Ostrov, o který nechceme přijít

  1. 1
  2. 2
Připomíná trochu Divočinu, ale přece je jiný. Naléhavější, imerzivnější, kontaktnější. Ostrov! vypráví více o divokém prostředí a tvorech v něm, než by hledal paralely jejich chování s lidmi. Nová premiéra choreografky Jany Burkiewiczové a jejího souboru staví otevřeně na environmentálním tématu, ale patří k tomu typu inscenací, které jsou upřímné a vycházejí nikoli z trendu, ale z očividné tvůrčí nutnosti. Neslevuje přitom ani o kousek z pohybové kvality a úplnosti divadelního zážitku.


Jana Burkiewiczová – Ostrov! (foto Václav Jirásek)

Inscenace přináší množství fyzické energie a tance surového a divokého jako příroda, jejíž obrazy evokuje. Po formální stránce jsou orámované mluveným slovem jako prologem a epilogem, doplněné ne právě nutným dovětkem, který možná až příliš okatě porušuje svým konkrétně vysloveným apelem linii celého večera, který je sympatický právě tím, že nechává divákovi prostor pro doplnění míst nedourčenosti vlastní fantazií. Síla je ve vyvolání dojmu, že toto je svět, jehož chceme být součástí a je tak fascinující, že za něj chceme bojovat, dostáváme se do jeho středu a pociťujeme sounáležitost – význam této účinnosti jsem se před časem snažila ukázat také na působivosti nové práce Věry Ondrašíkové. Estetika a energie projektů těchto dvou umělkyní si nemohou snad být více vzdáleny, přitom ale obě hovoří naléhavým hlasem, který se člověka v hloubi dotýká, aniž by měl pocit, že je ke změně postoje tlačen vnější silou.

Choreografie Jany Burkiewiczové a jejích tanečníků (kteří nepochybně měli sami možnost přispět svými individualitami, protože každý očividně využívá s rozmyslem svých pohybových nebo hereckých kvalit), připomíná uragán. Je marnotratná ve své divoké energii i v pestrosti výjevů postavených na různých situacích a pohybových principech, a navíc staví na interakci s divákem. Performerů si mezi sebou všimneme totiž už předtím, než se otevřou dveře do sálu. Divák, který tanečníky nezná, je o to více vystaven momentu překvapení, když nastane první akce.

Auditorium sestavené z pódiových desek připomíná břehy obklopující jezero nebo mýtinu, místa různorodě vyvýšená a poskládaná jako nerovnoměrné plochy čedičové skály, z nichž publikum sleduje dění mezi sebou. Performeři však také mezi diváky znovu usedají, probíhají mezerami mezi jejich těly nebo se ukrývají ve tmě konstrukcí přímo pod nimi. (Do přímé interakce se ale nepouštějí a možná na takovou variantu ani nachystaní nejsou.) A dokáží v sobě vyburcovat tolik živočišné energie, že není třeba mnoho úsilí k tomu, abychom přistoupili na hru s divokou zvěří a aby se i v nás vzbudily instinktivní reakce, sedíme ve střehu, připraveni na cokoli. Nevadí v tom okamžiku ani civilní, v podstatě tréninkové oblečení, které sjednocují jen pružné pásy sloužící některým pohybovým akcím mezi partnery. Interpreti plně zaujmou svým vlastním bytím v prostoru.

Ze záplavy obrazů z divočiny, která je inspirovaná výzkumem jednoho pozapomenutého kousku české krajiny (a přece působí v tanečním podání až exoticky – možná i jako memento, že za fascinujícím světem predátorů a kořistí nemusíme cestovat lán světa, ale stačí jen vkročit do našeho lesa) vystupuje několik nezapomenutelných scén. Typicky jsou to ty, kdy performeři výrazně pracují s celým prostorem a také častěji narušují diváckou osobní zónu. Rozhodně k nim patří duet sester, zřejmě dvojčat (Ariadne a Ifigenia Toumbeki), jež využívají až gymnastických rozsahů pohybu a dobře odváženého výrazu k ztvárnění zvířecích souputníků, vynikají pružností a ladností. Ze všeho nejvíc mi na mysl kupodivu přichází kudlanka, ale ta se jistě nevyskytuje na Nymbursku, kde tvůrci čerpali materiál sledováním endemického ostrůvku v místním rybníku. Mohly by být představitelkami hmyzí říše, ale možná také nějakými plachými tvory z rodiny lasiček a hranostajů. Choreografie na okamžik postavená na zrcadlové symetrii přináší i čisté potěšení z krásné geometrie pohybu.

Jana Burkiewiczová – Ostrov! (foto ze zkoušek Václav Jirásek)

Takové povýtce lyrické situace se ale v divoké přírodě rozhodně nevyskytují často. Dominuje pocit boje, lovu, sledování a lapání kořisti. Jednou z obětí predátora je Veronika Tököly, která se stává pomyslnou kořistí Heleny Arenbergerové a o její bezvládné tělo bojuje dlouhou chvíli celá skupina šesti tanečníků – obdivuhodně ovládá izolace, napětí a uvolnění v těle, s naprostou jistotou, kterou potřebují všichni její partneři, kteří si s ní pohazují vzduchem a roztáčejí ji jako hadrovou panenku, přitom naprosté uvolnění v kloubech a končetinách podporuje dokonalou iluzi bezvládného torza bez života. Jsou to také okamžiky odevzdání a důvěry, protože jsou to tanečníci-manipulátoři, kdo více určuje sílu a trajektorii pohybu. Michal Heriban zase rozehrává s Helenou a dalšími hru na rozdováděného psa toužícího po pohlazení, s tak uvěřitelnou a stupňující se energičností, nadšením a touhou, až vzbuzuje soucit (situace se jen trochu obsahově vymyká jinak nastolenému rámci divokého ostrova, ale také můžeme považovat motiv domestikace za jednu z možných paralel zániku přirozené divočiny). To vše se děje na pozadí střídání dne a noci, řízeného křikem, respektive zpěvem ptáka bdícího nad krajinou (Adam Pavlovčin). Některé obrazy by sice snesly mírné zkrácení, protože určité pohybové principy je možné po jisté době expozice a rozvíjení už jen opakovat a mírně variovat, ale nedochází ke ztrátě pozornosti.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments