Osobní taneční výpověď ženy-matky v brněnské Industře

Půžová skrze pohyb, zvuk, rekvizity, světlo, zpěv a video projekce vytváří kreaci formovanou svým osobním životem v kontextu globálně vnímaného válečného konfliktu. Jejím cílem bylo skrze inscenaci otevřít témata dočasnosti a pomíjivosti a hledat paralely ve zdánlivě odlišných světech. Povedlo se jí uvést na jeviště velmi intimní výpověď, která musela vyžadovat velkou odvahu, a zároveň tuším, že fungovala i jako způsob osobního vyrovnávání se s vlastními žitými tématy.

O+

Real-iTy? je jako celek vystavěn ze sledu několika obrazů, které se nesnaží podsouvat divákům naraci, spíše na sebe vrství nejrůznější významy a asociace. Na začátku do hracího prostoru performerka vstupuje s rekvizitami v náručí; přináší malou dětskou stoličku, svíčku, malovaný hrneček, bílé prostěradlo a stříbrný kostým. Příchod je koncipován jako přiznaná existence ve světě věcí, kterým významy přisoudíme my sami až svým konáním a věnovanou pozorností. Po úvodní pohybové sekvenci performerka přímo na jevišti změnila svůj pohodlný oděv pastelových barev do stylizovaného, stříbrného kostýmu. Zřejmě se tímto aktem chtěla částečně vymanit ze své osobní reality, vstoupit do jiné role, zažít realitu „v jiné kůži“.

Soustředěně nachází na jevišti rekvizitám to pravé místo v kuželu světla u mikrofonu. Později se ukáže, že zmíněný hrneček v sobě skrývá kaštany, které dohromady s hrnkem fungují jako bicí nástroje a rytmicky doprovází zpívanou scénu, o níž bude ještě řeč. Prostěradlo v jeden moment zakrývá tělo performerky, obdobně jako se zakrývají zesnulí. Hraje ale především podstatnou roli v obraze, v němž je relativizováno mateřství jako lidské právo a zároveň emočně nabitě demonstrována tíživá rodičovská ztráta, k níž dochází například ve válečných konfliktech, jako je ten v pásmu Gazy.

V několikaminutové sekvenci Půžová velmi přesvědčivě formuje bílou látku do tvaru miminka, snaží se jej chovat a chránit, performerčiny ruce a paže fluidně kloužou před jejím tělem, ale jako by se mezi nimi tělíčko dítěte přelévalo, jako by jí neustále unikalo a ona se jej snažila neustále vracet zpět do své náruče. Postupně se tvar onoho imaginárního dítěte vytrácí, zdá se, že nad ním žena již nemá kontrolu, látka ji „neposlouchá“, roztahuje se a rozpadá se z objemného uzlíčku do plochy a délky. Síla této pohybové sekvence spočívá ve funkčním propojení děsivých záběrů v projekci a reality na jevišti skrze práci s rekvizitou. Záběry z archivu televize Al Jazeera, dokumentující situaci po 7. 10. 2023 v pásmu Gazy v Palestině, tedy zoufalství, zdevastovaná obydlí, těžce raněné a mrtvé, Půžová symbolicky zhmotňuje na scéně právě manipulací bílým prostěradlem, které svou barvou evokuje čistotu lidského života a zároveň smrt.

Zvuk pro inscenaci byl tvořen ve spolupráci s indickým umělcem Pratyayem Rahou, s nímž se Půžová seznámila za svého studijního pobytu v Irsku. Tento praktik zvukového umění a hudby se zájmem o terénní nahrávání, akustickou ekologii a kompozici zvukové krajiny jí vypomohl s čistotou zvuku a s akcentací další aktivistické linie tohoto představení propojující člověka s různými realitami skrze zvuk. Spíše než o hudbě lze tedy v kontextu této inscenace hovořit o zvukových stopách, které doprovázejí dění na jevišti a leckdy na sebe poutavě strhávají pozornost. Zejména v částech, v nichž performerka využívá ty ze svého osobního archivu, které vznikaly například během jejího těhotenství (srdeční ozvy plodu v břiše) nebo autentickým záznamem hlubokého lidského dechu.

V závěru se zvukově vymanila z reprodukovaných podkresů a dovolila si použít svůj vlastní hlas. Zpívala písničku Měla bába trnku, kterou melodicky a textově známe z tvorby skupiny Javory. A cappella zpívaná píseň, navíc doprovázená dlouho trvajícím vířením tanečnice kolem vlastní osy byla emočně strhující, především skrze melodickou zádumčivost a niternost, jež svými sestupnými chromatickými řadami a mollovým laděním zvukově korespondovala s východní či orientální kulturou. Opět jsem si připomněla, jak blízko má východomoravská melodika k dalším hudebním kulturám. Domnívám se, že i síla oné zpívané melodie a slov zasáhla performerku natolik, že podlehla okamžité emoční síle a dovolila si nahromaděnou energii projevit pláčem.

Pohybově Půžová na výsledném představení, které se bude podle jejích slov v příštích reprízách přirozeně vyvíjet a měnit, pracovala několik let. Předcházely mu již dva dřívější projekty (první vznikl během jejího studia v Irsku, druhý v Industře jako work-in-progress). Její choreografická a režijní práce představovaly dlouhý proces příprav, který zahrnoval i konzultace s dramaturgyní Barborou Liškou, jež poskytla Půžové v procesu tvorby zpětnou vazbu. Dramaturgicky se tak performerka vyrovnává s realitou života v cizí zemi, s realitou osobního vztahu ke konfliktu v Gaze, který navázala přes spolužáka z Palestiny, a s realitou návratu domů v kombinaci s příchodem její dcery na svět.

Základní kostrou, na níž celá kreace stojí, se stala pohybová variace začínající na zemi, sestávající z přenosů těžiště, převalů těla, z akcentace pohybů rukou a celých paží, které se pohybují s něhou, pečovatelsky, hladivě a zároveň chtějí zhmotnit princip dělení času, jeho zpomalování a zrychlování. Tato pohybová variace se během představení vyjevuje třikrát, dvakrát na jevišti a jednou v podobě předtočeného videa z mořského pobřeží. To celou performanci zakončuje a nabízí skrze ni smířlivý závěr, určitý klid a svobodu, emoce s mořem spojené. Realitu Půžová tímto trojím variováním téhož uchopila v procesu, jako nikdy nekončící a proměnlivý vnitřní boj každého z nás.

Většina pohybových sekvencí vznikala přímo na jevišti jako okamžitá kompozice, která byla autorkou dopředu tematicky či principiálně vytyčena, ovšem v průběhu představení improvizována. Komplexnost divadelních složek byla vyvážená; Půžová kromě výše zmíněných divadelních prostředků využila i kombinaci svého zaznamenaného i živého mluveného slova. Používala je střídmě, což zesílilo jeho působnost v kontrastu s převažující pohybovou složkou. Paradoxně, mluvené pasáže působily natolik autenticky, že budily dojem totálního obnažení a skutečně žité reality. Na otázku, do jaké míry lze realitu skutečně ovlivňovat, inscenace jasnou odpověď nepředkládá. Osobně jsem si z představení odnesla posilující pocit naděje, že člověk, a především žena-matka, ukotvená ve svém těle a mysli, unese a přestane mnohé.

Považuji za důležité zmínit, že projekt vznikal z tvůrčí potřeby a nízkonákladově. Performerku podpořila Industra STAGE, která poskytla profesionální hrací prostor, PR, zázemí a technickou podporu při realizaci. Podobně tak i zmínění spolupracovníci (Raha, Liška) z kolegiality a na základě osobních vazeb přispěli ke vzniku projektu bez nároku na finanční odměnu. Dalším subjektem, který v tomto směru podporuje dramaturgii projektu a funguje jako komunikační garant a mentor v tématu palestinsko-izraelského konfliktu, se stal brněnský studentský kolektiv Proti dehumanizaci. Toto seskupení vzniklo v roce 2024. Tvoří jej studenti a studentky převážně Masarykovy univerzity, kteří se zasazují o respektování mezinárodních a lidských práv a vystupují diskuzemi a přednáškami ve veřejném prostoru města Brna proti nekritické podpoře Izraele. Je třeba ovšem dodat, že inscenace je natolik sdělná a divácky uchopitelná, že by přinášela hlubokou výpověď i bez zacílení na konkrétní válečné události.

Lenka Půžová je tanečnice, performerka a tvůrkyně, v současné době žijící a tvořící v Brně. Vystudovala magisterský obor Contemporary Dance na Irish World Academy of Music and Dance v irském Limericku (2022) a Architekturu na VUT v Brně (2017). V posledních letech se zaměřuje na současný tanec a taneční improvizaci, performanci, tvorbu tanečních filmů, výuku a sdílení pohybové praxe s komunitami. V dětství a rané dospělosti ji však ovlivnily i tradiční taneční styly – zejména český folklorní a irský tanec. Aktuálně se věnuje rodičovství, tvorbě na volné noze a je taktéž externí tanečnicí Janáčkovy opery v Brně (inscenace Manon Lescaut režiséra Štěpána Pácla, choreografie Andrey Miltnerové).

Real-iTy? 
Koncept, tanec, video, zvuk: Lenka Půžová
Zvuková podpora: Pratyay Raha
Dramaturgická podpora: Barbora Liška
Technická výpomoc – světla: Andrej Stadtrucker
Technická výpomoc – zvuk: Maxim Polluksov
Premiéra: 27. 6. 2025, Industra, Brno