Osobnosti české opery: Karel Jernek

Byl jednou z nejvýraznějších režisérských osobností českého operního divadla druhé poloviny minulého století, s výrazným přesahem i do režie činoherní. Karel Jernek se narodil před rovnými sto lety, 31.března 1910 v Praze. Studoval dějiny literatury a hudby a také estetiku na filozofické fakultě Univerzity Karlovy (jen pro zajímavost: Jernekova dizertační práce nesla název Kult heroa a svatého v hudebním dramatě Richarda Wagnera). Už během studií režíroval v profesionálním divadle – v pražském Švandově na Smíchově. Od roku 1935, tedy od svých pětadvaceti, začala jeho spolupráce s činohrou pražského Národního divadla. O čtyři roky později, v roce 1939, byl angažován do Brna jako činoherní režisér, avšak jeho první režií tam byla – Smetanova Prodaná nevěsta s Rafaelem Kubelíkem u dirigentského pultu. Činohře se sice dál tu a tam věnoval, ale už od tehdejší doby se datuje jeho hlavní specializace – režie operní. V roce 1946 režíruje ve Velké opeře 5.května Pucciniho Bohému a vzápětí Toscu, prochází i řadou dalších divadel – Slovenské národní divadlo v Bratislavě (památná je především jeho režie Suchoňovy Krútňavy z roku 1940, Liberec, pražské Divadlo na Vinohradech, Olomouc, Plzeň, Pardubice. Od prosince 1960 pak nastupuje do pražského Národního divadla, kde vydržel v trvalém svazku až do svých pětasedmdesáti let, tedy do roku 1985.

G.Verdi: Traviata (ND Praha 1959)

R.Wagner: Lohengrin (ND Praha 1964)

G.Puccini: Turandot (ND Praha 1967)

Z.Fibich: Bouře (ND Praha 1969)

P.I.Čajkovskij: Eugen Oněgin (ND Praha 1969)

I.Stravinskij: Život prostopášníka (ND Praha 1971)
I po svém odchodu do penze ale Karel Jernek s operním souborem první scény dál spolupracoval: V roce 1988 tady režíruje Verdiho Rigoletta (inscenaci převzala posléze nově vzniklá samostatná Státní opera Praha a uvádí ji dodnes, stejně jako i další Jernekovu režii, Pucciniho šlágr Madama Butterfly která měla premiéru roku 1985). 22.června 1992 Karel Jernek v Praze umírá, ještě pár týdnů před tím uvádí obnovenou premiéru jeho inscenace Janáčkovy Káti Kabanové v Národním divadle tehdejší tam zaměstnaný asistent režie Vladimír Darjanin, dnešní ředitel České filharmonie.
R.Strauss: Arabella (ND Praha 1972)

W.A.Mozart: Cosi fan tutte (ND Praha 1974)

J.Vrchlický, Z.Fibich: Námluvy Pelopovy (ND Praha 1974)

G.Bizet: Carmen (ND Praha 1977)

Ch.Gounod: Faust (ND Praha 1979)

Z.Fibich: Nevěsta messinská (ND Praha 1979)

Soupis Jernekových operních prací v Národním divadle je obzvláště bohatý, společně se svými kolegy Václavem Kašlíkem a Ladislavem Štrosem tvořil dlouhá léta druhé poloviny minulého století vzácně se doplňující režisérský triumvirát, který spadá do období, dodnes často označovaného jako zlatá éra naší opery. Jernekovy režie se vyznačovaly především skvělým cítěním partitury, ze které pokaždé důsledně vycházely. I když byly často do značné míry popisné, rozhodně se nedaly označit jako muzeálně neživé či nezáživné. Už jedna z prvních Jernekových režií v Národním divadle, Verdiho Traviata z roku 1959 s Máriou Tauberovou v titulní roli byla nesmírně úspěšná, hrála se ještě v sedmdesátých letech a dosáhla více než dvou stovek repríz. Podobně dlouhou „životnost“ si zachovala Jernekova zdařilá inscenace Verdiho Dona Carlose z roku 1960, stejně jako i dnes už legendárního Nabucca z roku 1965. Hned několik generací operních návštěvníků ještě dnes vzpomíná na Jernekovu režii Wagnerova také poměrně dlouho uváděného Lohengrina z roku 1964, či na o dva roky „mladší“ neméně skvělou Straussovu Salome. Památné je i Jernekovo režijní zpracování Straussovy Elektry z roku 1961, Cikerova Vzkříšení (1962), Šostakovičovy Kateřiny Izmajlovové (1965) či Janáčkovy fresky Z mrtvého domu (1966), s níž opera Národního divadla měla řadu úspěchů při svých zahraničních zájezdech. Čajkovského Eugen Oněgin (1969) se v Jernekově režii hrál celých dvacet let v bezmála dvou stovkách repríz. Karel Jernek také režíroval Smetanovu Libuši při znovuotevření rekonstruované budovy Zlaté kapličky v roce 1983, s Gabrielou Beňačkovou v titulní roli. Za zmínku určitě stojí i Jernekovo skvostné nastudování všech tří dílů Vrchlického, resp. Fibichovy Hippodamie během pouhých dvou let (1974-1975).
B.Smetana: Tajemství (ND Praha 1980)
C.Orff: Chytračka (ND Praha 1981)
V.Kašlík: Silnice (ND Praha 1982)

J.Cikker: Hra o lásce a smrti (ND Praha 1983)

B.Smetana: Libuše (ND Praha 1983)

G.Puccini: Madama Butterfly (ND Praha 1985)

L.Janáček: Káťa Kabanova (ND Praha 1986)

G.Verdi: Rigoletto (ND Praha 1988)

Karel Jernek také poměrně často působil v zahraničí. Roku 1966 tleskala La Scala jeho režii Janáčkova Mrtvého domu, v roce 1968 uvedl v Buenos Aires Káťu Kabanovu, roku 1973 v Antverpách Věc Makropulos, pozvala ho i Vídeňská státní opera, a to k režii Šostakovičovy Kateřiny Izmajlovové (1965). Uplatňoval se též jako překladatel a upravovatel operních libret, hudební publicista, ale i pedagog (v letech 1952-1954 vyučoval herectví, režii a dramaturgii na Vysoké škole múzických umění Bratislava, v období 1959-1965 operní herectví a režii na Hudební fakultě AMU). V manželství s herečkou Jiřinou Stránskou se mu narodila dcera, dlouholetá členka činohry Národního divadla Klára Jerneková, jeho pozdější partnerkou a také stálou spolupracovnicí pak byla uznávaná kostýmní výtvarnice Olga Filipi.

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments