Osobnosti české opery: Teodor Šrubař

Mojmír Weimann, 08.07.2014 13:50

Před 35 lety zemřel dlouholetý přední sólista Opery Národního divadla

Kdykoli slyším nahrávku barytonisty Teodora Šrubaře anebo se někde setkám s jeho jménem, okamžitě se mi vybaví pojmy jako skromnost, ušlechtilost, noblesa, pokora a elegance, kterými byly prodchnuty jeho umělecké výkony. A ti, kdož jej znali osobně, potvrzují, že tomu tak bylo i mimo jeviště. Patřil k těm umělcům, kteří si vždy byli vědomi své zodpovědnosti, k těm, pro něž už samotné členství v Národním divadle bylo zavazující ve všem, co činí.Ve čtyřicátých letech minulého století přišli postupně do svazku naší první operní scény tři barytonisté, jejichž rodným městem byla Ostrava nebo její blízké okolí. Prvním byl nejmladší z nich, Teodor Šrubař, který se narodil 17. července 1917. V roce 1941 jej jako čerstvého absolventa brněnské konzervatoře angažoval do Národního šéf opery Václav Talich jako sustentanta a o dva roky později se Šrubař stal řádným členem divadla. V roce 1945 přišel další Ostravák, o dvanáct let starší Václav Bednář, který ovšem už měl za sebou zvučnou kariéru – nejprve v Ostravě, kam jej angažoval Jaroslav Voge,l a potom od roku 1936 v Brně. Třetí z tohoto tria, rychvaldský rodák Přemysl Kočí, o osmnáct dní starší než Teodor Šrubař, žák proslulého ostravského pěveckého pedagoga Rudolfa Vaška, byl velmi platným členem ostravské opery už od roku 1942. Nabídku z Národního dostal už v roce 1945, ale po další čtyři roky zůstal ještě Ostravě věrný a členem Národního divadla se stal až v roce 1949.Všichni tři se stali čelnými osobnostmi a v historii opery Národního divadla zaujali své pevné místo. Na první pohled se může zdát, že vedle skvělého interpreta smetanovské kantilény Václava Bednáře a uhrančivého, mimořádně herecky disponovaného a všestranně aktivního Přemysla Kočího nepůsobí Teodor Šrubař tak výrazně. Ale skutečnost je jiná. Přínos Teodora Šrubaře české opeře byl neméně významný a je dobré, když si to právě v době, kdy jsme neustále obklopování nejrůznějšími celebritkami na jedno použití, připomeneme.

Ačkoli Teodor Šrubař nevyrůstal v hudebním prostředí, kouzlu múz podlehl už v mládí. Je zajímavé, že i jeho o osm let mladší bratr Rudolf (1925–2009) se stal významnou osobností hudebního života, především na Ostravsku. Violista Rudolf Šrubař stál u zrodu Ostravského kvarteta, jehož byl po léta členem, stejně jako u zrodu Ostravského komorního orchestru. Jako profesor hry na violu na ostravské konzervatoři vychoval řadu výborných violistů.

Své první hudební zkušenosti nasbíral Teodor Šrubař pod vedením profesora Josefa Veselky jako člen Akademického pěveckého sdružení Moravan. Zpěv vystudoval na brněnské konzervatoři, kde byl žákem profesora Bohumila Soběského. Později, už v Praze, dále studoval u profesorky Matouškové a Neumannové a u italského pedagoga, někdejšího významného barytonisty předních scén, Apolla Granforteho.

Jeho první rolí byla postava Gernanda v Dvořákově Armidě. Poprvé ji zpíval při premiéře Talichovy a Pujmanovy inscenace této opery dne 22. listopadu 1941 a vytvořil ji poté ve všech dalších inscenacích této opery. Začátky Teodora Šrubaře v opeře Národního divadla byly na tehdejší dobu spíše atypické. Tehdy bývalo víceméně pravidlem, že do Národního přicházeli zpěváci, kteří už měli svůj určitý základní repertoár a jistou profilaci. Teodor Šrubař začínal doslova „od píky“. Mezi postavami na jeho soupisu repertoáru najdeme například drobné sólové úkoly, jako byl Posel z Flander v Donu Carlosovi či miniaturní úložky v Tosce, Flotowově Martě či Corneliově Lazebníku bagdadském. Dokonce se s jeho jménem setkáváme i na programech baletních inscenací, kde účinkoval v takzvaných pantomimických rolích. Byla to Pohádka o Honzovi Oskara Nedbala a balet německého autora Werners Egka Joan ze Zarissy. A na obsazení těchto a dalších baletů se setkáváme i s dalšími jmény operních pěvců. A nešlo vždy jen o začátečníky. Byl mezi nimi například v té době špičkový představitel buffotenorových rolí Karel Hruška. Anebo významný basista a režisér Josef Munclingr. Neškodí si občas tato fakta připomenout, abychom si více začali vážit současnosti. Zpíval a hrál role středního rozsahu jako například námořníka Silvana ve Verdiho Maškarním plesu, barona Douphola v Traviatě či strážmistra Moralese v Carmen. Tyto úkoly pod vedením zkušených dirigentských osobností a ve společnosti čelných interpretů své doby měly pro další sólistův růst nesmírný význam.Z jeho prvních „prvooborových“ rolí, které vytvořil, bych rád připomenul tři: Knížete v Dvořákově tehdy často hrané, dnes už téměř zapomenuté opeře Šelma sedlák, Silvia v Leoncavallových Komediantech a hraběte Lunu ve Verdiho Trubadúru (tehdy samozřejmě psanému Troubadour). Propojení Dvořákovy lahodné lyričnosti s verdiovskou či pucciniovskou dramatičností velmi zřetelně vyznačilo, kudy se bude ubírat Šrubařův prokazatelný talent. A nešlo pouze o talent pěvecký, protože Teodor Šrubař byl zpěvák, který, i když nikdy nebyl hercem okázalých gest, vždy s precizností sobě vlastní, dokázal vyhmátnout charakter ztělesňované role. Na co přitom vždy, a to velmi důsledně dbal, bylo souznění hereckého výrazu s požadavky partitury.

Základem operního repertoáru byla tehdy díla českých autorů a neplatilo to zdaleka jenom o Národním divadle. V době okupace toto zaměření bylo pochopitelně akcentováno ještě více než předtím. Smetanovy opery byly prakticky neustále na repertoáru. A tak Teodor Šrubař postupně vytvořil prakticky všechny smetanovské role. Otec Krušina v Prodané nevěstě byl dokonce poslední rolí, v níž tři měsíce před svou smrtí vystoupil dne 2. dubna 1979 na scéně Národního divadla.

Šrubař byl v Braniborech Oldřichem Rokycanským i Tausendmarkem, v Daliborovi Budivojem i králem Vladislavem, v Libuši Radovanem i Přemyslem. V Hubičce ztělesnil Tomše a mezi jeho nejlepší role musíme započítat především Kalinu v Tajemství a Voka z Čertovy stěny, jemuž v maximální možné míře propůjčil ve všech složkách projevu jeho důstojenství i cudnou něhu. Neměl to lehké prosadit se vedle Václava Bednáře, ale díky své přirozené muzikálností násobené nesmírnou důkladnosti v přístupu ke všemu, co činil, se i on vepsal do dějin české opery jako ceněný smetanovský pěvec.Z dvořákovského repertoáru kromě již zmíněných rolí jmenujme především Bohuše a Adolfa v Jakobínu, kde se mu podařilo, zcela v souladu s požadavky díla, ostře odlišit zcela rozdílné charaktery postav, Maršálka v Čertu a Káči a Lovce v Rusalce, kterého zpíval v desítkách představení, naposledy krátce před svou smrtí.

Přímo vzorová byla jeho interpretace role Přemysla ve Fibichově Šárce, která je zaznamenaná na gramofonové nahrávce a Prospera v Bouři téhož autora. V operách Leoše Janáčka se představil jako Kuligin v Káti Kabanové, Svatopluk Čech ve Výletech páně Broučkových a zejména jako Gorjančikov v Janáčkově posledním díle, opeře Z mrtvého domu. Ve Foersterově Jessice zpíval postupně Antonia i Bassania.

Z rolí z tehdejší původní české tvorby musíme na prvním místě jmenovat Petra Voka v Pauerově Zuzaně Vojířové. Zpíval jej při premiéře dne 9. ledna 1959 i v četných reprízách a vtiskl této roli neopakovatelnou pečeť pěvecké i herecké autenticity. Titulní roli vytvořil také ve Vomáčkově opeře Boleslav I., kterou autor napsal podle historicky, bohužel, dosti dobově poplatného dramatu Milana Jariše. V shakespearovském Pozdvižení v Efesu Iši Krejčího vytvořil roli Antifona Efeského, v opeře Rudolfa Karla Smrt kmotřička Hradního pána. V Karlově opeře Tři zlaté vlasy děda Vševěda, kterou poté, co její autor zemřel na následky útrap v nacistickém žaláři, dokončil a instrumentoval Zbyněk Vostřák, vytvořil titulní roli a ve Vostřákově operní adaptaci Tylových Kutnohorských havířů, opeře Králův mincmistr roli Hynka. S jeho jménem se setkáváme i na obsazení Kašlíkova Krakatitu a oper Otakara Jeremiáše Enšpígl a Bratři Karamazovi.Mezi původní novinky můžeme s klidným svědomím zařadit i jeden titul slovenský. Je jím první uvedení opery Vzkříšení Jána Cikkera na námět stejnojmenného románu Lva Nikolajeviče Tolstého, v němž vytvořil hlavní mužskou roli knížete Dimitrije. V této inscenaci se také představil publiku ve skotském Edinburghu při památném účinkování opery Národního divadla na tamějším mezinárodním festivalu v roce 1964.

Připomenutí úlohy, jakou česká opera měla v minulosti při formování českého operního divadla, vždy nutně vede k zamyšlení, jakou úlohu by měla plnit dnes. Jistě, její dominantní role je nevratnou minulostí. Otevřeli jsme se světu a zcela pominuly patriotické či jiné důvody ideologického typu a přísným sítem času leccos propadlo. Bylo by ale nenávratnou chybou, kdyby česká opera zcela, až na pár osvědčených kasovních titulů, z repertoáru zmizela. Je dobré si její význam připomínat a přivítat každý pokus o uvedení některého, mnohdy neprávem zapomínaného díla, i když by efekt jeho uvedení nebyl zcela bez problémů. Právě zde, v podpoře soudobého pohledu na interpretaci moderních děl vidím jeden ze zásadních úkolů státu a jeho orgánů.

Ale vraťme se k Teodoru Šrubařovi. Jeho dokonalé hlasové technice, lyrické lehkosti a ohebnosti hlasu dokonale vyhovovaly verdiovské partie. A vytvořil jich, byť v jeho časech se Verdi netěšil takové popularitě jako dnes, slušnou řádku, několik na vysoké interpretační úrovni. Na prvním místě bych si dovolil jmenovat otce Germonta v Traviatě, který všemi svými parametry výtečně vyhovoval pěvcovu naturelu. Byl ovšem rovněž výborným markýzem Posou z Dona Carlose, Rigolettem, Renatem v Maškarním plesu, Amonasrem v Aidě či Simonem Boccanegrou.Specifické místo v curriculu vitae Teodora Šrubaře je Nabucco. Tato raná Verdiho opera, jejíž význam vždy maximálně narůstá v dobách společensky eruptivních, a to jak díky svému námětu, tak především díky skvělému a populárnímu sboru Va, pensiero… se svého prvního a dosud jediného uvedení v Národním divadle dočkala v roce 1965 a na repertoáru vydržela téměř devět let. A značnou zásluhu na tom měl právě Teodor Šrubař, který pořídil nový překlad díla a v řadě představení ztělesnil titulní roli.

