Opery Antonína Dvořáka V: Tvrdé palice

“Z novin jste se snad dočetl, že opera měla skvělý vý­sledek, z něhož se upřímně těším. Bylo mně to všecko nové. Za těch sedm let jsem se na ope­ru ani nepodíval, nemyslel jsem vůbec, že někdy k provozování dojde; nevěděl jsem z toho už skoro ani noty.”
Antonín Dvořák

Jak se ukázalo v předchozím dílu našeho seriálu o operní tvorbě Antonína Dvořáka, skladatelovo zaujetí operní tvorbou v první polovině sedmdesátých let bylo zřejmě opravdu velmi silné. Tuto skutečnost lze dokumentovat i okolnostmi vzniku autorovy čtvrté opery. Aniž by skladatel vyčkal, jak dopadne premiéra Krále a uhlíře – jejíž první znění bylo navíc tolik kritizováno -, pustil se ihned do práce na opeře nové, jíž byla tentokrát komická jednoaktovka na libreto Josefa Štolby Tvrdé palice. Josef Štolba, občanským povoláním notář, který se věnoval také dramatické tvorbě a psaní cestopisů, napsal libreto zřejmě přímo na Dvořákovo přání. Partitura opery vznikla za poměrně krátkou dobu, mezi 4. 10. a 24. 12. 1874, dodatečně následovala ještě kompozice předehry. Příběh, který svým založením zjevně vycházel vstříc všeobecné oblibě Smetanovy Prodané nevěsty, představuje divákům zápletku z vesnického prostředí o tvrdohlavých milencích Toníkovi a Lence, které ke sňatku přiměje teprve lest nastražená pletichářským kmotrem Řeřichou. Koncepce opery vychází ze základů komických oper francouzských, italských a Smetanových, děj je rozčleněn na šestnáct polouzavřených výstupů převážně dialogického nebo monologického rázu, jen ve třech z nich se objevuje také sbor. Tvrdé palice představují v rámci celého Dvořákova vokálně dramatického díla jednu z mála výjimek, kdy ani skladatel ani jiní upravovatelé později nezasahovali do prvotního znění partitury.

titulní strana Dvořákova rukopisu a závěrečná strana partitury

Jakmile Dvořák operu dokončil, zadal ji k provozování. Stalo se tak v lednu 1875 a skladatel jistě netušil, že své dílo uvidí na jevišti až za téměř sedm let. Není zcela jasné, proč bylo nastudování opery tak dlouho odkládáno, podle skladatelova životopisce Otakara Šourka prý “za tehdejší doby nebyly operní aktovky u rozhodujících kruhů divadelní správy oblíbeny.” Ať už byly důvody jakékoli, jedná se o nejdelší časovou prodlevu mezi zadáním opery k provozování a její premiérou v celé Dvořákově operní tvorbě (nepočítáme-li první znění Krále a uhlíře, které se za autorova života nehrálo vůbec). Není divu, že Dvořák počátkem roku 1881 zareagoval na poptávku, která přišla z Vídně: ředitel Dvorní opery Franz Jauner projevil zájem o uvedení některého Dvořákova jevištního díla. Jednání o provozování Tvrdých palic na vídeňské scéně postupně dostávala konkrétnější obrysy, v létě byl dokonce vypracován návrh smlouvy, z její realizace ale nakonec z dnes již neznámých důvodů sešlo.

klavírní výtah opery vydaný berlínským vydavatelstvím Simrock

K prvnímu provedení Tvrdých palic nakonec došlo až 2. října 1881 v Novém českém divadle (letní scéna Prozatímního divadla), tedy paradoxně až po uvedení novějších Dvořákových oper Vanda a Šelma sedlák. Podle dobových kritik byl úspěch premiéry “v každém ohledu velmi skvělý: již předehra uchvátila obecenstvo k upřímné pochvale, jež se během provedení díla opakovala po každém téměř význačnějším čísle. Skladatel byl s nadšením volán a děkoval se několikráte rozjařenému posluchačstvu.” Hned následující den po premiéře referuje Dvořák v dopise libretistovi Josefu Štolbovi: “Dovolte, abych Vám pro dnes jen v krátkosti oznámil skvělý výsledek včerejšího prvého představení “Tvrdých palic”. Obecenstvo bylo velmi animováno a povíce čísel bylo velikou pochvalou přijato, zejména však scéna, kde přijde ponejprv sbor, vzbudila pravý entuziasmus.” A hned nadšeně dodává: “Můžete-li aneb chcete-li, napište mi brzo dvou neb tříaktovou operu komickou, třebas z dějin cizích, a budete vidět, že naše společné dílo v hudebním světě najde náležitého ocenění.” Povšimněme si onoho “třebas z dějin cizích” – jedná se o jeden z mnoha dokladů Dvořákovy celoživotní touhy vytvořit jevištní dílo se “světovým” námětem, které by mu otevřelo cestu na zahraniční divadelní scény. Dodejme, že k další Dvořákově spolupráci s Josefem Štolbou již nedošlo, kvůli neuspokojivým honorářům ztratil spisovatel o libretní tvorbu zájem. Úspěch premiéry byl však pro Dvořáka natolik silným podnětem k další práci pro divadlo, že vzápětí žádá o libreto ke komické opeře Marii Červinkovou-Riegrovou. Z jejich spolupráce později vzejdou opery Dimitrij a Jakobín.

Kamila Ungrová jako Lenka v inscenaci Národního divadla 1910

1. úvodní scéna opery – 2. Lenčina árie – 3. sborová scéna

Na jevišti Národního divadla se opera objevovala v různých nastudováních s většími či menšími přestávkami až do roku 1946, od té doby se na repertoár naší první scény již nikdy nevrátila. Co se týče nahrávek, v případě Tvrdých palic máme k dispozici zatím jen jedinou, zato ve vynikající interpretaci. Byla pořízena relativně nedávno vydavatelstvím Supraphon a na její realizaci se podíleli mj. Jiří Bělohlávek s Pražskou komorní filharmonií, tenorista Jaroslav Březina a sopranistka Zdena Kloubová. Existuje také televizní inscenace z roku 1990 se sólisty Pavlem Červinkou, Miroslavem Koppem, Blankou Vítkovou, Jitkou Svobodovou a Jaroslavem Horáčkem, která byla na obrazovkách k vidění relativně nedávno – naposledy byla zařazena do vysílání ČT v červenci 2008.