Osobnosti české opery: Josef Munclingr

Dnes již jen nejzapálenějším operním fanouškům a zájemcům o historii české opery je známé jméno operního pěvce, režiséra, divadelního pedagoga, ale také nadaného výtvarníka, divadelního teoretika, umělce, který se znamenitě orientoval v evropské kultuře a společenském dění, jedné z nejvýznamnějších osobností především Ostrčilovy éry v Národním divadle, Josefa Munclingra.František Josef Munclingr (jak zní celé jeho jméno) se narodil 13. září 1888 v hanácké vsi Nížkovice nedaleko Kroměříže. V útlém dětství přišel o oba rodiče a vychovával ho strýc František, člen orchestru lvovského Mětského divadla. Dnešní západoukrajinské centrum Lvov ale má zcela jiný charakter, než mělo tehdejší páté největší město podunajské monarchie (po Vídni, Budapešti, Praze a Terstu), hlavní město takzvaného Haličského království zahrnující jihovýchodní část dnešního Polska a velkou část západní Ukrajiny. Lvov byl tehdy rychle se rozvíjejícím multikuturním centrem s národnostně smíšeným obyvatelstvem, středisko především polského (a také ukrajinského) kulturního a uměleckého života. V Městském divadle, které zahájilo svou činnost v roce 1900, působila řada významných sólistů, svou kariéru ve Lvově začínal například jeden z nejvýznamnějších představitelů basového oboru své generace, Adam Didur.

Kultivované prostředí mělo na Josefa Munclingra mimořádný vliv. Úspěšně absolvoval svá studia na filozofické fakultě místní univerzity a vedle toho rovněž studium zpěvu a hry na housle na konzervatoři. Soukromě studoval rovněž kreslení a malířství. Již jako student gymnázia publikoval pod šifrou Beppo své literární pokusy, poté psal články do kulturních časopisů a přispíval do novin rovněž svými karikaturami.

Jeho průrazný, jadrný, hluboký bas a vrozený herecký talent způsobily, že ve svých třiadvaceti letech v roce 1911 vystoupil v roli Collina ve lvovském Městském divadle, načež byl angažován jako sólista pro basový obor. O rok později se 21. prosince 1912 setkáváme s jeho jménem na divadelní ceduli pražského Národního divadla, kde účinkoval v postavě velekněze Ramfise ve Verdiho Aidě. Později tuto roli střídal s postavou Egyptského krále.V letech 1913–1914 byl členem opery v Poznani, jež tehdy byla součástí Německé říše a hostuje na řadě německých operních scén, v roce 1915 také v Městském německém divadle v Brně. Z Poznaně odchází do Varšavy, tehdy součásti ruského záboru Polska. Zde se stává členem Operního studia Piotrowského, načež je angažován do vysoce prestižního varšavského Teatru Wielkego. V roce 1919 přechází do menšího, ale pro mladého všestranného umělce, který se aktivně zabývá výtvarným uměním, literaturou a teorií umění, inspirativnějšího Teatru stolecznego (Divadla hlavního města), kde může uplatnit v mnohem větší míře svůj široce rozvětvený umělecký talent. Především svůj nesporný talent režijní. První úspěšnou operní režii absolvoval už v Operním studiu Piotrowského, když tam uvedl německým expresionismem ovlivněnou inscenaci Offenbachových Hoffmannových povídek.

Pilně se věnuje rovněž společenským aktivitám. Je spoluzakladatelem a funkcionářem Svazu umělců polské scény, který byl založen po obnově polské Rzeszypsopolité.

V roce 1921 se vrací do vlasti a v roce 1922 se stává na popud dirigenta Milana Zuny členem opery Slovenského národního divadla v Bratislavě. V divadle, do jehož čela přichází krátce poté Oskar Nedbal, vytvořil řadu pozoruhodných rolí světového repertoáru (s mnohými z nich se setkal už v předtím) a přidává k nim české operní role, především dvořákovské (Marbuel v Čertu a Káči, Purkrabí v Jakobínu a Vodník v Rusalce). Své dokonalé propojení pěveckého a hereckého mistrovství zdokumentoval skvělým výkonem v bratislavské premiéře Janáčkovy Káti Kabanové v roli Dikoje.

Poté spolupracuje Josef Munclingr s olomouckým divadlem a absolvuje s ním v roce 1924 velmi úspěšný zájezd operního souboru mezi vídeňské české krajany. Dostalo se mu velmi pochvalného ocenění. Wiener Neuer Tagblatt ze dne 31. května 1924 napsal o jeho žalářníku Benešovi z Dalibora: „Pan Munclinger – žalářník Beneš připomíná chvílemi hlubokou velkolepost slavných slovanských basů.“ V Neue Freie Presse ze dne 12. června kritik zhodnotil jeho výkon v roli Vodníka v Rusalce: „…nade všechny vynikal, jak již v minulých večerech, mohutný bas pana Munclingera.“ A kritik M. M. ve večerníku Der Abend téhož dne napsal, že skvělý basista pan Munclinger by měl být angažován ve Vídni. Nabídka z vídeňské státní opery skutečně přišla a zdálo se, že vyústí v oboustrannou spokojenost. Během jednání ale přišla nečekaná nabídka z Prahy. Otakar Ostrčil slíbil kromě sólistického angažmá také možnost pravidelné režie. A tak se Josef Munclingr stal od 1. ledna 1925 členem opery Národního divadla, kde setrval až do svého odchodu do důchodu v roce 1950. Ještě v lednu se představil svou první režií, kterou byla Fibichova opera Pád Arkuna.

Mezi tím nastudoval režisér Josef Munclingr téměř sedmdesátku operních premiér, přičemž k některým titulům se opakovaně vracel. Stal se vedle Ferdinanda Pujmana druhou nejvýznamnější osobností české operní režie té doby. Munclingrovy režie, do značné míry ovlivněné expresionismem, byly stejně precizně propracovány do nejposlednějšího detailu jako režie Pujmanovy, lišily se však od nich větším důrazem na důsledné propracování hereckého výrazu, pro což Munclingr, sám výtečný herec, měl hluboký smysl… S Pujmanem jej spojoval smysl pro výtvarnou složku inscenace, byť v jiné podobě. V řadě inscenací byl Josef Munclingr  rovněž autorem nebo alespoň spoluautorem scény. Bylo tomu tak i v případě prvního pražského uvedení Janáčkovy Věci Makropulos v roce 1928, jejíž scénu navrhl ve spolupráci s Josefem Čapkem. Jeho charakteristický režijní rukopis nesly tituly jak českého, tak světového repertoáru, klasického i moderního.Velkou pozornost vzbudila jeho inscenace Její pastorkyně, z českých oper to byly například Fibichova Šárka či opery Josefa Bohuslava Foerstera a Vítězslava Nováka. K Novákovým operám se znovu vracel a inscenace Karlštejna byla jednou z jeho posledních inscenací v Národním divadle a role arcibiskupa Arnošta z Pardubic v této opeře jednou z posledních rolí, v níž vystoupil na jevišti naší první scény. Připomeňme jeho premiéru Her o Marii Bohuslava Martinů, Dvořákovu Vandu, v níž jako spoluautor scény neváhal místo kulis velmi progresivně užít světelných efektů. V premiéře Brandovy opery Strojník Hopkins využil elektrickou aparaturu zesilující zvuk. Z jeho dalších režií se zmiňme alespoň o Verdiho Donu Carlosovi, ve kterém vytvořil strhující studii postavy Velkého inkvizitora, Weberově Čarostřelci, Wagnerových Mistrech pěvcích norimberských, Čajkovského opeře Mazepa. Z polské tvorby, k níž měl po celý život velmi vřelý vztah, Szymanovského operu Král Roger a jeho balet Zbojnící, který měl v Praze v Munclingrově režii a choreografii Jelizavety Nikolské svou světovou premiéru… Z jeho režií po roce 1945 je třeba jmenovat především Dvořákova Dimitrije a Musorgského Chovanštinu, které nastudoval ve spolupráci se Zdeňkem Chalabalou, s nímž si velice rozuměl.

Munclingr byl nadále velmi aktivní jako sólista, a to nejen na své mateřské scéně, ale i při častých hostováních doma i v zahraničí, kde využíval mimo jiné svých bohatých jazykových znalostí. Zpíval v češtině, němčině, italštině a v polštině. Na německých a zejména polských scénách byl velmi častým hostem. Jeho spolupráce s polskými divadly probíhala i po válce, kdy účinkoval i na scénách měst, které se po roce 1945 staly součástí Polska jako Wroclaw.

Z více jak stovky rolí, které vytvořil na scéně Národního divadla (k některým se víckrát vracel), připomeňme z české tvorby řadu postav smetanovských (Wolfram Olbramovič z Braniborů, žalářník Beneš v Daliborovi, Chrudoš v Libuši, Malina v Tajemství), z dvořákovských hrabě Vilém v Jakobínu, Prokop Žitný ve Foersterově opeře Srdce, Ašóka v Ostrčilových Kunálových očích. Blízká mu byla tvorba Richarda Wagnera (Daland v Bludném Holanďanu, Jindřich Ptáčník v Lohengrinu, Heřman a Biterolf v Tannhäuserovi, král Marke v Tristanovi a Isoldě).

Josef Munclingr vynikal v postavách, v nichž mohl skvěle propojit své hlasové předpoklady (zejména se to týkalo hlubokých basových rolí) se silným dramatickým výrazem. Často se to týkalo postav negativního charakteru (Mefisto v Gounodově Faustovi a Markétce, jezuita Rangoni v Musorgského Borisi Godunovovi, Coppélius, Dappertutto a doktor Mirakel v Offenbachových Hoffmannových povídkách, Sparafucile ve Verdiho Rigolettovi, kardinál de Brogni v Halévyho Židovce anebo Kočubej v Čapkovského Mazepovi). Stejně tak suverénní byl ve ztvárnění charakteru mozartovských rolí Komtura v Donu Giovannim a Sarastra v Kouzelné flétně, knížete Gremina v Čajkovského Evženu Oněginovi  anebo Poustevníka ve Weberově Čarostřelci.V roce 1949 pozval Zdeněk Chalabala, který se stal šéfem Janáčkovy opery, Josefa Munclingra do Brna. Zde Munclingr vytvořil ve spolupráci s ním a choreografem Ivo Váňou Psotou dvě pozoruhodné inscenace oper, které vstoupily do historie brněnského divadla. Jednalo se o dvě díla na stejný motiv: Dvořákova Dimitrije a Musorgského Borise Godunova se skvělým Rudolfem Asmusem v titulní roli. Ve sborníku Postavy brněnského jeviště ve svém velmi obšírném medailonku věnovaném Josefu Munclingrovi charakterizuje tyto inscenace Bořivoj Srba: „…obě jeho vystoupení režisérská naprosto zásadním způsobem ovlivnila formování inscenačního slohu brněnské opery.“ V inscenaci Dvořákova Dimitrije (1949) i v inscenaci Borise Godunova (1951) projevil totiž Munclingr v linii svého expresionistického cítění i v dobách, kdy na českých jevištích vládl plochý a bezduchý realismus, velký smysl pro vyzvednutí dramaticky exponovaných míst těchto klasických děl.

V roce 1950 se stal Josef Munclingr docentem operní režie na brněnské Janáčkově akademii, kde jeho žáky byly dvě pozdější významné osobnosti československé operní režie: Václav Věžník v Brně a Branislav Kriška v Bratislavě. Václav Věžník vysoce hodnotí Munclingrův pedagogický přínos pro svou práci, vyzdvihuje zejména jeho cit pro práci s hercem, ačkoli byl Munclingr sám skvělý herec, nikdy interpretům nepředehrával, žádal, aby jejich herectví vyvěralo z jejich niterného pocitu…

Josef Munclingr se věnoval rovněž překladatelské činnosti, především z polštiny, z níž přeložil například hru Stanislava Wyspiańského Soudcové. Přeložil řadu operních libret: z ruštiny Čapkovského Mazepu, z němčiny například Flotowovu Martu a Nikolaiovy Veselé ženy windsdorské. Bohatá byla jeho činnost teoretická. Své stati shrnul do publikací Hercova tvář a maska (1940) a Hercova technika (1948).

Ihned po svém návratu do vlasti počátkem dvacátých let navázal na své polské veřejné aktivity. Byl významným funkcionářem Svazu českého herectva, v letech 1933–1938 byl jeho předsedou a následně předsedou dozorčí rady a jedním z redaktorů jeho časopisu Divadlo. Do veřejné činnosti se plně zapojil i po osvobození v roce 1945.Josef Munclingr zemřel 31. října 1954 v Mariánských lázních, kde se léčil. Jeho syn, profesor Milan Munclinger (1923–1986) byl mimořádně významnou osobností nejen českého hudebního života. Flétnista, dirigent a muzikolog Milan Munclinger, umělecký šéf souboru Ars rediviva byl jedním z nadšených a vynikajících propagátorů především barokní hudby, ale také hudby moderní.

Foto archiv ND Praha