Osobnosti české opery: Jiří Zahradníček

Do Prahy přišel již jako vyzrálý umělec na vrcholu svých sil v roce 1970 a okamžitě na prknech Národního divadla zazářil. Přesto, že mu tehdy bylo sedmačtyřicet, dokázal první tenorový obor zpívat bezmála po celých dalších dvacet let, až do roku 1990, kdy odešel do penze. Ale jak zpívat! Kdo tenoristu Jiřího Zahradníčka měl to štěstí v opeře první scény slyšet, ten potvrdí, že se svojí lahodnou barvou hlasu a technicky naprosto jistými výškami, nepostrádajícími lesk i potřebnou měkkost, měl v u nás jen málokdy a v málokom konkurenci, a že rozhodně patří mezi nejvýznamnější naše tenoristy druhé poloviny minulého století. Při bilancování Zahradníčkovy dlouhé kariéry navíc žasnete, co všechno zpíval a jak dlouho se přitom dokázal udržet na výsluní. Posuďte sami:

Už v patnácti letech Jiří Zahradníček (22.11.1923 Nový Bydžov – 8.4.2001 Praha) vystupoval v jedné z novobydžovských kapel jako klavírista a akordeonista. Velmi záhy se ukázalo, že velmi dobře zpívá, a tak začal brát soukromé hodiny. Roku 1941 – tedy ve svých osmnácti letech – už nastupuje jako sborista v německém divadle v Liberci. Štěstí mu přeje: Za nemocného sólistu zaskakuje Vaška z Prodané nevěsty, má úspěch a začíná proto dostávat další příležitosti: Rudolfa z Pucciniho Bohémy, Ernesta v Donizettiho Donu Pasqualovi, Warnemanna ze Smetanových Braniborů v Čechách, a posléze i třeba Manrica ve Verdiho Trubadúrovi.

Přesto se nakonec rozhodl po dvanácti letech z Liberce odejít do Opavy, kde svůj repertoár dále výrazně obohatil. Poprvé zpívá Smetanova Jeníka v Prodané nevěstě, Lukáše v Hubičce a Jíru z Braniborů v Čechách, Dvořákova Prince v Rusalce, Pedra v d’Albertově Nížině, Florestana z Beethovenova Fidelia. V Opavě nastudoval také Pinkertona v Pucciniho opeře Madama Butterfly, Gounodova Fausta, Maxe z Weberova Čarostřelce, Dona José z Bizetovy Carmen, Offenbachova Hoffmanna, Verdiho Richarda z Maškarního plesu a Vévodu z Rigoletta, Heřmana v Pikové dámě a Lenského v Eugenu Oněginovi Petra Iljiče Čajkovského, stejně jako i nesmírně obtížnou titulní roli v Rossiniho opeře Hrabě Ory s osmnácti dvoučárkovanými C.

Za dalších šest let Jiří Zahradníček přechází z Opavy do Ostravy, kde působil v období 1959 – 1963. Do svého už beztak úctyhodně obsáhlého soupisu rolí zařazuje také Verdiho Dona Carlose, Wagnerova Lohengrina a Waltera z Mistrů pěvců norimberských, Tenora ve Straussově Ariadně na Naxu, stejně jako i Heroda v jeho Salome, Lžidimitrije z Musorgského Borise Godunova. Z českého repertoáru přidává Smetanova Dalibora, Víta z Tajemství a Ladislava ze Dvou vdov, Dvořákova Jiřího z Jakobína i Dimitrije, a také hned několik janáčkovských postav: Lacu i Števu v Její pastorkyni, Alberta Gregora ve Věci Makropulos, Blankytného ve Výletech páně Broučkovy, Borise i Tichona v Kátě Kabanové. Z dnešního pohledu jen těžko představitelný soupis rolí jednoho jediného tenoristy, a přitom jak skvěle zazpívaných!

V lednu 1964, ve svých jednačtyřiceti letech, mění Jiří Zahradníček znovu angažmá: Z Ostravy odchází na dalších šest let do Bratislavy. A přicházejí další nové role: Lindoro z Italky v Alžíru a Almaviva z Lazebníka sevillského Gioacchina Rossiniho, Verdiho Ismael z Nabucca a Alvaro ze Síly osudu, Debussyho Pelléas. Pichází také Eleazar v Halévyho Židovce a neméně obtížný Pollione v Belliniho Normě, či Kalaf v Pucciniho Turandot a v neposlední řadě Wagnerův Tannhäuser. Po Bratislavě následuje Zahradníčkovo roční působení v zahraničí, v Královské norské opeře Oslo, v řadě rolí svého bohatého repertoáru (mimo jiné Florestan, Turiddu, Erik), pochopitelně přestudovaného do originálního jazykového znění.

A pak již konečně přichází pražské Národní divadlo, pro dalších dlouhých dvacet let. I když se Zahradníčkovou doménou tady stala především italská opera v mnoha inscenacích, na naší první scéně zpíval i řadu rolí českého repertoáru (Ladislav Podhájský, Lukáš, Princ, Filka Morozov, Míťa z Jeremiášových Bratrů Karamazových), byl také skvělým Hoffmannem, Heřmanem, Donem José, Adolarem z Weberovy Euryanty, ale i Brittenovým Peterem Grimesem. V roce 2000 Jiří Zahradníček získal Cenu Thálie za své celoživotní mistrovství. “Měl jsem velké štěstí, že jsem hostoval na všech českých, moravských a slovenských operních scénách, kde jsem potkal mnoho vynikajících kolegů a kolegyň”, svěřil se tehdy při přebírání ocenění. Těžko lze domýšlet, kam až by se tenorista Jiří Zahradníček býval dostal, nebýt železné opony. I tak je ale na místě povzdechnutí: Obdivuhodná kariéra, jaká se hned tak nevidí!