Operní recitál Libuše Domanínské na CD

Jedním z řady CD, vydaných v roce 2009 zásluhou Společnosti Beno Blachuta ve spolupráci s Radioservisem, je recitál sopranistky Libuše Domanínské. Je sestaven z nahrávek rozhlasových, jak je obvyklé ve vydáních těchto zajímavých recitálových profilů předních českých pěvců. Jsou uplatněny vzácné snímky rozhlasových studií v Brně a Praze, kdy obě nesla ještě název Československý rozhlas. Na tomto CD nalezneme snímky od roku 1953 v Brně, po rok 1966 v Praze. Tedy široký záběr nejlepších let významné české mladodramatické sopranistky, která je neodmyslitelně spjata se zlatou érou české opery, jak se u nás označuje epocha od konce války po začátek let sedmdesátých. Uvedené digitalizované snímky jsou vybrány z období plné hlasové svěžesti pěvkyně jejích nejlepších let.Libuše Domanínská, narozena 4. července 1924 v Brně – Králově Poli, proslula jako sopranistka především českého repertoáru tvorby Smetanovy, Dvořákovy, jedinečným oduševněním svého projevu je pokládána za špičkovou interpretku díla Leoše Janáčka, jednak operního (zejména její Káťa a Jenůfa), ale také koncertního, což se obvykle trochu zapomíná (Glagolská mše, Amarus, Věčné evangelium). Samozřejmě se nesmí opomenout Vítězslav Novák, Josef Bohuslav Foerster a Bohuslav Martinů. Tedy akcentace domácí tvorby dvacátého století, která byla v oné zmíněné zlaté éře pěstována s péčí zpětně vzato až nezaměnitelnou.

Pěvkyně formátu Domanínské ale zvládala ve svém oboru celý světový repertoár, to ani jinak nelze, pokud si pěvec chce činit „stavovské“ nároky na plné uznání. Nelze nezdůraznit Čajkovského Taťánu v Eugenu Oněginovi, Elisu v Pikové dámě, Micaelu Bizetovy Carmen, Xenii Musorgského Borise Godunova, Pucciniho Mimi v Bohémě či titulní roli jeho Madam Butterfly. Ale také Verdiho Aidu, výtečnou Alžbětu z Valois Dona Carlose, nebo vysoce náročnou partii Abigail v Nabuccovi, vymezenou opravdu jen technicky nejvyspělejším sopránovým hlasům. Tuto roli dokonce hostovala mnohokrát v letech 1957–1964 na druhé vídeňské operní scéně – Volksoper.

Přesně v letech, kdy se stal stálým hostem první scény Vídně – Wiener Staatsoper  – její častý tenorový kolega na jevišti Národního divadla v Praze – Ivo Žídek. Ano, to již byla paní Libuše Domanínská dva roky sólistkou Národního divadla, od roku 1955. Před tímto vrcholným angažmá strávila deset sezon v proslulé brněnské opeře, kde začínala po absolutoriu brněnské konzervatoře. Zažila zde legendu mezi brněnskými dirigenty – Břetislava Bakalu, který jí velmi dopomohl  k interpretační a stylové dokonalosti. To bývá štěstím každého mladého pěvce, narazí-li v počátcích kariéry na vynikajícího dirigenta, navíc s pedagogickými schopnostmi.

Nelze v tomto článku upozornit na velkou škálu všech rozmanitých pěveckých úkolů, operních a koncertních, neboť je zde pozornost pochopitelně upřena především k CD a danému výběru rozhlasových nahrávek z české a světové tvorby. Jak jsem předeslal, výběr je determinován snímky rozhlasových studií, nemá tedy nic společného se snímky firmy Supraphon.

V prvé části nalezneme půvabnou a ve frázování kouzelně plasticky vypointovanou árii Rusalky ze stejnojmenné Dvořákovy opery. V imponujících nuancích do pianové dynamiky a pohráváním si s každičkou hudební frází známé árie.Pod taktovkou pohříchu dnes zapomenutého, leč výtečného dirigenta Josefa Hrnčíře, který zde prokazuje nesmírný cit pro agogiku a dynamiku interpretované árie. Pamatuji si Josefa Hrnčíře v letech dospívání, jak skvostně provedl Smetanovu Mou vlast. Při poslechu této árie se mi promptně jeho provedení vybavilo, jak bylo nápadité, s celou řadou dynamických detailů. Symfonická hudba mne oslovovala o dost dříve než svět opery.

