Ostravská opera poslala do éteru premiéru opery Tosca

Slavná Pucciniho opera byla poprvé uvedena v roce 1900, ale neztrácí od té doby nic na aktuálnosti a opravdovosti. Temný příběh lásky, žárlivosti, zrady i pomsty se může odehrát kdekoli a kdykoli. Tady je historicky zasazen naprosto přesně, 14. června 1800, kdy Napoleon vyhrál bitvu u Marenga. Toto konkrétní historické zasazení učinilo operu výbušnou, stejně, jako Napoleonova osobnost a jeho války. Dnes již děj nevnímáme tak kontroverzně, jako předchozí generace, přesto k nám vzdor hlavního hrdiny, jeho touha po svobodě a krutost jeho protivníka, promlouvají stále.

Opera je vlastně jen o třech postavách: malíř Cavaradossi, kterého zpíval na premiéře italský pěvec Paolo Lardizzone, jeho milenka, zpěvačka Flória Tosca, ztělesněná německou zpěvačkou Maidou Hundeling a baron Scarpia, velitel policie, jehož roli zpíval Martin Bárta. Ostatní postavy jen doplňují děj, ale i ony vyžadují kvalitní pěvce a postavy hýbají dějem vpřed. Ten, o kom se hraje, je bývalý římský konzul na útěku Cesare Angelotti v podání Františka Zahradníčka, roli kostelníka se sonorním nadhledem zazpíval basista Martin Gurbaľ, policejní agent Spoletta byl Václav Morys, Sciarroneho, četníka, zpíval Roman Vlkovič, žalářníka Erik Ondruš a jímavé sólo pastýře na počátku 3. jednání zpívala čistě a jasným hlasem Lucie Diehelová. Hlasově byli všichni barevně i zvukově vyvážení, což vytvářelo pocit jistoty a bezpečného hudebního proudu.

Hudebně dílo nastudoval a představení vedl nový hudební ředitel ostravské opery Marek Šedivý. Není v souboru nováčkem, působí tam jako dirigent již řadu let a soubor zná velmi dobře. Představení vedl s klidem a jistotou a výsledkem byl monumentální a zvukově vyvážený hudební proud, nad kterým vévodily krásné hlasy. Je jistě otázkou, jak mnoho zapůsobil zvukový mistr, který dal zvuku výslednou podobu, aby ho poslal dál do éteru, a jaký měl příjemce kvalitní přijímací aparát, ze kterého operu poslouchal. Za sebe mohu říci, že namícháno bylo výborně a že podle možností televizního přijímače byl poslech velmi kvalitní. Hutná hudba Pucciniho plyne v dramatickém napětí a opakující se leitmotivy, stále stejné a neměnné, utvrzují posluchačův pocit bezvýchodnosti a zmaru, při zachování dramatického účinu.

Režisérem inscenace byl ředitel Národního divadla moravskoslezského Jiří Nekvasil, který vysílání rovněž uváděl v krásném foyeru, mezi bustami dvou zakladatelů ostravské opery, Emanuela Bastla a Jaroslava Vogela. Prozradil, že se jedná o osmou premiéru Toscy, která byla v Ostravě uvedena, a že autorem scény je Daniel Dvořák. Oba inscenátoři – neboť režisér tvoří ruku v ruce se scénografem, který si ještě přizval ke spolupráci kostymérku Martu Roszkopfovou, se drželi myšlenky, že soudobé divadlo nemá jít proti duchu klasického díla, zasadili děj do realistického výtvarného rámce, který dýchal ponurostí a těžkou atmosférou.

Jednání první – kaple sv. Magdalény, která je skutečně v chrámu Sant’Andrea della Valle v Římě – je realizována úsporně. V pološeru divák vidí jen kostelní mříž a vpravo je lešení, ze kterého září tvář ženy v náboženském vytržení. Tuto ženu maluje Cavaradossi a Tosca na ni žárlí. Kapli rodiny Attavanti jen tušíme vlevo z kontextu akce, neboť konzul Angelotti se zde schovává. Vše ostatní je jen ve stínu. I když vpadne Scarpia s policií, i když sbor v roli vesničanů oslavuje zdánlivou porážku Napoleona. Hlavní akcí je duet Cavaradossiho s Toscou, nejprve milostný, pak žárlivý, vždy vášnivý. Maida Hundeling je krásná, statná a vznosná žena, bohužel asi o hlavu větší než tenorista, a sytě růžový kostým z ní dělá velkou květinu obletovanou čmelákem. Její zpěv je zde jen v hlavovém tónu, který je poněkud ostřejší, kouzlí s ním a jen občas ukáže dramatičtější polohu. Paolo Lardizzone jako Cavaradossi jen v kalhotách a bílé košili působí křehce a zranitelně, ale hlas je pevný a nosný, s žesťovým témbrem. Angelotti v podání Františka Zahradníčka má sonorní bas a spolu s kostelníkem Martinem Gurbaľem dodávají hudebnímu vyjádření pevnou oporu ve spodní poloze. Martin Bárta jako Scarpia začal poněkud křečovitě, ale po několika taktech se uvolňoval a dával tušit, že má schovány velké rezervy.

Jednání druhé – pracovna policejního šéfa Scarpii – je ještě temnější než kostel. Vše zařízeno v temném dubu, klasické tvary, přísné linie. Pracovní stůl v levém rohu, svíce, uprostřed pokoje dveře do předpokoje, na pravé straně dveře do výslechové místnosti. Světlo se dostává na scénu jen tehdy, když se dveře otevřou. Ponurost, těžká atmosféra, která podtrhuje dění na jevišti. Nejprve výslech Cavaradossiho, do kterého zpívá Tosca cavatinu někde v dalších prostorách hradu, pak konfrontace obou aktérů a mezi tím především duet Scarpii a Toscy. Dá se říct bez nadsázky, že se postupně jejich výkon graduje jako „souboj Titánů“. Sopranistka přidává k jasnému hlasu hluboký rejstřík a dramatičnost výkonu stupňuje na maximum, Martin Bárta v roli Scarpii nezůstává pozadu a jeho hlas burácí a barevně ladí se sopránem. Herecké akce jsou přirozené a udržují diváka v napětí. Árie „Vissi d‘arte“ působí v této bouři jako balzám v podání Maidy Hundeling, která v upnuté černé róbě působí démonicky.

Jednání třetí – střecha Andělského hradu se poněkud vymyká celkovému charakteru obou předchozích jednání. Točité lehké kovové schodiště a plechová bouda pro vojáky, pak ještě schody někam nahoru, které se ztrácejí v prostoru. Tady zpívá Cavaradossi svoji nejkrásnější árii „E lucevan le stelle“ a nutno vzdát hold italskému pěvci za procítěnost a lahodnost hlasu. Poprava a následné pronásledování vede Toscu do provaziště, ze kterého padá dolů jen růžový šál. Žádné popisnosti, jen vzdech, poslední sbohem. Provedení opery je velmi silné a uchvacující, v daných podmínkách a kontextu by se jakékoli vybočení jak časové či stylové minulo účinkem. Všem inscenátorům i účinkujícím je nutné vzdát hold za to, že se nevzdávají a že se snaží své umění dostat mezi vděčné diváky.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky