Ostrov je plný melodických zvuků

Pražský koncert tak shrnul ve dvou časově oddělených oddílech nejlepší dochovaná čísla spojená s poshakespearovskými inscenacemi Bouře. V první části večera byly zařazeny čísla z let 1667–1694 pro inscenaci hereckého souboru vévody z Yorku na rozšířený text Williama Davenanta a Johna Drydena, kteří ve shodě s dobovým vkusem přidávají další magické nebo lidské postavy. Hudbu většiny čísel zkomponovali John Banister a Pelham Humfrey a především Matthew Locke, nejvýznamnější představitel dramatické hudby po Purcellovi. V důmyslně komponovaném programu se střídají většinou kratší orchestrální čísla s písněmi (často právě určené postavě Ariela) nebo sbory, ale také kratší masque. Různorodý charakter nálad, někdy humorná výchozí situace, taneční rytmy zajišťují opravdu zábavný charakter hudební produkce.  Skutečně nejde o žádnou „suchou“ intelektuální zábavu, např. melodická jednoduchost a chytlavost Arielovy písně Kde včera nektar saje zpracované Pelhamem Humfreyem (1667) jako sbor, pobavila publikum změnou žánru do pijácké písně ve shodě s ironizujícím textem. Střídání kontrastních nálad, lyrických, dramatických, pastorálních i čísel tematizujících přírodu (především moře, které je klíčové pro děj hry samé, stejně jako bouře) bylo typické pro skladbu programu i ve druhé části koncertu s hudebními čísly z let 1695–1730. Zde zazněla i jediná doložená Purcellova skladba k Bouři – Osuš ty oči, Arielova píseň zazpívaná sopránem a kontratenorem, který nahradil v Anglii tradičně užívaný chlapecký hlas. Dominantu a celkový závěr druhé poloviny koncertu tvořila alegorická Masque Neptuna a Amfitrité (v délce přibližně dvacet minut).

Provedení souboru New London Consort zaslouží jen superlativy. Ideální propojení zpívaného slova s dokonalou srozumitelností (i staré angličtiny) a hudby. Bezchybné a zároveň zvukově velmi lehké nástrojové provedení s důrazem na melodickou bohatost hudebních čísel v nesmírně kultivovaném zvuku bez okázalosti představuje ideál sofistikované poučené interpretace. Z výborného vokálního souboru je třeba vyzvednout dva opravdu lahodně a sladce znějící soprány (Penelope Appleyard a Faye Newton), které zajistily většinu dámských sól. Skromně působící vedoucí souboru (v Praze celkem čtrnáct hráčů, z toho ve velmi sympatickém zastoupení osm žen, a jedenáct zpěváků) dokonale provedl posluchače večerem nám zcela neznámé hudby. Koncert byl k posluchačově škodě snad poněkud krátký (40 + 45 minut), ale dramaturgii a prezentaci večera nelze nic vytknout. Úžasné by jistě bylo poznat jednu z divadelních produkcí, na kterém se soubor podílí. Stejně tak by koncertu možná ještě více slušel historický palácový prostor než Dvořákova síň vzniklá v době historismu. Mimořádný koncert s mimořádným programem tentokráte pro mimořádně kultivované publikum. Takový má být festivalový večer.

Hodnocení autora recenze: 95%

Pražské jaro 2016
William Shakespeare: The Tempest (Bouře)
Dirigent: David Roblou
Penelope Appleyard (soprán)
Faye Newton (soprán)
Zoe Brookshaw (soprán)
Lucy Cox (soprán)
Tim Travers Brown (kontratenor)
Robin Tyson (kontratenor)
Nicholas Hurndall Smith (tenor)
Joseph Cornwell (tenor)
Michael George (basbaryton)
Simon Grant (basbaryton)
Philip Tebb (basbaryton)
New London Consort
28. května 2016 Dvořákova síň Rudolfina Praha

www.festival.cz

Překlad verše použitého jako titulek recenze: Martin Hilský