Osobitý přednes a výjimečný zvuk stradivárek Leonidase Kavakose vyvolal nadšení a dlouhé ovace

Hned po jasných počátečních akordech se houslový zvuk dynamicky propadl do piana, které prohloubilo tajemno následující melodie, jež podpořila sytá barva hlubších tónů houslí. Frázování bylo vzdušné, melodie byly provedeny jemným výrazem a přidala se i precizně vyhraná technika. Během hry nepřestával houslový zvuk udivovat, témbry se měnily a neustále překvapovaly svojí variabilitou. Když melodie přecházela do vyšších poloh, zvuk se zakulatil a místy evokoval třpyt. Souhra s klavírem byla výborná, zvuk působil vyváženě a divák mohl nabýt pocitu, že se klavírista Enrico Pace klaviatury vůbec nedotýká, tak měkký byl jeho úhoz. Druhá věta začala odvážně v rychlejším tempu a lehkými spiccaty. Melodie poté vyprávěla příběh, někdy ji ozdobil glissandem a vytvořil tak zajímavou hudební záležitost. V průběhu třetí věty se objevila v houslovém partu pizzicata, kdy virtuóz hrál opět velmi měkkce a následovala hra ve dvojhmatech. Leonidas Kavakos přednášel inspirativně, oduševněle a s jižanským temperamentem. Hudba zněla originálně, jako by divák během poslechu stále nalézal ve skladbě něco neotřelého a nového. Nakonec si publikum mohlo vychutnat dokonale zahrané stupnicovité pasáže této sonáty přes všechny struny, místy hrály housle s klavírem unisono, klavír se dynamicky přizpůsoboval houslím. Již zakončení tohoto díla vyvolalo velký a poměrně i dlouhý potlesk publika.

Do Janáčkovy sonáty se houslista vcítil okamžitě a přesně vystihl charakter této skladby. Nejprve zaznělo expresivní forte a poté dynamika klesla, následovaly vzdechy houslí a poté probíhaly v klavírním partu jako echo. V této větě působila hra v pianu velmi étericky, hřejivé vibrato melodie druhé věty rozněžnilo hudební výraz a zmírnilo dojem z občasných disonancí. Obvykle housle napodobovaly portamento v klavíru a během třetí věty předvedl houslista mnoho poloh přednesu této hudby a širokou škálu rozsahu dynamiky.

Větší intenzitu tónů, více vášně a nasazení vložil virtuóz do konečné Sonáty pro housle a klavír A dur, která přinesla romantičtější hudební materiál a nádherné melodie, jež vytvářely oblouky. Dynamika byla promyšleně vypracovaná, někdy by si člověk přál, aby housle vydaly větší forte, nicméně nebylo to v možnostech tohoto konkrétního nástroje, i když oplývaly krásným zvukem a témbrem. Opět se zde projevil osobitý výraz v přednesu, ve třetí větě se hra odlehčila a spěla k ohromujícímu konci. Nejen hra Leonidase Kavakose, ale i hra Enrica Paceho byla zcela mimořádná kvůli své odlišnosti a inovativnosti. Strhl se bouřlivý potlesk a následovaly tři přídavky – jeden zasněný, druhý s velmi rychlou technikou a třetí melancholický a vhodný k rozloučení se. Po dalším potlesku se obecenstvo nechtělo rozejít domů, a tak vestoje stále aplaudovalo. Leonidas Kavakos naposledy zamával svým nadšeným hudebním příznivcům, kteří se poté rozešli do mrazivého zimního večera.

Český spolek pro komorní hudbu – Leonidas Kavakos
11. prosince 2022, 17:30 hodin
Rudolfinum – Dvořákova síň

Program:
Robert Schumann – Sonáta pro housle a klavír č. 2 d moll, op. 121
Leoš Janáček – Sonáta pro housle a klavír
César Franck – Sonáta pro housle a klavír A dur

Účinkující:
Leonidas Kavakos – housle
Enrico Pace – klavír