Ostravské opeře dal vše. Režisér Miloslav Nekvasil slaví pětaosmdesátiny

Pro toho, kdo zná ostravského operního režiséra Miloslava (Miloše) Nekvasila, je téměř neuvěřitelné, že 6. listopadu uplynulo už pětaosmdesát let od jeho narození. Miloš Nekvasil vždy působil dojmem mladého člověka, kterému samozřejmě přibyly vrásky, není už třeba tak křepký, jak býval, ale stále působí mladě, zejména svým přístupem k životu i ke kumštu. A kdo jej nezná blíž, možná bude překvapen, že do Ostravy, které zasvětil svůj život, přišel až ve svých pětadvaceti letech.

Miloslav Nekvasil je rodák z Prahy, kde také v roce 1950 maturoval na gymnáziu. Na studium na vysoké škole nemohl v té době z politických důvodů pomyslet, ale protože ho lákala opera, zkusil to na Pražské konzervatoři. Byl přijat a stal se studentem zpěvu u profesora Jana Berlíka, dlouholetého tenoristy Národního divadla, jednoho z významných představitelů role Jeníka v historii uvádění této opery ve Zlaté kapličce.

O tom, jak vznikl jeho vztah k opeře, nás informoval před časem v Hudebních rozhledech. Byl od raného dětství nadšeným návštěvníkem divadla, především operních představení Národního divadla, a jak sám říká, viděl tam snad všechno, co tehdy bylo na repertoáru. Velmi na něj zapůsobil Vilém Zítek. Cituji doslova: „Z generace všech báječných pěvců jsem ctil zejména Viléma Zítka – ohromně na mne působil svým krásným basem, ale také herectvím, které se dokonale snoubilo se zpěvem.“ Myslím si, že v těchto slovech je obsaženo jádro toho, co ovlivnilo Nekvasilovy divadelní osudy.

Už na konzervatoři cítil, že ho spíše než zpěv láká opera jako celek. Velký vliv na něj v tom smyslu měl Hanuš Thein. Myslím si, že Theinovu osobnost bychom si měli neustále připomínat. Thein nebyl režisérem-vizionářem, který by projektoval nové a nevybádané cesty svého oboru, ale byl rozeným divadelníkem a znamenitým pedagogem. Chápal operu především jako živé divadlo a snažil se pro každou svou inscenaci nalézt takové pojetí, které bude souznít s autorským záměrem, a zvolit přitom adekvátní prostředky k jeho realizaci na jevišti. Sám byl výborný herec a na herecký projev kladl mimořádný důraz. Hanuše Theina, který tehdy adepty zpěvu na konzervatoři vyučoval operní herectví, můžeme považovat za toho, kdo poskytl M. Nekvasilovi základní profesionální vybavení a nasměroval jeho budoucí osudy.

V roce 1955 byl Miloslav Nekvasil angažován do opery Státního divadla v Ostravě jako sólista pro barytonový obor. V něm tehdy v Ostravě excelovaly dvě osobnosti, dlouholetý protagonista ostravského (a předtím plzeňského) souboru Rudolf Kasl a stále razantněji se prosazující osmadvacetiletý Čeněk Mlčák. Vedle nich zpíval barytonové role ještě bývalý violista orchestru, Radoslav Svozil. Nekvasil jako každý začátečník byl pověřován spíše středními a menšími úkoly (mimo jiné Mistr zedník v Tajemství, Morales v Carmen či Kuligin v Janáčkově Kátě Kabanové).

Ostravský operní režisér Ilja Hylas byl bystrý pozorovatel lidí kolem sebe. Záhy rozpoznal, že Nekvasila přitahuje režie. Hylasovy začátky byly analogické. Studoval původně hru na hoboj, potom zpěv a stal se sólistou Velké opery 5. května, s jejímž souborem potom přešel do Národního divadla. Sám měl možnost seznámit se jako tenorista, který byl obsazován do řady takzvaných vedlejších rolí, s prací čelných režisérských osobností té doby. Když v roce 1958 připravoval s tehdejším šéfem ostravské opery Bohumilem Gregorem inscenaci Borise Godunova, pověřil Miloslava Nekvasila úkoly asistenta režie.

V této víceméně neformální funkci působil Nekvasil ještě v dalších inscenacích a nakonec došlo k tomu, že mu byla v roce 1960 svěřena inscenace Pucciniho Tosky, kterou bylo nutno vyrobit velmi úsporně. Se svým vrstevníkem, výborným scénografem Vladimírem Šrámkem, připravili jednoduchou lacinou scénu, která ale umožňovala Nekvasilovi položit důraz na zpívající herce. Vzniklo tak velmi působivé představení. Navíc měl režisér k dispozici velmi tvárné představitele, jako byl Jiří Zahradníček, ideálně hlasově disponovaný pro roli Cavaradossiho a vždy pohotově reagující na jakýkoli podnět; pro zloducha Scarpiu tu byl Čeněk Mlčák, který již několikrát na sebe do té doby upozornil nejen jako vynikající barytonista, ale i jako tvárný a citlivý herec. A pro úplnost dodejme, že roli Kostelníka zpíval a hrál současný nestárnoucí doyen české opery, stále plný elánu a chuti do díla, Richard Novák.

Po Tosce následoval za rok další úkol. Byla jím komická opera Gaetana Donizettiho Nápoj lásky.

Nekvasil této příležitosti využil dokonale. Jako výtvarníka si vybral scénografa hýřícího nápady a energií je realizovat, Otakara Schindlera. Je zajímavé, že to byl právě Miloslav Nekvasil, který jednomu z našich nejlepších divadelních výtvarníků druhé poloviny dvacátého století otevřel dokořán dveře do Státního divadla. Roduvěrný Ostravák Schindler přitom už řadu let byl šéfem výpravy sesterského Divadla mladých (Divadlo Petra Bezruče), ale ve Státním do té doby vytvořil jen jednu scénu někdy v polovině padesátých let a poté byl autorem kostýmů pro tři nebo čtyři inscenace.

Otakar Schindler vytvořil v Nápoji lásky pro Nekvasila prostor zabydlený miniaturními stavbami, herci byli oblečeni v kostýmech odkazujících k tradici komedie dell′arte a lidového divadla a byli vedeni k patřičně stylizovanému projevu. Inscenace plná laskavého humoru byla přijata s nadšením, dodnes na ni pamětníci rádi vzpomínají. Přijatou koncepci přijali i sólisté, z nichž zmíním alespoň jediného, představitele Nemorina, velmi talentovaného tenoristu Oldřicha Lindauera, který po čase odešel do Národního divadla, ale podlehl zákeřné chorobě, s níž dlouho usilovně, ale bohužel marně bojoval.

To už bylo jasné, že z Miloslava Nekvasila se stala režisérská osobnost. Potvrdil to ve Smetanově Hubičce i Dvořákově Čertovi a Káče.

Především je ale z toho období třeba zmínit Mozartovu Figarovu svatbu, kde si vymysleli s Vladimírem Šrámkem opět jednoduché, ale velmi účinné řešení. Prostor zaplnily objekty ze skleněných trubiček, jejichž charakter dodával scéně plné souznění s křehkostí Mozartovy hudby. V inscenaci se Nekvasil opět projevil jako režisér, který umí výborně pracovat se zpívajícími herci, o čemž přesvědčil například výkon Karla Průši v roli Figara. Inscenace byla v prosinci 1968 obnovena – byla nastudována v italštině a zahájila dlouhou řadu mimořádně úspěšných zájezdů ostravského operního souboru do Itálie.

Velmi působivá byla i inscenace Dvořákovy Rusalky, v níž Nekvasil dokázal, jak dobře umí pracovat na jevišti se světlem.

V Orffově Chytračce a Ravelově Španělské hodince opět zúročil své umění práce s hercem v komických operách. Jedním z vrcholů Nekvasilovy režijní tvorby šedesátých let byla inscenace Burianovy Maryši, v níž v působivém Šrámkově jevištním prostoru opět položil důraz na co nejautentičtější jevištní projev účinkujících. Na tomto místě bych rád zdůraznil, že v ostravské opeře v té době velmi dobře fungovala spolupráce režisérské dvojice Hylas–Nekvasil. Na rozdíl od Hylase, který vždy tíhl k působivém ztvárnění velkých jevištních ploch, se Nekvasil soustředil spíše na detaily a důslednost hereckého pojetí; oba režiséři se svým přístupem, výsledky a působením na soubor dobře doplňovali.

První Nekvasilovou režií, která vznikla ve spolupráci s šéfem Jiřím Pinkasem, byly Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky. Chtěl bych zdůraznit výborné sólové výkony především obou alternujících Revírníků Karla Hanuše a Karla Průši, něžné a roztomilé titulní hrdinky v interpretaci Věry Novákové a mužně aktivního a přitom neméně něžného Lišáka v podání Evy Gebauerové.

V osmašedesátém roce Nekvasila po Rossiniho Lazebníkovi sevillském,  jehož úspěšnou inscenací se přiřadil po bok našich nejlepších režisérů komických oper Hanuše Theina a Václava Věžníka, čekal Verdiho Nabucco (je zajímavé, že jeho ostravský kolega Hylas režíroval tuto operu rok předtím v Plzni).

Po srpnu 1968 následovaly vlastenecky zaměřené inscenace Novákova Karlštejna a Massenetovy Manon, která byla nastudovaná v souvislosti s přechodem opery do prostor Divadla Jiřího Myrona, k němuž došlo kvůli nezbytné rekonstrukci v létě 1969. V provizoriu měla v září 1969 premiéru rozpohybovaná Nekvasilova inscenace Prodané nevěsty, jejíž přirozený úspěch byl ještě zvýšen o společenskou atmosféru těch dní.

V „Myronu“ měly premiéru i dvě další jeho inscenace, Offenbachovy Hoffmannovy povídky a Verdiho Maškarní ples. Velký úspěch ale zaznamenala premiéra Ženitby Bohuslava Martinů, kde režisér Nekvasil opěr vsadil na propracování komediálních situací a na výkony kvarteta hlavních sólistů (Kovaříková, Drobková, Ábel, Tolaš senior). S pojetím souznělo i vtipné výtvarné řešení Josefa Vališe.

Tato spolupráce režiséra a výtvarníka ale příliš nevyšla v první Nekvasilově premiéře v tehdejším Divadle Zdeňka Nejedlého po jeho otevření, kterou byla Kovařovicova operní adaptace Babičky – Na Starém bělidle. Důvodů bylo více. Zkušenému a nepochybně invenčnímu scénografovi nebyly atmosféra příběhu Boženy Němcové ani Kovařovicova hudba příliš blízké, a buďme upřímní, tvůrce velkých úspěchů Opery Národního divadla, vynikající dirigent a znalec partitur Karel Kovařovic nebyl tak velkou skladatelskou osobností. Tato opera se také na českém jevišti od tehdejšího ostravského provedení neobjevila.

Dostavily se nové úspěchy, ať to bylo emocionální pojetí Mascagniho Sedláka kavalíra a Leoncavallových Komediantů, v nichž sklízel velké úspěchy Jaroslav Hlubek v roli Cania, kterého v některých představeních zpíval i další vynikající představitel této role, Jiří Zahradníček, či Donizettiho Don Pasquale, v němž pokračoval Nekvasil v linii svých zdařilých inscenací komických oper, stejně jako  půvabně rozehráté Smetanovy Dvě vdovy. K jeho úspěšným inscenacím v sedmdesátých letech patřil dále z klasické tvorby Gounodův Faust a Markétka a z tvorby moderní opera Bohuslava Martinů Dvakrát Alexandr. V roce 1977 znovu nastudoval Figarovu svatbu, s kterou tentokráte ostravští absolvovali mimořádně úspěšný zájezd do Španělska.

Ve druhé polovině sedmdesátých let ovlivnily činnost ostravského divadla dvě události. Nejdříve to byl požár Divadla Jiřího Myrona v prosinci 1976. Na dlouhých osm a půl roku byl výrazně zkomplikován provoz všech čtyř souborů, což se výrazně projevilo právě v opeře. Byl snížen počet premiér a bylo nutno přihlédnout k možnostem náhradních prostor. V průběhu sezony odcházejí do Brna šéf opery Jiří Pinkas i šéfrežisér Ilja Hylas a nastupuje nové vedení opery. Tyto události do určité míry ovlivnily postavení Miloše Nekvasila v souboru a jeho možnosti.

V roce 1980 nastudoval Miloslav Nekvasil v rámci šedesátého výročí divadla operu ostravského skladatele Rudolfa Kubína Naši furianti a režíroval Prodanou nevěstu v lotyšské Rize. Před náročný úkol byl postaven o rok později, když mu byla svěřena inscenace Fibichovy obtížné Nevěsty messinské. Obstál v něm se ctí, stejně jako o dva roky později, když inscenoval teprve třetí uvedení Wagnerova Rienziho na české operní scéně, v další sezoně pak přišlo první české uvedení Rossiniho komické opery Turek v Itálii.

Více příležitostí přinesl Nekvasilovi závěr osmdesátých let. V roce 1989 inscenoval Gluckovu Ifigenii na Tauridě a v sezoně 1989–1990 operu Bohuslava Martinů Voják a tanečnice a Wagnerovo Zlato Rýna.

V té době Nekvasil také režíroval v pražském Národním divadle, a to Donizettiho Lucii z Lammermooru a dětskou operu Evžena Zámečníka Brouk Pytlík.

V roce 1990 byl v Ostravě jmenován šéfem opery. V této funkci musel provést řadu někdy nepříliš populárních, leč nezbytných opatření. Zasloužil se o to, že budova, která do té doby nesla jméno Zdeňka Nejedlého, dostala nové důstojné pojmenování Divadlo Antonína Dvořáka. Ve složité situaci, v níž se ocitla řada operních souborů v nové společenské situaci, se nebál riskovat. Jako šéf opery uvedl a sám režíroval náročné tituly, jakými byly Dvořákova Armida, Beethovenův Fidelio, Hlas lesa Bohuslava Martinů a také Veronika Rafaela Kubelíka.

Po odchodu do důchodu režíroval v roce 1995 na mateřské scéně Straussovu Arabellu a o tři roky později ve Státní opeře v Praze Evžena Oněgina, k němuž mu scénu navrhl jeho syn Ondřej, výborný scénograf. Pilně se věnoval pedagogické činnosti na ostravské konzervatoři i na pražské Akademii múzických umění.

Čerstvý pětaosmdesátník Miloslav Nekvasil věnoval české opeře, ostravskému divadlu a městu Ostravě své nejlepší síly a českém divadlu vychoval své dva zdatné potomky, kteří více než zdárně pokračují v jeho šlépějích. O mladším už byla řeč a starší nejenže pokračuje velmi úspěšně v profesi svého otce, ale svých uměleckých, organizačních i lidských zkušeností využívá k budování výborného profilu ostravského divadla a k tomu, že z ostravského operního souboru se stala vlajková loď české operní scény.

Popřejme jubilantovi Miloslavu Nekvasilovi hodně pevného zdraví, štěstí, radosti a neutuchajícího životního elánu.