V deklamaci, dikci a vzorovém rozvíjení frází je příkladný vstup Jitky ze Smetanova Dalibora, kde je dirigentem František Dyk, s krásně odlišeným kontrastem lyrické a dramaticky vypjaté části. Nesnadný výstup Krasavy z Libuše, v takzvané mohylové scéně, řídí Alois Klíma. Tato dirigentská osobnost doby vedla Symfonický orchestr Československého rozhlasu v Praze, který upoutává moji pozornost mírou obdivuhodné profesionality (Jiří Bělohlávek je přímým žákem Aloise Klímy z HAMU).Vedle známé árie Mařenky ze třetího dějství Smetanovy Prodané nevěsty zaujme především snímek duetu Vendulky a Lukáše z prvního dějství jeho populární Hubičky – Jsme svoji, rty se to říci bojí – s vzácně modulačně vyspělým a zároveň prostým projevem Beno Blachuta. Je krásným dokladem tehdejší stylově vybroušené smetanovské interpretace, s dynamickými odstíny a jemnůstkami v hudebních frázích.Tito renomovaní rozhlasoví dirigenti natočili s Libuší Domanínskou snímky rovněž ze světové tvorby – z Bizetovy Carmen a Verdiho Dona Carlose. Zejména procítěný projev pěvkyně ve Verdiho velké árii Alžběty, s nádherně vystavěnými kontrasty mezi lyrismem a dramatismem obou ploch je jedinečný (dirigentem nahrávky je František Dyk, onen „nenápadný” dělník denní dirigentské rozhlasové činnosti, kterého nutno zpětným pohledem moc ocenit). Ta okouzlující mezza voce lyrického tématu jsou velmi působivá. A velmi adekvátně byla právě role Alžběty zvolena jako fotografie pěvkyně na obalu CD, až příznačně.Interpretace Janáčkových rolí byla životní doménou Libuše Domanínské, kde vedle dokonalé pěvecké techniky upoutávala hloubkou oduševnění u každičké hudební fráze, kde můžeme rozpoznat ryze auditivně strhující pravdivost výrazu. Měl jsem štěstí, že tuto interpretaci jsem ještě takříkajíc „stihnul” v hodině dvanácté. To jest na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, ale přece. Vedle viděné Dvořákovy Julie, Verdiho Alžběty, Smetanovy Vendulky, Jitky a Krasavy, to byla právě fascinující Janáčkova Jenůfa a Káťa. Inscenace opery Káťa Kabanová se ustálila v jednom, prakticky tehdy málo obměňovaném obsazení pod taktovkou vynikajícího Jaroslava Krombholce. Vedle Libuše Domanínské v titulní roli zde imponovalo trio tenorů Viktor Kočí – Zdeněk Švehla – Jaroslav Stříška. Dikojem byl Karel Berman.Bylo to skvělé představení pěvecky i jevištním ztvárněním, markantní snad až ideální typologizací postav díla. Krombholcova první, velmi uznávaná nahrávka Káti Kabanové pro Supraphon v roce 1958 (převedeno na CD 1992), paní Domanínskou minula, má ještě jiné obsazení.  Pro titulní roli si zvolil Jaroslav Krombholc tehdy na vrcholu jsoucí Drahomíru Tikalovou, Libuši Domanínskou snímek minul, patrně velmi těsně generačně. O to větší cenu zlata má zařazení velké scény Káti ještě z Bakalova brněnského období, pocházející z roku 1953! Tehdy bylo sólistce brněnské opery pouhých devětadvacet let! CD nám přibližuje brněnské snímky, realizované pod vedením legendárního brněnského dirigenta Břetislava Bakaly (1897–1958), velkého znalce a propagátora Janáčkova díla, o jehož interpretaci napsal cennou knihu. Velká scéna Káti z prvního dějství – Víš, co mi napadlo? – je vycizelována v detailech obdivuhodně, janáčkovský mélos a svébytná melodika je Bakalou s citem pro výraz tlumočena až intimně přesvědčivě. Neodolal jsem pokušení přehrát si ji vícekrát. Nejen přednes paní Domanínské, ale i výraz ve hře Symfonického orchestru brněnského rozhlasu je pro mne jedinečný. Člověk si marně uvědomuje, proč němečtí estetici připomínají v souvislosti s operním Janáčkem Mascagniho Cavallerii rusticanu. Právě u tohoto jasně vrcholného Janáčka nacházejí oprávněně, hned vedle Její pastorkyně, neoveristické rezonance. Ano, v této ukázce se tato idée fixe vtírá dosti neodbytně. Pěvecky je svou mladistvou svěžestí a právě jakoby až neoveristickou psychologií diferenciace výrazu neodolatelná, obdobně jako ve známé scéně modlitby Jenůfy ze druhého dějství zmíněné Její pastorkyně.Břetislav Bakala natočil v brněnském studiu rozsáhlou ukázku o duratě přes patnáct minut délky – závěrečný zpěv Salome ze stejnojmenného díla Richarda Strausse. Partitura žádá veliký symfonický orchestr, který zde imponuje samostatností hudebního proudu, zatímco part Salome sleduje melodicky a rytmicky především slovo a jeho výraz, mnohotvárnost výrazu slova. Libuše Domanínská tuto roli na jevišti nikdy nerealizovala, z původně mladistvých lyrických dispozic vyspěla v typicky mladodramatický soprán, prostorově neobyčejně nosný. Snímek brněnského rozhlasu je historicky zajímavým dokladem, kde překlad vyhotovil ještě všestranný Karel Kovařovic. U Libuše Domanínské nejvíce vynikají lyrická, zjemnělá místa, kde i srozumitelnost slova je přece jen lepší než v místech vypjatých fortových důrazů. Zajímavý, náročný projekt brněnského rozhlasu, ale z hlediska recitálu české operní umělkyně je méně charakteristický. Navíc onen překlad je již trochu archaický, právě specifika slova u Richarda Strausse by byla v němčině zřejmě působivější, s ohledem na svébytný rytmus, přízvučnost a melodiku slova originálu podle dramatu Oscara Wilda. Ale při dramaturgii koncepce CD bych zřejmě rovněž neodolal tak exkluzivní typ snímku, dřímající v archivu brněnského rozhlasu, na CD nezařadit.

