Ostravská Carmen odhaluje Zvíře v nás

  1. 1
  2. 2
  3. 3
V nové premiéře baletu Národního divadla moravskoslezského ožívá slavný příběh Carmen v choreografii Jiřího Pokorného (*1981). Je to Carmen neobvyklá, v jistém smyslu posunutá do roviny symbolismu a volně asociačního proudu, aktualizovaná, ale přitom zachovávající podstatu příběhu, a především nesmírně energická, ušitá na míru ostravskému souboru.

Národní divadlo moravskoslezské – Carmen (Rei Masatomi jako Escamillo a Natalia Adamska jako Carmen, foto Serghei Gherciu)

Od literárního předobrazu přes Bizetovu opéru comique až po taneční zpracování ve 20. století se Carmen jako postava diametrálně proměňuje, ačkoli styčné body příběhu zůstávají. Z tvrdé a stěží obdivu hodné ženy z povídky Prospera Merimée se proměnila v operách v dívku, jež miluje lásku a nespoutaný život, a je stále více vnímána ne jako bytost povrchních mravů, ale jako nesmlouvavá vyznavačka svobody. Takovou si ji představuje i Jiří Pokorný a podařilo se mu její charakter vystihnout tak, že divák ani nemusí číst explikaci, aby poznal, kdo je tato nová Carmen – sebejistá a sebevědomá žena, pro niž je osobní svoboda nejvyšší metou a potřebou, žena, která s ostatními jedná tak, jako kdyby všichni byli stejně svobodomyslní jako ona, která překračuje mantinely ne proto, aby ublížila, ale protože v jejím vnímání světa nedávají žádný smysl. Není to svůdkyně, jež by si pohrávala s muži, ale žena vymykající se běžným měřítkům a bojovného charakteru.

První premiéra nového baletu se uskutečnila 12. května v Divadle Jiřího Myrona. Jiří Pokorný se sice na jeho scéně pustil do narativního baletu, ale příběh staví z obrazů a situací, které jsou často jen fragmenty děje. Předpokládá tedy, že notoricky známý příběh divák v nějaké podobě zná a že není třeba se zabývat detaily. Soustředí se na zobrazování klíčových nálad, střetů postav, odlišného charakteru vztahů a vazeb, jež navazují, a ke zdůraznění motivů spíše symbolického charakteru.

Národní divadlo moravskoslezské – Carmen (Barnaby James Packham jako Remendado, Natalia Adamska jako Carmen, foto Serghei Gherciu)

Zasazení inscenace je abstraktní, jakkoli se v programu hovoří o klubovém podsvětí, undergroundu. Je zřejmé, že se nacházíme v současnosti, v subkultuře mladých lidí, ale scéna nizozemské umělkyně Loes Schakenbos není nikterak popisná – hlavním prostředkem jsou pojízdné ekrany se semitrnasparentní folií, která slouží jako zrcadlová plocha, ale při jiném typu osvitu je průhledná a přináší pohled do jakéhosi mezisvěta, do oblasti nevědomí, v němž lidská kultivovaná mysl ustupuje pudovosti zvířecí podstaty. V tomto prostoru se pohybuje symbolická postava býka, Zvířete, jež připomíná bájného minotaura (především na konci, kdy se díky stínohře rozklene jeho obrys nad celou scénou jako memento nevyhnutelnosti) a s nímž je spojena postava Micaely, respektive Lady M – ženy, jež je nedobrovolnou hybatelkou tragického děje. Je to žena, která miluje Josého majetnickou láskou, jež je vlastní většině lidí, touhou mít někoho jen pro sebe. Bohužel stejnou láskou hoří i José, a proto se střet s Carmen stává pro všechny tragickým.

José a Micaela/Lady M jsou idealisticky zamilováni a věří lásce na celý život, zatímco Carmen je schopna polyamorie a sama nevyžaduje věrnost – proto ji také nehodlá projevovat, protože její svět je světem, ve kterém rozdílní partneři vyplňují současně rozdílná místa v mozaice osobnosti a potřeb. Takové vztahy skutečně existují, pro jejich fungování je ale podmínkou, aby tento speciální druh důvěry a požadavek i schopnost věnovat abnormální míru svobody, sdíleli všichni. Pokud jeden z partnerů trpí tím, že není pro svůj protějškem jediným na světě, zákonitě se tak vztah utopí v boji a výčitkách, místo aby se jeho členové vzájemně doplňovali.

Národní divadlo moravskoslezské – Carmen (Shino Sakurado a Alessio Coralo (Lady M a Zvíře), foto Serghei Gherciu)

Carmen Jiřího Pokorného je vůdčí typ osobnosti, která bojuje nejen za svou svobodu, ale je i hlasem celé skupiny. S jejími druhy se setkáváme po prologu inscenace, jenž patří skvěle provedené deklamaci veršů v podání Milany Gorské. Po předehře se objeví skupina tanečníků, jejichž pohyb je v souladu s rytmem hudby zastavovaný, postavy musí na vteřinu přesně strnout v expresivním gestu a znovu se synchronně rozpohybovat. Je to výrazivo efektní, ale nejde o efekt laciný. Posun prostředí dnes nikoho nemůže šokovat či odradit, a tak mrknutím oka přijmeme, že místo vojenského tábora to je noční hudební klub s vyhazovači místo důstojníků. Jde o charaktery postav abstrahované od romantického prostředí. Je zajímavé, že u některých příběhů, které se staly součástí operní literatury, je proměna prostředí z diváckého hlediska tak problematická, zatímco Carmen a její společnost mohou bez problémů ztratit svůj původ, národnost, profesi, dokonce se mění i její charakter, a přitom lze jejich příběh předávat dál a dál. Některé příběhy se dotýkají podstaty mezilidských vztahů tak, že je můžeme až na tyto vztahy abstrahovat a nestane se nic, protože skutečně začaly žít mimo kontext původních předloh, stávají se postavami symbolickými. Proto není potřeba, aby byl Escamillo toreadorem a Carmen nemusí tančit flamenco…

Národní divadlo moravskoslezské – Carmen (Francesco Fasano jako Don José, Rita Pires – rivalka, Arianna Marchiori – Mercedés, foto Serghei Gherciu)

Kostýmy Marka Cpina vycházejí z civilního oděvu, ale jsou rozpracované tak, aby u postav podtrhly charakter některými detaily či materiály. U Carmen jsou to především bohaté třásně na červených kalhotách, Lady M má téměř romantické šaty. Přátelé a přítelkyně hlavních postav tvoří čistou a vyrovnanou skupinu tanečníků. Choreograf se kromě použití vějířů prakticky vyvaroval jakýchkoli citací či narážek na charakterní tance spojené s hispánským prostředím. Ano – někdy je rozhodujícím znakem inscenace nejen to, co je v ní zobrazeno, ale i to, co je záměrně zamčeno.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments