Ostravské pojetí Braniborů v Čechách připomíná vklad Bedřicha Smetany do české hudební kultury

Pátrání po vzniku tohoto díla nás zavede k soutěži o nejlepší českou operu, již v roce 1861 vypsal hrabě Jan Nepomuk František Harrach za účelem získání ryze českého hudebně-dramatického díla, které by se mohlo svou kvalitou vyrovnat hudbě v mezinárodnímu měřítku a které by podpořilo snahu o rozvoj národního uvědomění. Bedřich Smetana se jí rozhodl zúčastnit s látkou, jež reflektovala historizující tendence 19. století, a její zpracování svěřil libretistovi Karlu Sabinovi, jenž se při tvorbě (mírně problematického textu) inspiroval povídkou J. K. Tyla Braniboři v Čechách z roku 1847. Opera měla svou premiéru v Prozatímním divadle 5. ledna 1866 přímo pod vedením samotného skladatele a v době silného českého nacionalismu slavila nebývalý úspěch.

Svou tematickou volbou poukázal tehdy Smetana na dramatickou nosnost některých událostí v dějinách českého národa a zároveň se jí snažil vyzdvihnout význam českého lidu, jenž v této opeře vystupuje jako hybná masa, hrající v historickém vývoji klíčovou roli. Samotný děj je zasazen do jednoho z nejtěžších období našich dějin 1278–1281, kdy byla česká země vydána napospas svévoli markraběte Oty Braniborského, jeho vojsk a německých kolonistů. Do těchto mocensko-národnostních bojů je navíc vpleten milostný příběh Ludiše a Junoše, jenž čelí řadě nástrah a lstí, který však nakonec vyústí ve šťastný konec.

Scéna, navržená scénickým výtvarníkem Petrem Matáskem, nechává děj odehrávat především na pozadí zvlněné české krajiny, do níž jsou metaforicky zakomponovány ladné křivky ležícího ženského těla. Jeviště je horizontálně přeťato technicistní lávkou, která napomáhá strukturovat jak prostor, tak také podporuje orientaci v hierarchii světa vládnoucích a poddaných. Přispívá tím rovněž ke snaze o překlenutí statičnosti určitých scén, podporované dále zařazením tanečních vstupů, zpestřujících (místy zarážejících) detailů jako byl kruhový praktikábl, jenž symbolizoval změnu místa děje, či kruhů zdobených květy, jimiž při koncentraci na pěveckou souhru vytvářely sestry Ludiše, Vlčenka a Děčana v triu drobné kreace. Hudebně implikuje tato historická opera inspiraci tzv. velkou francouzskou operou, jak se s ní setkáváme u Giacoma Meyerbeera (Robert ďábel, Hugenoti). Odráží se to především na množství velkolepých borových scén, jimž je dán bohatý zvukový prostor. Sbor opery NDM, vedený Jurijem Galatenkem, takto získal nebývalý prostor prokázat své interpretační umění a ve své úloze podal skutečně skvostný výkon, podpořený také skvěle sehraným orchestrem pod vedením Jakuba Kleckera. Měkká něha samostatných ženských sborových vstupů impozantně kontrastovala v úvodu prvního dějství s až strhujícím zvukem mužského sboru, aby se pak v průběhu dalších scén slily hlasy do plastického, emočně nabitého celku.

Také sólové vstupy zvládli jejich představitelé s bravurou. V řadě skvělých mužských výkonů, mezi nimiž jmenuje Davida Szendiucha jako Volframa Olbramoviče, Petra Levíčka jako Varnemana, Romana Vlkoviče jako Oldřicha Rokycanského, Martina Javorského jako Junoše, je potřeba vyzdvihnout především Pavla Divína, jenž velmi věrohodně ztvárnil mladého pražského měšťana Jana Tausendmarka. Vynikající interpretační počin podal rovněž Luciano Mastro v roli poběhlíka Jíry a Martin Gurbaľ v roli kmeta, jehož podání modlitby při loučení s domovem na začátku 2. jednání (Rozlučte se s domovem!) patřilo k nejjímavějším vstupům celé opery. V ženských sólových rolích se zaskvěla Veronika Rovná jako Ludiše, která tvořila ladné „sesterské trio“ s Annou Nitrovou (Vlčenka) a Michaelou Zajmi (Děčana).

Přestože opera Braniboři v Čechách patří k nejsporadičtěji uváděným skladatelovým operám, každá její melodie oživuje v posluchačích fakt, že jí Smetana položil základní kámen moderní české národní hudby. Národnímu divadlu moravskoslezskému proto patří velký dík, že jeho vklad do české hudební kultury ctí a jeho odkaz připomíná nejen celým Smetanovským operním cyklem, ale každou inscenací, kterou mu věnuje.

Bedřich Smetana: Braniboři v Čechách
22. února 2024, 18:30
Divadlo Antonína Dvořáka, Ostrava

Hudební nastudování, dirigent: Jakub Klecker
Režie: Jiří Nekvasila
Scéna: Petr Matásek
Kostýmy: Zuzana Bambušek Krejzková
Choreografie: Lea Bessoudo Greck
Pohybová spolupráce: Jana Tomsová
Sbormistr: Jurij Galatenko
Dramaturgie: Juraj Bajús, Eva Františáková

Osoby a obsazení:
David Szendiuch – Volfram Olbramovič
Roman Vlkovič – Oldřich Rokycanský
Martin Javorský – Junoš
Pavel Divín – Jan Tausendmark
Petr Levíček – Varneman
Luciano Mastro – Jíra
Veronika Rovná – Ludiše
Anna Nitrová – Vlčenka
Michael Zajmi – Děčana
Martin Gurbaľ – Kmet
Erik Ondruš – Biřic
Waldemar Wieczorek – Jeden z pražské chudiny
Sbor a orchestr opery NDM
koncertní mistři Jan Šošola a Lucie Staňková
balet NDM a externisté