Pařížská baletní škola v Baletním panoramatu

Baletná panoráma Pavla Juráša (172)
Tentoraz: 

• Darja Krupková – prvá česká študentka na legendárnej parížskej baletnej akadémii (1)
• Pestrý program Bayerisches Staatsballett II v Prahe
• Bajadéra ako gala
• Svetový deň tanca
• Čo sleduje Alina Nanu ?

 

Darja Krupková – prvá česká študentka na legendárnej parížskej akadémii (1)
Niekedy človek v baletnom svete naďabí nielen na rodákov z Česka či Slovenska, ktorí dobyli prestížne súbory, ale aj na niekoho, kto sa k tomu chystá a pripravuje. Šťastná náhoda ma zviedla dohromady s Darjou Krupkovou, ktorá už pekných pár rokov žije v Paríži, a čo viac, študovala na slávnej baletnej škole Parížskej opery. V legendárnej inštitúcii, nepochybne ako prvá Češka. Fascinujúce. Teda náhoda, upozornili ma na ňu jej vlastní spolužiaci, ktorí sú dnes už oslavovanými členmi baletu parížskej opery. Malý baletný svet. Škola, inštitúcia, ktorá v roku 2013 oslávila guľaté narodeniny. Koľko? – Tristo! To už je nejaký vek.

Pred tristo tromi rokmi vydal Ľudovít XIV. príkaz k založeniu baletnej školy v Paríži. Kanál Arte pri príležitosti výročia ponúkol dokument s názvom Seeds of Stars dokumentaristky Françoise Marie, ktorý je venovaný študentom baletnej školy Parížskej opery a je už k dispozícii i na DVD. Tento dokumentárny seriál ponúka v šiestich epizódach ukážku života, ale aj ducha baletnej akadémie v priebehu školského roka. Názov dokumentu by sme mohli voľne preložiť ako Semená hviezd. Dokument poskytuje vtipné momenty počas školského roka, ale hlavne zobrazuje zodpovedných a tvrdo pracujúcich študentov, ktorí sa túžia dostať na baletný vrchol. Hovoria o ňom múdro a rozumne, s ohľadom na svoj vek až neprimerane, a myslia naň všade, v jedálni, na ihrisku i na internáte. Na začiatku dokumentu riaditeľka Élisabeth Platel začína nový školský rok pre stotridsať poslucháčov vo veku od osem do osemnásť rokov.

Mladá, talentovaná, krásna mladá žena – či už skôr dáma – Darja Krupková mala šťastie a možnosť na tejto škole študovať. Jej sľubnú kariéru prerušilo vážne zranenie, z ktorého sa teraz vďaka svojej pevnej vôli a odhodlaniu dostala. Fascinujúci a vzorový príbeh pre všetkých, ktorí sa boja prekonávať prekážky. Už len zaujímavé historky, ktoré Darja rozpráva, sú očarujúce a dokážu priblížiť to, čo poznáme z televízie i dokumentov, fascinujúce miesta slávneho Palais Garnier.

„Napadá mne pár historek, a je zajímavé, že vždy jsou spojené se “zakázaným ovocem”, holt to zakázané má nejlepší chuť. Jinak na domácí půdě je asi nejvíc vzrušující místo (tedy kromě scény) střecha Palais Garnier, ale přístup na ni je samozřejmě zakázaný, což pro mladé tanečníky znamenalo jediné: Zkusit, jak se tam dostat, aniž by nás chytli! Vylezli jsme oknem z jednoho sálu, nechali pootevřené okno a začali šplhat po žebříku. Nevšimli jsme si však, že kovový žebřík byl zavěšený na pasti proti holubům, které jsou pod proudem, a tak můj kámoš dostal malou ránu. A komu by se chtělo zase zpátky lézt po tom žebříku a riskovat, že dostane ránu?! A tak jsme zkoušeli najít jinou cestu. Našli jsme na jiné straně malý otvor a jak jsem se snažila jím prolézt, připadala jsem si jako housenka. Když jsem byla skoro v cíli, začal kamarád křičet, že ho něco bodlo. Byli jsme pod vosím hnízdem! Tak jsem se zase vrátila a běželi jsme po střeše jako blázni zase zpátky. A tam sedí jeden tanečník s cigaretou v ruce a ptá se: ‚No lidi, co šílíte? Tady si člověk fakt už neodpočine nikde.‘ Samozřejmě jsem se tam ještě několikrát vrátila a užila si ten výhled s větším klidem.“

Mladá balerína je noblesne vychovaná a ani v češtine nechce prezradiť, kto sa s ňou na dobrodružstvách podieľal. Rozhodne nemala neznámych spolužiakov. François Alu je dnes viac než nádejnou hviezdou súboru, už som o ňom niekoľkokrát písal, či Pierre Arthur Raveau, ktorý nijako nezaostáva. Takéto autentické zážitky sú lepšie než americké filmy z baletného prostredia, ktoré bijú do očí svojou umelou dejovou linkou či banalitami. Že sa vyplatí študovať na prestížnej škole v blízkosti veľkého súboru, potvrdzujú aj početné hosťovania, ktorých sa Darja Krupková už ako žiačka zúčastnila.

„Když jsme byli na turné v Japonsku, tak byla smůla, že my, co jsme nebyli plnoletí, jsme vůbec nic nesměli. Nesměli jsme vyjít z hotelu, a kdybychom se spolehli jen na vycházky pod dohledem, tak bychom viděli tak akorát jeden park v Tokiu a akvárium Kaiyukan v Ósace, což vysloveně navádí k neposlušnosti! A tak jsme se čtyřmi kamarády vyrazili tajně do víru velkoměsta. Nebylo to snadné, protože jsme měli v hotelu na každém patře hlídání, a tak jsme to vzali po nouzovém schodišti, a pak bylo další úskalí metro. Kdo se má vyznat v těch všech znacích? Ještě že jsou Japonci tak úžasně ochotní, a tak nás dva studenti zavedli až na naši vysněnou destinaci, největší křižovatku na světě, Shibuyu. Na ten zážitek nikdy nezapomenu, byli jsme v neuvěřitelné euforii! Vrátili jsme se na hotel asi okolo třetí hodiny ráno a šli spát. Ale kdo by po takovém dobrodružství usnul, že? A tak po asi půl hodině jsme se zase zvedli a znova vyrazili, tentokrát v pyžamech! Upozorňuji, že jsme opravdu nebyli pod vlivem alkoholu! Snad jen pod vlivem té euforie a puberty… (smiech) Běhali jsme po ulicích s úsměvem od ucha k uchu a nakupovali nejrůznější kuriozity (naprosté zbytečnosti, to je jejich podstata), kterých je Japonsko plné, jako například hráškový popcorn, sušenky ze zeleného čaje či gumy ve tvaru hamburgeru. A když jsme se vraceli do hotelu okolo šesté ráno, tak jsme se setkali na ulici s Platel! (pozn. red.: riaditeľka baletnej školy, emeritná étoile súboru). Úplně mne zamrazilo, ale naštěstí, ona… No, jak to říct, byla velice veselá, a tak si nás ani nevšimla. Měli jsme opravdu štěstí, ani se nechci domýšlet, jak to všechno mohlo dopadnout… Ale každopádně dnes mám z Japonska nádherný zážitek, na který strašně ráda vzpomínám, a těším se, až se tam zase někdy vrátím! “ zakončuje rozprávanie o japonskom turné Darja. V nasledujúcom rozhovore Darja uspokojila moju zvedavosť, ako to na tej slávnej škole chodí. Dúfam, že rozhovor zaujme i vás.

Ak ma pamäť neklame, ste určite prvá Češka, ktorá študovala na baletnej škole Parížskej opery. Alebo ste vypátrali niekoho pred sebou?

Ano, opravdu jsem nejspíš první Češka, která studovala na této slavné škole, kterou zakládal vlastně už Ludvík XIV. Velmi si toho vážím, hlavně toho, že se mi podařilo tuto školu po šesti letech zdárně absolvovat až do konce, protože pokud vím, tak za tu dobu, co jsem zde studovala, začalo sice školu více cizinců, ale z nich jsem byla jediná, které se povedlo školu dokončit a získat profesionální diplom školy Pařížské opery.

