering. Připravil a uvádí Ivan Ruml. český rozhlas 3 – Vltava, sobota 17. listopadu 2012 20.00 hod.
***

Pražský divadelní festival německého jazyka 2012
Kaminski ON AIR
Stefan Kaminski:
Prsten Nibelungův
Režie: Stefan Kaminski
5. (Das Rheingold), 6. listopadu (Die Walküre),8. (Siegfried) a 9. listopadu 2012 (Götterdämmerung) Divadlo komedie Praha

www.theater.cz
www.kaminski-on-air.de

***

Thomas Adès:
The Tempest
Dirigent: Thomas Adès
Režie: Robert Lepage
Scéna: Jasmine Catudal
Kostýmy: Kym Barrett
Světla: Michel Beaulieu
Video design: David Leclerc
Choreografie: Crystal Pite
The Metropolitan Opera orchestra and Chorus
(koprodukce Metropolitan Opera New York / L’Opéra Québec / Wiener Staatsoper Vídeň)
Premiéra 23. října 2012 Metropolitan Opera New York
Live: Met in HD 10.11.2012

Prospero – Simon Keenlyside
Miranda – Isabel Leonard
Ariel – Audrey Luna
Caliban – Alan Oke
Ferdinand – Alek Shrader
Stefano – Kevin Burdette
Trinculo – Iestyn Davies
Antonio – Toby Spence
Sebastian – Christopher Feigum
Gonzalo – John Del Carlo
King of Naples – William Burden

www.metopera.org

***

Giuseppe Verdi:
Aida
Dirigent: Riccardo Chailly
Režie a scéna: Franco Zeffirelli
Kostýmy: Maurizio Millenotti
Světla: Gianni Mantovanini
Choreografie: Vladimir Vassiliev
Orchestra e Coro del Teatro alla Scala
Corps de Ballet v Teatro alla Scala
Záznam prosinec 2012 Teatro alla Scala Milán
(projekce 11.11.2012 Bio Oko Praha)

Aida – Violeta Urmana
Radames – Roberto Alagna
King – Marco Spotti
Amneris – Ildiko Komlosi
Ramfis – Giorgio Giuseppini
Amonasro – Carlo Guelfi
Posel – Antonello Ceron
Kněžka – Sae Kyung Rim
Sólisté baletu – Luciana Savignano, Roberto Bolle, Myrna Kamara

www.izive.net

***

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Foto archiv a Met-Ken Howard