Recitál ukazuje českou sopranistku zlaté éry české opery jako vynikající, ale nejen proklamovanou janáčkovskou interpretku par excellence. Zdůrazním, že ji představuje jako výtečnou v interpretaci českých klasiků – Antonína Dvořáka, jímž CD symbolicky přímo skvostně začíná, jako Rusalka je doslova úžasná, samozřejmě Bedřicha Smetany, zde bych v hierarchii snímků postavil nejvýše Jitku z Dalibora. Ze světové operní tvorby jsem nejvíce nadšen interpretací Verdiho árie Alžběty z opery Don Carlos, možná umocněnou i vlastním vztahem k tomuto dílu a několikerým viděním pěvkyně v dané roli na scéně Národního divadla. Nádherný kontrast mezi fascinujícím lyrismem a kontrastním dramatismem árie je vystižen jedinečně. Se suverénním mezza voce ve vysokých polohách a nádherně, z měkkého, pružného tónového základu rozvinutého vrcholu árie. Škoda, že nebyla zřejmě v rozhlasových archivech k dispozici její slavná „vídeňská”, ale také pražská Abigail z Verdiho Nabucca.

Libuše Domanínská se dočkala poct nejvyšších. V roce 1974 získala prestižní titul národní umělkyně, v roce 1996 Cenu Thálie za celoživotní mistrovství. Jak ve velmi obsáhlém a erudovaném životopisu umělkyně také uvádí za Společnost Beno Blachuta v programové brožuře k CD, Beno Blachut junior, dramaturg Národního divadla.

Pro úplnost pohledu bych rád doplnil cenný poznatek z vlastní zkušenosti, že Libuše Domanínská byla vyhledávanou pěveckou pedagožkou. Vím exaktně o dvou adeptkách zpěvu na konzervatoři, které za ní jezdily mnoho kilometrů, když se u vlastních pedagožek dostaly pod jejich vedením do krizí. To by snad nebylo tolik zajímavé, v oboru zpěvu se mnohdy studující i pověstného stébla chytá, když cítí, že to jde od deseti k pěti. Ale tady mohu dosvědčit, že se paní Domanínské podařilo obě adeptky vrátit ke zdravému, volnému tvoření hlasu. To je vždy velký úspěch, vymýtit zakořeněné, nedobré návyky. Vím, že toto přímo nesouvisí s hodnocením CD, omlouvám se čtenářům, ale nemám možnost uplatnit daný poznatek, v praxi viděný a slyšený, jinak a jinde.Hodnocení autora recenze: 100 %

Libuše Domanínská
Operatic Recital
Dirigenti: Josef Hrnčíř, František Dyk, Alois Klíma, Břetislav Bakala
Libuše Domanínská (soprán)
Beno Blachut (tenor)
Marie Steinerová (mezzosoprán)
Cecilie Strádalová (mezzosoprán)
Symfonický orchestr Českého rozhlasu Praha
Symfonický orchestr Českého rozhlasu Brno
Sbormistr: Vladivoj Jankovský
Pražský smíšený sbor
Nahráno ve studiích Českého rozhlasu Praha 1959, 1960, 1961, 1966 a Brno 1953
Vydal Radioservis 2009

Antonín Dvořák: Rusalka (1. dějství – Rusalka)
Bedřich Smetana:
– Dalibor (1. dějství, úvodní scéna – Jitka)
– Prodaná nevěsta (3. dějství – Mařenka)
– Libuše (2. dějství – Krasava)
– Hubička (1. dějství – Vendulka, Lukáš)
Leoš Janáček:
– Jenůfa (2. dějství – Jenůfa, Kostelnička)
– Káťa Kabanová (1. dějství – Káťa, Varvara)
Giuseppe Verdi: Don Carlos (5. dějství – Elisabetta)
Georges Bizet: Carmen (3. dějství – Micaëla)
Richard Strauss: Salome (závěrečná scéna – Salome)

Foto ND Praha / Jaromír Svoboda, archiv