Odcestovať študovať do Paríža ste si vymysleli vy a presadili to doma u rodičov?

Když jsem byla v posledním ročníku baletní přípravky Národního divadla v Praze, tak si mě všimla jedna bývalá ruská tanečnice, která mě lákala, abych odjela studovat do Petrohradu školu Vaganové nebo ať prý zkusím štěstí rovnou v kolébce baletu v Paříži. Moje máma nechtěla, abych odešla do Ruska, tak jsem ji přemlouvala, ať mě přihlásí na kurzy francouzštiny a ať se se mnou vypraví do Paříže.

Prečo ste vlastne chceli odísť? Cítili ste sa v Prahe na škole nešťastná, alebo to bol skôr pokus o sen, študovať v meste svetiel na slávnej baletnej škole?

Určitě to byl můj velký sen, už tehdy jsem obdivovala francouzský balet; viděla jsem videoreportáž o této škole, takže mi bylo jasné, že je tu opravdu vysoká úroveň, ale přišlo mi, že je to pro mě nedostižné.

To muselo byť dosť stresujúce pre mladé dievča, ešte dievčatko, odísť a radikálne zmeniť svoj život?

Abych pravdu řekla, tak jsem si to ani neuvědomovala, protože to vše vyplynulo ze sledu událostí, které jsem brala s velkým nadšením. Nejdřív jsem přemluvila maminku, aby mě vzala na letní stáž do Paříže, tam si mě všimla Mme Goubé, bývalá hvězda Pařížské opery, a i ona mi doporučila, ať zkusím zkoušky do školy Pařížské opery, ukázala mi cviky, které bych ke zkouškám měla umět, a poradila nám, jak se mám přihlásit ke zkouškám. Když jsem se dozvěděla, že berou pouze šest až osm dívek ročně ze zhruba patnácti set uchazeček, tak jsem opravdu nedoufala, že bych byla přijata, ale brala jsem to jako velkou zkušenost.

Pamätáte sa ešte na prijímacie skúšky, keď ste tam prišli prvýkrát? Do tých slávnych priestorov v Paríži! Nezmocnilo sa vás dojatie?

Když jsem byla v Paříži poprvé, šla jsem na představení baletu v divadle Garnier a měla jsem to štěstí, že tancovala Sylvie Guillem, můj velký vzor… Bylo to naprosto úžasné a byla jsem opravdu dojatá z toho všeho. O několik měsíců později jsem přijela na zkoušky do Nanterre, kde je škola Pařížské opery, a tady jsem pocítila obrovský respekt až strach, který se mě vlastně držel po celou dobu studií. Přijímací zkoušky jsou zvlášť – jiný termín pro dívky a jiný termín pro kluky a pozváno je na ně jen asi třicet procent uchazeček, které jsou vybrány na základě poslaných fotek a eventuálně videa. Pak proběhla asi tři vylučovací kola… Až nás dívek zůstalo zhruba dvacet, které byly pozvány na druhý den do posledního kola, na základě kterého z nás vybrali jen šest dívek, které byly přijaty na rok na stáž.

A aké to bolo potom? Väčšinou sa potom človeku študentské roky zlejú v pamäti a pamätá si už len niektoré okamihy. Čo vašich pár rokov na škole?

Ne, mně se tyto roky vryly do paměti – zažila jsem tu sice velký stres a nebylo to lehké, ale bylo to vyvážené nádhernými okamžiky na scéně divadla Pařížské opery, kterých opravdu nebylo málo, se školou jsme i vystupovali po světě – v USA, v Kanadě, v Japonsku. Na to vše se nedá zapomenout.

A aké boli skúšky, komisie, známky, učenie francúzštiny, spolužiaci? Porozumieť výučbe v cudzom jazyku… Napadá ma tisíc nástrah.

