Ostrov je plný melodických zvuků

… aneb Shakespearova Bouře v anglické barokní hudbě

Anglický soubor New London Consort pod současným vedením Davida Robloua patří ke špičkovým britským vokálně-instrumentálním tělesům, které se specializují na interpretaci renesanční a barokní hudbu v duchu myšlenek poučené historické interpretace. Provedení tímto souborem jsou postavena na pečlivém studiu materiálů i pramenů, muzikologickém výzkumu, ale zároveň výsledek překvapuje živostí a bezprostředností výkonů.

Někdy ale jejich výklad vzbudí i kontroverzi, jako se stalo u jevištní inscenace Purcellovy The Fairy Queen (Královna víl), která byla k určité nelibosti části kritiků provedena zcela bez návaznosti na tradiční shakespearovský literární námět Snu noci svatojánského.

Soubor založil Philip Pickett, přední anglický hudebník, který vystupoval s řadou anglických hudebních souborů. Vedle práce s New London Consort získal také značný respekt jako hudební ředitel Shakespeare’s Globe Theatre, kde se samozřejmě též soustředil na anglickou hudbu šestnáctého a sedmnáctého století. V roce 2015 byl odsouzen za sexuální delikty v případu, který byl jedním z následných kauz po odhalení rozsáhlé pedofilní aféry Jimmyho Savila. Samozřejmě tato skutečnost byla nepříjemným faktem, který dočasně ovlivnil práci i atmosféru v souboru. David Roblou ale vystupuje se souborem více než čtyři dekády jako klávesista, na pražském koncertu řídil soubor od cembala. Původně varhaník se ale v průběhu kariéry soustředil na cembalo (ale také klavír) a korepetitorskou i pedagogickou práci.

Na rok čtyřstého výročí Shakespearova úmrtí reagovala dramaturgie festivalu Pražského jara zařazením žánrového večera anglické hudby s prostým názvem Music for the Tempest (Hudba k Bouři). Originální program, který je na českém koncertním pódiu naprosto raritní, přináší hudební čísla, která jsou spojena s pozdějšími adaptacemi této hry Williama Shakespeara z let 1667–1730. Zvláštní postavení Bouře (1611) v díle slavného alžbětince je dáno několika skutečnostmi. Řadou odborníků je považováno za poslední samostatné dílo, které dramatik napsal bez cizí spolupráce. Poslední hry (Jindřich VIII., Dva vznešení příbuzní) vznikly totiž v autorském spojení s Johnem Fletcherem. Tato hra byla zařazena také jako první do památného Prvního fólia (1623), což signalizuje, jaký význam již Shakespearovi současníci tomuto dramatickému textu přikládali. A za třetí: vedle Snu noci svatojánského hra Bouře (řazená do komedií nebo romancí) obsahuje nejvíce fantaskních motivů. Právě na základním kontrastu mezi magií a zázraky a realitou je postavena celá hra. Významný je ale i kontrast mezi přírodou (s častou tematizací živlů) a zástupci lidské civilizace. V dramatické, časové a místní jednotě jediného odpoledne se celý děj odehraje na opuštěném středomořském ostrově, kde zavržený milánský vévoda Prospero řídí nápravu křivd. Text obsahuje řadu zvukových a hudebních narážek a především pro postavu Ariela, vzdušného ducha a Prosperova pomocníka (ne vždy tak zcela dobrovolného, spíše zavázaného vděčností), je předepsáno již v původním textu několik písní. Ariel, tato magická bytost, která vždy vzbuzuje fantazii režisérů a scénografů, byla také jedním z témat pozdější romantické vlny, je montážní postava, ve které se spojují kvality anděla, elfa, mořské nymfy a dalších nadpřirozených bytostí. Postava vyniká schopnostmi, které jsou schopny zvládnout i nadlidské úkoly, a také nebývalou proměnlivostí, schopností stát se neviditelnou i ovlivňovat vůli lidí. Může měnit nezávisle své místo v časoprostoru a tak dále. Geniální Shakespeare ale nechtěl postavu vybavit „jen“ magickými vlastnostmi, Ariel je též trochu zlomyslné stvoření (občas si zbytečně pohrává se svými „oběťmi“) a také bývá lítostivý (především ve vztahu k Prosperovi). Arielovy písně ale nejsou jediným primárním hudebním elementem hry. V závěru hry (IV./1) požehnají svazku mladých a krásných milenců Mirandy, Prosperovy dcery a Ferdinanda, také antické bohyně Ceres a Juno (ochránkyně domácího krbu) v krátkém vloženém útvaru masque.