Ze Šrubařova dalšího italského repertoáru se zmiňme především o Komediantech, kde Silvia časem zaměnil za Tonia, a konzula Sharplesse v Madame Butterfly, ve francouzském repertoáru o Escamillovi z Carmen, Valentinovi v Gounodově Faustovi a Markétce a Otce v Charpentierově Louise. Z mozartovských rolí to pak byli hrabě Almaviva ve Figarově svatbě a Mluvčí v Kouzelné flétně, v několika inscenacích Beethovenova Fidelia byl představitelem ministra Fernanda, v Lorzinogvě Caru a tesaři ztvárnil roli Cara Petra.Šrubařově pěveckému i hereckému naturelu byly velice blízké dvě postavy z děl Petra Iljiče Čajkovského – titulní role v Evženu Oněginovi a kníže Jeleckij v Pikové dámě. Z dalších rolí v ruských operách jmenujme titulního hrdinu v Borodinově Knížeti Igorovi, Dona Carlose v Prokofjevových Zásnubách v klášteře, kde se úspěšně vypořádal s pro něho nepříliš typickým komickým charakterem postavy, a zejména Andreje Bolkonského v památném Krombholcově a Pujmanově uvedení Prokofjevovy Vojny a míru v roce 1948. Významné místo mezi postavami, které vytvořil, měla role Jánuše v polské národní opeře Stanisława Moniuszka Halka.

Specifické místo v Šrubařově uměleckém životopise mají wagnerovské role. V prvním desetiletí po válce bylo prakticky nemyslitelné, aby se na českých jevištích objevilo některé z děl velkých Richardů – Wagnera či Strausse. Dnes se to leckomu může zdát podivné a hodné kritiky, ale je vždy nutné posuzovat určité počiny v dobovém kontextu, což bohužel zhusta nečiníme a pak dochází k nežádaným konfrontacím. První poválečnou wagnerovskou inscenací byl v roce 1955 Tannhäuser. Role Wolframa z Eschenbachu byla po všech stránkách Teodoru Šrubařovi velmi blízká a skvěle se s ní vypořádal. Později ovšem došlo na úkoly mnohem dramatičtější, jako byla titulní role v Bludném Holanďanovi či Telramund v Lohengrinovi, a nakonec k velkému překvapení mnohých došlo i na Wotana v inscenaci předvečera Prstenu Nibelungova, ve Zlatě Rýna, kterou alternoval s výtečným představitelem této role na čelných evropských scénách Antonínem Švorcem, a i zde obstál.Na samém konci své bohaté a úspěšné umělecké kariéry se setkal i s dílem Richarda Strausse. V jeho Ariadně na Naxu vytvořil role Učitele hudby a Parukáře. Vedle toho si v tomto období ještě s chutí zahrál a zazpíval další komickou roli, libretistu Prospera v Donizettiho Poprasku v opeře. Jeho úplně poslední studovanou rolí byl mistr pekařský Fritz Kohner ve Wagnerových Mistrech pěvcích noimberských. V této roli vystoupil celkem ve třech představeních.

Teodor Šrubař účinkoval na řadě koncertů, na jeho kontě je dlouhá řada rozhlasových a gramofonových nahrávek. Určitou kuriozitou je jeho jediná smetanovská nahrávka s jednou z jeho parádních rolí: Libuši nahrál v roce 1949 dirigent Alois Klíma a partnerem Marie Podvalové v roli Přemysla je na ní právě Teodor Šrubař.

Na těchto webových stránkách vysoce ocenil Šrubařův výkon v Přemyslovi Jiří Fuchs, když napsal: „…Jeho baryton zní pevně, mužně, bez náznaku vibrata. Dokonale na dechu postavený hlas s jeho typickým výtečným frázováním… Musím obdivovat vzácný Šrubařův smysl pro jemný detail.“

Po léta vyučoval Teodor Šrubař sólový zpěv na HAMU. Své studenty vedl k maximální profesionalitě a zodpovědnosti, dokonalému technickému zvládnutému hlasovému projevu. Mezi jeho absolventy z barytonového oboru jmenujme například Ivana Kusnjera a Pavla Červinku.

Velký český pěvec Teodor Šrubař zemřel 8. července 1979.