Originalita a noblesa: András Schiff zakončil Dvořákovu Prahu

András Schiff se tu během posledního týdne, jakožto rezidenční umělec festivalu Dvořákova Praha, představil celkem čtyřikrát. V pátek 17. září jsme mohli vyslechnout jeho sólový recitál (Janáček, Schumann, Schubert), 20. září spolu se členy Panochova kvarteta a Petrem Hejným komorní koncert (Dvořák), den poté pak masterclass na pražské HAMU. Jeho pražské účinkování vygradovalo při včerejším koncertě, ve kterém se ukázal ve dvojroli klavírista-dirigent, jíž často uplatňuje při vystoupeních se svým orchestrem Cappella Andra Barca.

Pro koncert (nebo alespoň jeho první část) byla zvolena Schiffem již osvědčená mozartovská dramaturgie, tedy předehra k opeře Don Giovanni a Klavírní koncert d moll. Tyto dvě skladby, které spojuje tónina a s ní spjatá celková dramatičnost, naléhavost a hloubka (přičemž můžeme spekulovat ještě o dalších hudebně motivických propojeních), Schiff ještě více sblížil výběrem sólové kadence na konci třetí věty koncertu, kdy představil hlavní motiv předehry v klavírní sazbě. Jeden z mnoha originálních (přestože i tento prvek již Schiff použil jindy) a osvěžujících prvků této interpretace.

Jeho dirigentské pojetí předehry k opeře Don Giovanni (K. 527) dobře korespondovalo s dojmem, pod jakým mám zařazenou jeho klavírní hru: majestátní, ale „ukázněné“; s úsporou gest; v pomalejších částech tempově zdrženlivější, v rychlejších odlehčené a hlasově průzračné. Giovanniho úvodní tempo bylo zvoleno tak, aby bylo možno prožít každou jednotlivou dobu a její geniální harmonii, takže si mohli posluchači plně vychutnat předznamenání hrozby a tragičnosti. S mými hudebními chutěmi hodně rezonovalo majestátní a až jaksi vnitřně klidné pojetí bez přílišné dramatičnosti a rozervanosti, jak také bývá takto předehra interpretována. Na druhou stranu však tomuto způsobu hry místy chyběl tah a hudební souvislosti. Toho se nám pak naštěstí plně dostalo v druhé části předehry, která byla stylově odlehčená a brilantní.

Následující Koncert pro klavír a orchestr č. 20 d moll (K. 466) byl s předchozí operní předehrou spojen téměř attacca, a tak byl ještě více podpořen dojem celistvosti první půlky programu. Začátek byl opět vystavěn v módu noblesy a elegance, až by možná kdejaký divák mohl v počátečním pianu postrádat přece jen trochu více vnitřního pnutí, než zazní hřmotná pasáž (v tomto provedení opravdu ve stylu subito forte, bez crescenda). Už v této orchestrální předehře jsme mohli zaznamenat několik interpretačních originalit, týkajících se převážně artikulace, o jejichž funkčnosti sice můžeme polemizovat (například smyčcové tenuto místo staccatta v některých místech působilo poněkud těžkopádně a zbrzdil se tak celkový hudební proud), do této často interpretované kompozice však vnesly nový vítr.

Pokud v případě originálního dirigentského pojetí používáme slovo „vítr“, sólový klavírní part byl přímo uragánem inovací. Schiff hodně pracoval s vynášením sekundárních melodií i akcentováním harmonické funkce levé ruky (respektive zrovnoprávněním rukou), což se možná nejvíce projevilo na začátku třetí věty, který tím dostal velice neobvyklou barvu; dále jsme mohli postřehnout úhozové experimentování, jež také přidalo osvěžujícímu nástrojovému zabarvení v různých dynamikách a kontextech; nebo velké využívání (na můj vkus místy až nadužívání) rubata. Asi největší tempové změny se týkaly druhé věty, jejíž první část byla brilantně stylově vylehčená a bez zbytečného romantického nánosu, kterým ji klavíristé často zatěžují, kontrastní dramatická plocha se pak ale vyznačovala možná až přílišnou tempovou (a také úhozovou) rozháraností. Jakoby se do této plochy (a také do kadence v první větě, jejíž v kontextu se zbytkem díla nebývalá energičnost vyvolávala podobné pocity) vměstnaly veškeré nahromaděné emoce, které nemohly ven při interpretační zdrženlivosti dříve.

Vždy mě překvapuje, o kolik lépe působí interpretace klavírních koncertů (které k tomu byly takto určeny), když je sólista zároveň diriguje. Spojení klavíristy s orchestrem je totiž natolik blízké, že vůbec nedává smysl mluvit o jejich společné souhře: ona tímto prostě přirozeně vznikne. Samozřejmě to však předpokládá skvělou připravenost orchestru a schopnost koncertního mistra alespoň částečně zastat dirigentskou roli, když má sólista zrovna obě ruce na klavíru. Česká filharmonie však jakoby ani dirigenta nepotřebovala, natolik zažitý tento kus má (disciplinovanost a souhra jejích členů je obdivuhodná); dokonce ani v místech, kdy Schiff vstal od klavíru, totiž nemohl dosáhnout očního kontaktu se všemi hráči orchestru (klavír byl postaven tradičně bokem, tedy nebyl plně uzpůsoben dirigentskému působení).

Jestli se z Schiffova Mozarta linula uhlazenost a (možná trochu zdrženlivá) grandiozita, u Dvořáka po přestávce se zdálo, jakoby někdo vyměnil dirigenta. Ze Slovanských tanců (op. 46, B. 83), jejichž první řada zazněla v orchestrální podobě, prýštila energie, s fortem ani rychlými tempy se nešetřilo. Schiff dokázal skvěle podtrhnout charakter jednotlivých kontrastních tanců; v rychlých se nebál větší razance, v pomalejších zase dokázal perfektně udržet plynulost hudební řeči a vystavět klenuté melodie. Zdejší rubato mi přišlo velice vkusné, romanticky stylové a příznačně korespondovalo s dobře promyšlenou výstavbou delších hudebních celků.

Ať už však máme na Schiffovu dirigentskou či klavírní interpretaci jakýkoliv názor, bude spíše subjektivním hodnocením vlastního vnímání a hudebních představ. Vcelku objektivním faktem však zůstává, že se Schiff snaží obohatit to, co už bylo tisíckát provedeno; snaží se najít originalitu a svoje vlastní cesty uchopení interpretace. A to je na něm to nejcennější.

Dvořákova Praha 2021 – Závěrečný koncert
Pátek 24. září, 20.00; Rudolfinum, Dvořákova síň

András Schiff – klavír, dirigent
Česká filharmonie

Program:
Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni, předehra k opeře, K. 527
Wolfgang Amadeus Mozart: Koncert pro klavír a orchestr č. 20 d moll, K. 466
Antonín Dvořák: Slovanské tance, I. řada, op. 46, B. 83