Začátek byl obzvlášť těžký. Když jsem byla přijata do Opery, bylo mi jedenáct let, končila jsem první ročník Pražské taneční konzervatoře a měla jsem za sebou pouze rok domácího učení francouzštiny. Takže celé následující letní prázdniny jsem strávila v Paříži v intenzivním kurzu francouzštiny, abych vůbec mohla zapadnout do školní výuky, která je samozřejmě jen ve francouzštině. Musím říct, že zpočátku jsem rozuměla lépe učitelům než spolužákům, protože děti mluví rychle a na cizince neberou zrovna ohledy. Navíc jsem během prvního roku musela zvládnout vlastně dva baletní ročníky, abych udělala na konci roku regulérní zkoušky do čtvrté divize, do které jsem spadala věkem. Víte, právě baletní zkoušky na konci roku jsou asi nejstresovější událostí na škole. V dolním prostoru školy je menší divadlo s nakloněnou scénou obdobně jako v divadle Garnier, kde probíhají repetice na představení a také každý rok závěrečné zkoušky. Sejde se tu komise složená z ředitelky a učitelů školy, ředitelky baletu divadla a některých tanečníků Pařížské opery. Ti anonymně známkují žáky, kteří po ročnících tancují jednotlivě tři variace, a na základě tohoto známkování a na základě počtu volných míst ve vyšším ročníku se rozhodne, zda žák postoupí do vyššího ročníku, nebo si zopakuje ročník, nebo je vyloučen. Výsledky jsou vyvěšeny venku před školou a vzhledem k tomu, že z průměrného počtu osm žáků v divizi byli každoročně jeden až dva vyloučeni a další dva opakovali, neobešel se poslední den školního roku bez emocí.

(Pokračovanie nabudúce)

 

Aktuality
Do Prahy, do Národného divadla, 26. apríla prichádza prvýkrát hosťovať juniorský súbor Bavorského štátneho baletu z Mníchova – Bayerisches Staatsballett II. Junior Company. Súbor sme na jeseň mohli vidieť v Brne v rámci festivalu Divadelní svět Brno (tu). Z podivného programu v Brne pre Prahu zostala len raná práca dnes žijúcej legendy Hansa van Manena – Concertante. Legenda NDT, HET baletu sa nehanbí za svoje mladé pokusy vyrovnať sa s pocitom vstúpiť na scénu, tancovať a tvoriť na hudbu Franka Martina. Len „demi point“ sa hrať a existovať tak, akoby nebolo možné inak.

Pražské publikum ďalej čakajú jednodejstvové balety Intuition Blast choreografa Ralfa Jaroschinského na Čajkovského hudbu, Three Loves – choreografia Maria Barrios na Rachmaninova, Polychrome Dances Davida Bombana na hudbu Leoša Janáčka a The New 45 dnes už mladého divokého choreografa, ktorý povstal práve v Mníchove, Richarda Siegala. Siegal je zakladateľ a umelecký riaditeľ súboru The Bakery, ktorý vzbudzuje medzinárodný záujem spojením tanca a choreografie s vizuálnymi médiami. Súbor bol už hosťom na mnohých významných festivaloch a scénach: Festival d’Automne, Rencontres Chorégraphiques, Ircam, Centre Pompidou, YCAM, Tanz im August, Ballett Frankfurt, Danspace Project a Théâtre National de Chaillot. Siegal spolupracuje s celým radom súčasných skladateľov, ako sú Eric-Maria Couturier, Wolfgang Zamastil, Arto Lindsay, Lorenzo Bianchi či Hubert Machnik. V predstaveniach spolupracuje s obľubou s architektmi a dizajnérmi: François Roche, Didier Faustino, Virginie Mira, Peter Zuspan alebo Alexander Kada z Benátskeho bienále architektúry. Siegal ako kurátor, pedagóg či rezidenčný umelec spolupracoval s ZKM/Karlsruhe, Bennington College, American Dance Festival, Baryshnikov Arts Center či Forsythe Festival. Je držiteľom mnohých cien: The Mouson Award od Künstlerhaus Mousonturm, New York Dance and Performance „Bessie“ Award, S.A.C.D. cena Monaco Dance Forum, Beaumarchais a nemecká divadelná cena Der Faust. Je čestným členom poroty The Bolshoi Ballet’s Benoit de la Danse. V Mníchove ho milujú. Bayerische Staatsballett venoval choreografovi aj celý večer s názvom Portrait Richard Siegal. Metric Dozen vytvoril Siegal pre Ballet de Marseille. K nemu priradil Unitxt, ktorý bol kedysi prvým baletom pre Mníchov. Vrcholom dramaturgie večera bola nová kreácia In a Landscape na hudbu Johna Cageho. Pre mňa však vrcholom zostal Unitxt, v ktorom sa fantasticky predviedol český baletný pár Zuzana Zahradníková a Adam Zvonař, ktorí boli za svoje výkony v tomto excentrickom pohybovom balete nominovaní aj na výročnú cenu Opery Plus. A Adam Zvonař v diváckom hlasovaní aj zvíťazil.

