Oslava pohybu a deseti let skupiny NANOHACH

Jak jsme již dříve psali (zde), letošní rok je ve znamení výročí dvou úspěšných souborů současného tance. Jedním z nich jsou NANOHACH, soubor založený v roce 2004 absolventy konzervatoře Duncan Centre Honzou Malíkem, Michalem Záhorou, Leou Švejdovou, Marianou Novotnou a Martou Trpišovskou. V uplynulé dekádě sami vytvořili nebo se podíleli na vzniku dvaceti inscenací, přivedli na českou taneční scénu tvůrce ze zahraničí, rozvinuli své vlastní choreografické a interpretační umění a stali se nepřehlédnutelnou složkou naší taneční scény, souborem s vlastním rukopisem. Magistrát hlavního města Prahy jim dal k výročí poněkud svérázný dárek, nebo spíš antidárek, protože právě přerušil podporu tohoto souboru, který tedy v nadcházejícím roce nedostává od města žádnou dotaci. Své desetiletí však soubor oslavil optimisticky projektem Dekáda NANOHACH, který byl završen v divadle Ponec druhou premiérou jedné ze tří podzimních novinek, které si k jubileu připravili. Všechno to jsou choreografie vlastní provenience, neboť NANOHACH se poslední dobou zaměřuje právě na rozvoj vlastní tvorby v kontextu české taneční scény.

Jádro skupiny, Honza Malík, Lea Švejdová a Marta Trpišovská, se po deseti letech setkalo v rolích tvůrců i interpretů s tanečnicí a choreografkou Veronikou Švábovou (mimo jiné je členkou uskupení alternativního divadla Handa Gote, jehož produkce jsou na repertoáru divadla Alfred ve dvoře) a na oslavu své dekády uvedli projekt Move on.Jubilující soubor předtím stihl nastudovat v říjnu novou premiéru Diptych Michala Záhory, choreografa, tanečníka a člena souboru, který jeden čas konzervatoř Duncan Centre, jíž sám spolu s ostatními absolvoval, také vedl, a vzniklo ještě nové premiérové sólo Ley Švejdové inspirované tvorbou malířky Toyen Citoyen, jež bude znovu uváděno až v únoru a březnu příštího roku.

Veronika Švábová se podílela před deseti lety na tvorbě programu Naměkko/Naostro, a to jako choreografka první části (druhou část choreografoval Jan Beneš, který sice coby absolvent Duncan Centre začal jako tanečník, ale nyní se specializuje na světelný design; premiéra se konala v únoru 2005). Move on není pokračováním někdejší choreografie, ale novým setkáním a odlehčeným zamyšlením nad během času a nad vztahy přátel a tvůrců, které spojuje láska k tanečnímu umění. Pohybovat se, postupovat, dát se do pohybu, to vše se může pod idiomem move on skrývat, a to jak v naprosto obecné rovině, tak ve vztahu k životu a práci. Odkud a kam se tanečníci posouvají v průběhu let, co na své cestě zažívají? Tato inscenace rozhodně není žádným příběhem nebo vyprávěním, nejvýše vyprávěním o pohybu, a přitom kompaktním i vtipným a překvapujícím. Je rozčleněna do sekvencí, jež určuje hudba, která zní ze záznamu a jejíž ovládání je součástí inscenace.Trojice tanečníků zahajuje svou kreaci triem, které signalizuje zrod souboru, snad je to vítězně znějící symfonická skladba, jež je tak odlišná od „tradičně“ používané produkce zvukových krajin, které spíše než na nástroje brnkají obvykle na nervy posluchačů. Zahájení má v sobě ale stopu nadsázky, slavné odstartování, jež se lehce snaží samo sebe shodit. Jako kdyby nám tanečníci ukazovali své rané mladí (neboť mladí tak jako tak stále ještě jsou!), energii, s jakou se vrhali tu sem, tu tam, a hlavně do prostoru, daleko do prostoru. A teprve později zjistili, že je třeba najít někoho, kdo se může stát vůdcem. Můžeme-li se spolehnout na to, že choreografie je trochu reminiscencí na společnou cestu tanečním životem, pak otěže v souboru netřímala jedna ruka, ale impulzy se střídaly, právě jako v rozehrané choreografii.Tanečníci své role střídají bez nutnosti vyjádřit konkrétní hierarchii, ale přesto je mění zřetelně, jeden zahajuje pohybové sekvence, k nimž se ostatní přidávají, aby se postupně celá variace proměnila do jiného tvaru a jiných prvků. Nastává souboj o mixážní pult, z nějž zní chvílemi klavírní sonáta, chvílemi vzduch rozeznívají libozvučné ozvěny harfy, ke slovu přichází minimalistická skladba Johna Adamse s velkými plochami smyčců i neopomenutelná konkrétní hudba (jen je škoda, že tvůrci neuvedli v programu i názvy skladeb, protože z krátkých ukázek je nelze identifikovat). Doprovázejí se i vlastním slovem, jako kdyby chtěli během večera vystřídat co nejvíce prostředků, jimiž lze pohybové divadlo podložit.

Choreografie nepracuje se situační komikou a přitom působí odlehčeným dojmem. Tanečníci na sebe bezprostředně reagují, vzájemně se sledují jako v němém dialogu, v němž téměř dokážeme odhadnout nevyřčená slova, podporu, zvědavost i přezíravost výrazů, jimiž se vzájemně častují. Nechybí ani partneřina a pasáže s prací se zemí, tanečníci ztvárňují i prvky ovládání, manipulace. Obzvlášť vtipně působí, když nejdrobnější z tanečníků Marta Trpišovská manipuluje s těly svých kolegů. Pohybové sekvence nejsou nikterak nahodilé, ačkoli zřejmě vznikly prostřednictvím improvizace. Přímo v inscenaci jsou všechny akce i reakce načasovány a tanečníci jsou sehraní v unisono pasážích, kdy se změní ve skutečně kompaktní celek.Je to vše jen pouhá pohybová hra nebo jsme vyzváni k hledání významů? Věřím, že je čistě na divákovi, kterou cestu zvolí, do jisté míry stačí sledovat pružná těla odrážející se ve skocích, formujících se do kruhu či volných drah, jejich krátké interakce. Pohled na interprety ovládající svá těla a plné energie, potěší vždy.Nebo přemýšlet o tom, kdy a kde nastávají obsahové zlomy, ve které chvíli máme vycítit přítomnost impulzu zvenčí, kde jsou ony okamžiky, kdy některý z tanečníků přebírá iniciativu a jiný padá pod tíhou vlastních starostí? Který výjev je vztažen k existenci souboru a který k osobní zkušenosti? A který je jen volným vyjádřením radosti z pohybu? Nepochybně vnímáme, že vše, co se na jevišti odehrává, má svoji příčinu a prvotní impulz, proto působí choreografie plynule, je to jazyk, který neodbíhá od tématu. Kloním se však k první variantě diváckého zážitku, nechat na sebe působit jen energii sehraného týmu. Podle reakcí publika, v němž zasedli i přátelé tanečníků, bylo v situacích a pohybech zakódováno více, šlo ale zřejmě o narážky na vztahy či skutečnosti, jež jsou běžnému diváku neznámé, takže jejich smysl nemá možnost odhalit.Civilní oděv tanečníků, v podstatě tréninkové oblečení, a jejich téměř neupravené vzezření podporují dojem, že jsou diváci přizváni jako přihlížející k interní hře, jež se odehrává mezi interprety, že jsme na pohybovém dýchánku, na němž se vzpomíná, ale také přichází s novými nápady, jde o hravé, ale vlastně vcelku intimní setkání skupiny lidí, kteří si mají co říci a činí to pohybem.Asi hodinová inscenace zásluhou dynamiky choreografie a její vtipné provázanosti uplyne velmi rychle, jen konec by mohl být trochu jasnější, ale to je slabina téměř každé produkce současného tance. Že je konec, obvykle diváci poznají podle dlouho trvajícího blackoutu, kdy usoudí, že žádná další sekvence nebude následovat. Ruka zkušeného dramaturga, který by nasadil této i jiným inscenacím pointu v pravý čas, by pozvedla kvalitní pohybový materiál do skutečně divadelního tvaru. Ovšem za předpokladu, že taneční soubory vůbec o něco takového stojí, v popředí jejich zájmu je přece jen pohyb a tanec sám o sobě. Kam s ním chtějí „pohnout“ je rozhodnutí každého z nich. NANOHACH každopádně chuť k pohybu neztrácejí a diváci se snad mohou těšit na další roztančenou dekádu bez ohledu na nejistoty, které současné taneční profesionály dennodenně pronásledují.

Hodnocení autorky recenze: 90 %

Move on
Námět: NANOHACH & Veronika Švábová
Choreografie, režie: Veronika Švábová
Tvorba: Lea Švejdová, Marta Trpišovská, Honza Malík
Kostýmní spolupráce: Mariana Novotná
Světelný design: Robert Štěpánek
Hudba: John Adams, Amon Tobin, Bedřich Smetana
Premiéry 18. listopadu 2014 Duncan Centre Praha a 27. listopadu 2014 divadlo Ponec Praha
(psáno z druhé premiéry 27. 11. 2014)

Tanec – Lea Švejdová, Marta Trpišovská, Honza Malík

www.nanohach.cz
www.divadloponec.cz

Foto Linda Průšová