Ostravská Carmen odhaluje Zvíře v nás

Od literárního předobrazu přes Bizetovu opéru comique až po taneční zpracování ve 20. století se Carmen jako postava diametrálně proměňuje, ačkoli styčné body příběhu zůstávají. Z tvrdé a stěží obdivu hodné ženy z povídky Prospera Merimée se proměnila v operách v dívku, jež miluje lásku a nespoutaný život, a je stále více vnímána ne jako bytost povrchních mravů, ale jako nesmlouvavá vyznavačka svobody. Takovou si ji představuje i Jiří Pokorný a podařilo se mu její charakter vystihnout tak, že divák ani nemusí číst explikaci, aby poznal, kdo je tato nová Carmen – sebejistá a sebevědomá žena, pro niž je osobní svoboda nejvyšší metou a potřebou, žena, která s ostatními jedná tak, jako kdyby všichni byli stejně svobodomyslní jako ona, která překračuje mantinely ne proto, aby ublížila, ale protože v jejím vnímání světa nedávají žádný smysl. Není to svůdkyně, jež by si pohrávala s muži, ale žena vymykající se běžným měřítkům a bojovného charakteru.

První premiéra nového baletu se uskutečnila 12. května v Divadle Jiřího Myrona. Jiří Pokorný se sice na jeho scéně pustil do narativního baletu, ale příběh staví z obrazů a situací, které jsou často jen fragmenty děje. Předpokládá tedy, že notoricky známý příběh divák v nějaké podobě zná a že není třeba se zabývat detaily. Soustředí se na zobrazování klíčových nálad, střetů postav, odlišného charakteru vztahů a vazeb, jež navazují, a ke zdůraznění motivů spíše symbolického charakteru.

Zasazení inscenace je abstraktní, jakkoli se v programu hovoří o klubovém podsvětí, undergroundu. Je zřejmé, že se nacházíme v současnosti, v subkultuře mladých lidí, ale scéna nizozemské umělkyně Loes Schakenbos není nikterak popisná – hlavním prostředkem jsou pojízdné ekrany se semitrnasparentní folií, která slouží jako zrcadlová plocha, ale při jiném typu osvitu je průhledná a přináší pohled do jakéhosi mezisvěta, do oblasti nevědomí, v němž lidská kultivovaná mysl ustupuje pudovosti zvířecí podstaty. V tomto prostoru se pohybuje symbolická postava býka, Zvířete, jež připomíná bájného minotaura (především na konci, kdy se díky stínohře rozklene jeho obrys nad celou scénou jako memento nevyhnutelnosti) a s nímž je spojena postava Micaely, respektive Lady M – ženy, jež je nedobrovolnou hybatelkou tragického děje. Je to žena, která miluje Josého majetnickou láskou, jež je vlastní většině lidí, touhou mít někoho jen pro sebe. Bohužel stejnou láskou hoří i José, a proto se střet s Carmen stává pro všechny tragickým.

José a Micaela/Lady M jsou idealisticky zamilováni a věří lásce na celý život, zatímco Carmen je schopna polyamorie a sama nevyžaduje věrnost – proto ji také nehodlá projevovat, protože její svět je světem, ve kterém rozdílní partneři vyplňují současně rozdílná místa v mozaice osobnosti a potřeb. Takové vztahy skutečně existují, pro jejich fungování je ale podmínkou, aby tento speciální druh důvěry a požadavek i schopnost věnovat abnormální míru svobody, sdíleli všichni. Pokud jeden z partnerů trpí tím, že není pro svůj protějškem jediným na světě, zákonitě se tak vztah utopí v boji a výčitkách, místo aby se jeho členové vzájemně doplňovali.

Carmen Jiřího Pokorného je vůdčí typ osobnosti, která bojuje nejen za svou svobodu, ale je i hlasem celé skupiny. S jejími druhy se setkáváme po prologu inscenace, jenž patří skvěle provedené deklamaci veršů v podání Milany Gorské. Po předehře se objeví skupina tanečníků, jejichž pohyb je v souladu s rytmem hudby zastavovaný, postavy musí na vteřinu přesně strnout v expresivním gestu a znovu se synchronně rozpohybovat. Je to výrazivo efektní, ale nejde o efekt laciný. Posun prostředí dnes nikoho nemůže šokovat či odradit, a tak mrknutím oka přijmeme, že místo vojenského tábora to je noční hudební klub s vyhazovači místo důstojníků. Jde o charaktery postav abstrahované od romantického prostředí. Je zajímavé, že u některých příběhů, které se staly součástí operní literatury, je proměna prostředí z diváckého hlediska tak problematická, zatímco Carmen a její společnost mohou bez problémů ztratit svůj původ, národnost, profesi, dokonce se mění i její charakter, a přitom lze jejich příběh předávat dál a dál. Některé příběhy se dotýkají podstaty mezilidských vztahů tak, že je můžeme až na tyto vztahy abstrahovat a nestane se nic, protože skutečně začaly žít mimo kontext původních předloh, stávají se postavami symbolickými. Proto není potřeba, aby byl Escamillo toreadorem a Carmen nemusí tančit flamenco…

Kostýmy Marka Cpina vycházejí z civilního oděvu, ale jsou rozpracované tak, aby u postav podtrhly charakter některými detaily či materiály. U Carmen jsou to především bohaté třásně na červených kalhotách, Lady M má téměř romantické šaty. Přátelé a přítelkyně hlavních postav tvoří čistou a vyrovnanou skupinu tanečníků. Choreograf se kromě použití vějířů prakticky vyvaroval jakýchkoli citací či narážek na charakterní tance spojené s hispánským prostředím. Ano – někdy je rozhodujícím znakem inscenace nejen to, co je v ní zobrazeno, ale i to, co je záměrně zamčeno.