O Mníchove ešte krátko. Sluší sa pripomenúť, že tento rok sa mimoriadne pozitívny vzťah Ivana Lišku k jeho bývalej domovine preniesol aj do programu slávneho mníchovského Terpsichore Gala XII. (7. apríla), v rámci nemenej slávneho Ballettfestwochen 2016. Gala bolo venované dlhoročnému riaditeľovi, ktorý sa lúči so svojim postom, a vystúpili na ňom aj tanečníci z Národného divadla. Náš najlepší tanečník Ondřej Vinklát, Giovanni Rotolo, Zuzana Šimáková a Alina Nanu. Ocitli sa v top medzinárodnej spoločnosti ako Polina Semionova, Maria Eichwald, Iana Salenko, Friedemann Vogel, Steven McRae, Karl Paquette či Jason Reilly. Skvelá reprezentácia! Projekt Simona Sandroniho – The Passenger/ Und: Dance Works Chicago (Simone Sandroni v roku 1996 založil v Prahe s Lenkou Flory súbor Déjà Donné) mimo iného vrátil na scénu aj samotného Ivana Lišku. Na tlačovej konferencii sa predstavil k budúcej sezóne už aj samotný designovaný riaditeľ, baletná superstar z Ruska Igor Zelenskij. Súbor pod jeho kuratelou uvedie dnes už legendu medzi aktuálnymi predstaveniami, Wheeldonovu Alenku v krajine divov, a Grigorovičovho Spartaka.

Tradičné brnianske baletné gala v rámci Dní ruskej kultúry v Českej republike sa z minulosti pretransformovalo na repertoárový celovečerný balet s baletnými hviezdami zo zahraničia. Vlani to bola Bajadéra s primabalerínou Ianou Salenko z Berlína. Tento rok 29. apríla bude znovu Bajadéra. V role Solora vystúpi Mikhail Lobukhin – vynikajúci tanečník, prvý sólista Veľkého divadla v Moskve. V role Gamzatti sa predstaví medzinárodne neznáma Alexandra Timofeeva, sólistka Kremeľského baletu v Moskve. Vstupenky v podivnom cenovom rozpätí, najlacnejšia za 630 Kč na bočný balkón, odkiaľ uvidíte asi tak šesť „tieňov“, sú k dispozícii. Tak ako aj najdrahšie za 980 Kč. V Brne im gala pekne vyšlo na Medzinárodný deň tanca, ktorý sa pripomína a slávi 29. apríla (slávi sa od roku 1982). K oslavám sa pripojilo mnoho divadiel, popredných baletných telies, Česká televízia. Takže ak máte podobné oslavy, happeningy, performance radi, pozorne si pozrite program vo vašom meste.

 

Čo sleduje

Dnešným hosťom je obľúbená členka Baletu Národního divadla Alina Nanu, rodáčka z Moldavska. V tejto sezóne už ako prvá sólistka. Pracovitá a talentovaná balerína s veľkým potenciálom stihla zaujať publikum v najťažších rolách klasického repertoáru. Tu je jej video.

A prečo si vybrala práve toto? „Mám ráda hudbu této kapely, protože mně to vždy zvedne náladu. Funguje to na mne jako silná káva po ránu. Vím, že jsou nejen skvělí muzikanti, ale i bezvadní kluci, kterým rozhodně nechybí humor,“ napísala Alina Nanu, ktorá naposledy zaujala divákov ako Snehová kráľovná v poslednej premiére Baletu Národného divadla. A pre čitateľov Panorámy dodáva: „Moc vás zdraví Alina a mává z Anenského kláštera.“