Tento útvar, typický pro anglickou dvorskou společnost a barokní kulturu, představuje propojení hudby, textu, tance a vizuální podívané do kratšího dramatického díla, jež často pracuje s alegoriemi a podobenstvími vůbec. Masque byla základním hudebně-dramatickým žánrem v Anglii, kde se jen pozvolna ujímala forma opery, a měla také zásadní vliv na další časově související žánr – semioperu, kombinaci mluvených čísel s hudebními čísly, která ale mohou být interpretoványa samostatně a obě složky vykazují velkou míru dramatické nezávislosti. Sám Henry Purcell vedle jediné „pravé“ opery Dido a Aeneas je autorem také několika semioper většinou na historické náměty. Shakespearova Bouře svou proměnlivostí situací, skladbou lidských charakterů i ne-lidských bytostí, výpravností a imaginací naprosto vyhovovala estetice jakubovského divadla, které se na rozdíl od předchozí epochy mnohem více soustředilo na inscenaci podívané a jevištních efektů, stejně jako na bohatý hudební doprovod.

Pražský koncert tak shrnul ve dvou časově oddělených oddílech nejlepší dochovaná čísla spojená s poshakespearovskými inscenacemi Bouře. V první části večera byly zařazeny čísla z let 1667–1694 pro inscenaci hereckého souboru vévody z Yorku na rozšířený text Williama Davenanta a Johna Drydena, kteří ve shodě s dobovým vkusem přidávají další magické nebo lidské postavy. Hudbu většiny čísel zkomponovali John Banister a Pelham Humfrey a především Matthew Locke, nejvýznamnější představitel dramatické hudby po Purcellovi. V důmyslně komponovaném programu se střídají většinou kratší orchestrální čísla s písněmi (často právě určené postavě Ariela) nebo sbory, ale také kratší masque. Různorodý charakter nálad, někdy humorná výchozí situace, taneční rytmy zajišťují opravdu zábavný charakter hudební produkce.  Skutečně nejde o žádnou „suchou“ intelektuální zábavu, např. melodická jednoduchost a chytlavost Arielovy písně Kde včera nektar saje zpracované Pelhamem Humfreyem (1667) jako sbor, pobavila publikum změnou žánru do pijácké písně ve shodě s ironizujícím textem. Střídání kontrastních nálad, lyrických, dramatických, pastorálních i čísel tematizujících přírodu (především moře, které je klíčové pro děj hry samé, stejně jako bouře) bylo typické pro skladbu programu i ve druhé části koncertu s hudebními čísly z let 1695–1730. Zde zazněla i jediná doložená Purcellova skladba k Bouři – Osuš ty oči, Arielova píseň zazpívaná sopránem a kontratenorem, který nahradil v Anglii tradičně užívaný chlapecký hlas. Dominantu a celkový závěr druhé poloviny koncertu tvořila alegorická Masque Neptuna a Amfitrité (v délce přibližně dvacet minut).

Provedení souboru New London Consort zaslouží jen superlativy. Ideální propojení zpívaného slova s dokonalou srozumitelností (i staré angličtiny) a hudby. Bezchybné a zároveň zvukově velmi lehké nástrojové provedení s důrazem na melodickou bohatost hudebních čísel v nesmírně kultivovaném zvuku bez okázalosti představuje ideál sofistikované poučené interpretace. Z výborného vokálního souboru je třeba vyzvednout dva opravdu lahodně a sladce znějící soprány (Penelope Appleyard a Faye Newton), které zajistily většinu dámských sól. Skromně působící vedoucí souboru (v Praze celkem čtrnáct hráčů, z toho ve velmi sympatickém zastoupení osm žen, a jedenáct zpěváků) dokonale provedl posluchače večerem nám zcela neznámé hudby. Koncert byl k posluchačově škodě snad poněkud krátký (40 + 45 minut), ale dramaturgii a prezentaci večera nelze nic vytknout. Úžasné by jistě bylo poznat jednu z divadelních produkcí, na kterém se soubor podílí. Stejně tak by koncertu možná ještě více slušel historický palácový prostor než Dvořákova síň vzniklá v době historismu. Mimořádný koncert s mimořádným programem tentokráte pro mimořádně kultivované publikum. Takový má být festivalový večer.

Hodnocení autora recenze: 95%

Pražské jaro 2016
William Shakespeare: The Tempest (Bouře)
Dirigent: David Roblou
Penelope Appleyard (soprán)
Faye Newton (soprán)
Zoe Brookshaw (soprán)
Lucy Cox (soprán)
Tim Travers Brown (kontratenor)
Robin Tyson (kontratenor)
Nicholas Hurndall Smith (tenor)
Joseph Cornwell (tenor)
Michael George (basbaryton)
Simon Grant (basbaryton)
Philip Tebb (basbaryton)
New London Consort
28. května 2016 Dvořákova síň Rudolfina Praha

www.festival.cz

Překlad verše použitého jako titulek recenze: Martin Hilský