Opery Antonína Dvořáka I: Marný boj o uznání

  1. 1
  2. 2

Těžko říci, co vlastně bylo příčinou Dvořákovy silné touhy – výstižněji „posedlosti“ – po operním úspěchu na mezinárodní scéně. Jistě si byl dobře vědom, jak vysoko je hodnocen jako symfonik, ale jeho ambice tím kupodivu dostatečně uspokojeny nebyly. Již za skladatelova života byl přístup hudební veřejnosti k operní sféře skladatelovy tvorby opatrný a opakovaně se objevující tvrzení, že Dvořák postrádá „dramatický cit“, se táhnou jak červená nit dvořákovskou literaturou dodnes. Nejvlivnější domácí hudební estetik Dvořákovy doby, Otakar Hostinský, ve své práci Antonín Dvořák ve vývoji naší hudby dramatické sice přiznává skladateli oprávněné místo v oblasti domácí operní tvorby, ale jen díky Dvořákovu významu pro českou hudbu obecně. V soukromí měl zřejmě mnohem vážnější výhrady, o Dimitriji prý prohlásil, že „Dvořák libreto řádně nevyužil, nechal mnohá místa padnout“. Spory o Dvořákovu dramatickou tvorbu dosáhly svého vrcholu v době tzv. dvořákovských bojů ve druhé dekádě 20. století. Pro Zdeňka Nejedlého a jeho přívržence byly právě Dvořákovy opery a jejich srovnávání se Smetanovými těžkou municí v boji za „pokrokovou hudbu“.
Dvořákova operní tvorba se vyznačuje značnou rozmanitostí žánrů a způsobů zpracování. Stojí tu vedle sebe závažná díla s historickými náměty (Dimitrij, Vanda, Alfred), komické opery „lidového“ či „českého národního“ zabarvení (Tvrdé palice, Šelma sedlák, Král a uhlíř, Jakobín) a pohádky (Čert a Káča, Rusalka, Armida). Některé z nich jsou poznamenané dobou svého vzniku a s tím spojenou jistou naivitou syžetu, často v kombinaci s chabou literární úrovní libreta (Šelma sedlák, Král a uhlíř, Vanda), jiná naopak vynikají námětem v kontextu české opery originálním a kvalitním libretem (Čert a Káča, Rusalka). Co se týče samotných zhudebnění, je nutno poznamenat, že Dvořákova neselhávající invence v mnoha případech doslova „táhne“ slabé libreto o několik úrovní výš. Odhlédneme-li od Dvořákových běžně provozovaných oper (Rusalka, Čert a Káča, Jakobín), nalézáme i v oněch opomíjených obrovské množství krásné, dramatické i lyrické hudby, která dlouhodobě leží ve stínu autorových slavných symfonií a či komorních děl.

Nové české divadlo. Konaly se zde premiéry oper Tvrdé palice a Dimitrij.

Jak bylo řečeno, jedna z nejčastějších výtek směřovaných k Dvořákově operní tvorbě hovoří o údajném nedostatku jevištní dramatičnosti. Zaměříme-li se na jednotlivé opery pozorněji, ukazuje se neopodstatněnost takových tvrzení. Dvořákovy opery jsou stejně „dramatické“ či „nedramatické“ jako většina ostatních té doby, jsou totiž podřízeny stejným operním konvencím. Pokud bychom uchopili věc do důsledků, bylo by možno vytýkat např. Verdimu – o jehož operním mistrovství se nepochybuje – nedostatečný dramatický spád závěrečné scény Rigoletta (umírající Gilda musí navzdory smrtelnému zápasu odzpívat náročnou árii, než vydechne naposledy) nebo Smetanovi zcela „antipsychologicky“ vystavěnou scénu v Daliboru (když se hrdinovi podaří překonat mříž a má možnost uprchnout z vězení, zcela nelogicky nejprve odzpívá árii opěvující svobodu, o kterou je ale tímto svým zdržením vzápětí připraven). Dvořák se nejsoustředěněji operní tvorbou zabýval v posledních šesti či sedmi letech života, kdy vytvořil tři velká operní díla a jedno starší podstatně zrevidoval. Předznamenáním této etapy je práce na cyklu symfonických básní podle balad z Erbenovy Kytice. Jejich náměty plné dramatických konfliktů a dějových zvratů jakoby dávaly tušit, jaký potenciál má skladatel k dispozici. Lze říci, že symfonické básně Vodník, Polednice, Zlatý kolovrat a Holoubek s následujícími operami úzce souvisí také mnoha svými námětovými rysy (nadpřirozené postavy, téma vykoupení atd.). Skladatelova smyslu pro dramatický konflikt si povšimly i dobové vídeňské kritiky symfonických básní. Podle listu Fremdenblatt jsou „jeho symfonické básně dramata bez scény, hudba bez pěvců. Přidejme k ní pěvce a opera je hotova. Představme si nyní tuto veskrze muzikální povahu ve službách opery, vnitřně vázanou na formu, ale osvobozenou od formalismu – a jaké bohaté a krásné možnosti hudebně dramatického projevu otvírají se před naším zrakem! Hudební historie musí asi napsat ještě důležitou kapitolu: Antonín Dvořák a dramatická hudba.”

V Národním divadle měly premiéru opery Jakobín, Čert a Káča, Rusalka a Armida.

Není bez zajímavosti, že kromě jedenácti dokončených oper se dochovala také řada Dvořákových náčrtů k projektům zamýšleným, ale nikdy nerealizovaným. Je to např. několik stran zaznamenaných myšlenek k opeře Horymír nebo skici k opeře Vlasta (také Vlasty skon), v nichž u jednotlivých motivů můžeme číst Dvořákovy poznámky „sbor dívek padlých na bojišti“, „Vlasta spí“, „Přemysl“ atd. Zřejmě nejpozoruhodnější položkou tohoto druhu jsou dochované náčrty k opeře Hiawatha. V době svého působení ve Spojených státech amerických se Dvořák zabýval – na popud prezidentky newyorské konzervatoře Jeanette Thurberové, která propagovala ideu vytvoření “americké národní opery” – myšlenkou na zhudebnění básnického eposu Píseň o Hiawathovi H. W. Longfellowa. Příběh o legendárním indiánském náčelníkovi Hiawathovi poznal skladatel již dříve prostřednictvím českého překladu J. V. Sládka, ve Spojených státech měl k dispozici i originální znění a zdá se, že jej námět velmi přitahoval. Kvůli vnějším okolnostem ale nakonec ze záměru sešlo.
Skutečného úspěchu na světových scénách dosáhl Dvořák až desítky let po své smrti, a to především díky Rusalce. Skladatelovo vrcholné jevištní dílo – a podle řady názorů jeho vrcholné dílo vůbec – se přibližně od počátku 80. let 20. století stále častěji objevuje na repertoáru předních operních domů včetně Metropolitní opery v New Yorku. Skladateli se tak alespoň posmrtně dostává satisfakce za mimořádné úsilí a vytrvalost, se kterou se pokoušel uspět v této sféře skladatelské tvorby.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


3
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
3 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
0 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Karel

Zajímavé. Důvodem, proč kormě Ruslaky, ostatní opery zůstaly zapomenuty je možná jejich převbážně slovanský námět.

Anonymous

Výborný článek. Děkuji. Moc se těším na pokračování věnovaná jednotlivým operám. Souhlasím s tím, že Dvořák je jako operní skladatel nedoceněný. Přitom jsou jeho opery plné krásné a invenční hudby (zrovna včera jsem poslouchal Vandu).
wezr

Anonymous

Moc dobré. Těším se na další díly. Petr