Pařížské baletní gala aneb Coroně navzdory

  1. 1
  2. 2
Mimořádná situace v celém světě trvá již téměř rok a těžko říct, zda a kolik z nás vidí něco podobného světlu na konci tunelu. Baletní soubory se však stále a se střídavými úspěchy snaží alespoň trochu navrátit do něčeho, co by alespoň vzdáleně připomínalo normál. Naposled třeba pařížská Opera, která i přes diskuze o zpřísňování opatření po celé Francii zvládla uspořádat alespoň část ze svého naplánovaného programu a uvést gala představení k otevření sezony.

Grand défilé (foto Julien Benhamou)

Baletní gala večery na úvod každé divadelní sezony jsou v Paříži dlouholetou tradicí. Před několika roky jim tehdejší umělecký šéf baletu Benjamin Millepied dodal ještě trochu více pro mnohé možná povrchního lesku tím, že z nich učinil představení ještě exkluzivnější, pro pozvané celebrity a osobnosti veřejného života, s večírkem, honosnými róbami pařížských módních domů a všemožnými cingrlaty, zdobícími slavné Grand Escallier. Aurelie Dupont, která na jeho místo nastoupila poté, co Millepied soubor opustil vprostřed sezóny 2015/2016, v nastoleném nastavení pokračovala. A vlastně i letos, kdy bylo nutné si na gala počkat až do konce ledna a tančilo se přirozeně bez diváků před vyprázdněným hledištěm historického Palais Garnier, byl večer opentlen onou jedinečností a pozlátkem, které dodali návrháři od Chanel, když jednak okostýmovali jedno číslo programu, jednak se na organizaci společně s nadací firmy Rolex finančně podíleli. I díky tomu bylo a stále je možné vše zhlédnout na platformě chezsoi.fr, a to zcela zdarma.

Pařížskou baletní sezonu vždy, již po několik desítek let, otevírá speciální číslo, které nemá ve světě baletu obdoby. Grand défilé, v němž se z Foyer de la Danse ležícího za jevištěm postupně vynoří a přes scénu až na rampu projdou všichni členové souboru od studentů nejmladší divize École de danse až po étoiles, hvězdy na samotném vrcholu hierarchie, aby se nakonec všichni, až je k tomu nejdéle sloužící mužská hvězda vyzve, seběhli na scéně zpět a ukázali se publiku v oslnivém živém obrazu. Za zvuků Berliozova Pochodu Trójanů se představili tanečníci i letos, byť s rouškami a kráčejíce vstříc prázdnému, bouřlivý potlesk postrádajícímu sálu, jehož jedinou, o to výmluvnější odpovědí bylo až mrazivé ticho, které svou strohostí ostře kontrastovalo s rozzářenými zlatými lustry, nablýskanými tiárami tanečnic a bělostnými kostýmy tanečníků.

Valentine Colasante, Hugo Marchand, Grand pas classique (foto Julien Benhamou)

Ceremoniální Défilé vystřídalo podobně oslavné, virtuózní Grand pas classique (1949) Viktora Gzovského na hudbu z opery Bůh a bajadéra Daniela Aubera v podání hvězd Valentine ColasanteHuga Marchanda v nových kostýmech barvy půlnoční oblohy z dílen Chanel. Pas de deux stojí a padá na prvotřídní, do posledního detailu ovládnuté klasické taneční technice se všemi jejími záludnostmi od velikosti skoků, sošnosti póz, pevnosti kotníků ve výdržích na špičce, či násobných, různě kombinovaných piruetách a skládá určitou poklonu velkým pas de deux ze závěrů baletů tradičního repertoáru od Spící krasavice přes Dona Quijotea až po Paquitu. Bývá oblíbeným a často užívaným číslem nejen všemožných mezinárodních gala představení, ale rovněž soutěží, jelikož jak v úvodním adagiu, tak následných variacích umožňuje interpretům předvést jejich kvality. Francouzští tanečníci obvykle nebývají známí svými až cirkusovými triky, okázalostí projevu a potřebou zatlačit diváka do sedačky a vyrazit mu výkonem dech silou přetížení 7G, jejich technika je skálopevná, nicméně prováděná jakoby mimochodem, s nesmírnou lehkostí a bezděčnou přirozeností. Přesně takoví byli i Colasante s Marchandem, kteří navíc oba mohli těžit z nesmírné elegance a majestátní noblesy svého tance a charismatu.

Oslnivě efektní úvod vystřídala choreografie mnohem komornější, intimnější a procítěnější, In the night (1970) Jeroma Robbinse na čtyři klavírní nokturna (cis moll op. 27, č. 1; f moll a Es dur op. 55, č. 1 a 2; Es dur op. 9, č. 2) z dílny Fredericka Chopina. Choreografie pro tři páry představuje tři různé fáze romantického vztahu mezi mužem a ženou od čerstvé, jemně ostýchavé zamilovanosti přes stabilitu vyrovnaného manželství až po vášnivý, téměř destruktivní vztah dvojice, již vzájemný kontakt ubíjí, odloučení však ve výsledku bolí ještě víc.

Ludmila Pagliero, Mathieu Ganio, In the night (foto Julien Benhamou)

Prvním, na romantickém obláčku se vznášejícím párem, jenž se po sobě natahuje jen konečky prstů a v němž partner sleduje svou vyvolenou se zatajeným dechem prvotního, všeobjímajícího okouzlení, se představili Ludmila Pagliero a Mathieu Ganio. Jejich zamilovanost v sobě ukrývala jistou fundamentální křehkost, nevýslovnou něhu a mlžný opar světle fialových kostýmů dodával duetu procítěně snivou atmosféru, jež vám nutně vyvolala na tváři onen připitomělý úsměv a vaše tělo dost pravděpodobně vyloudilo i zvuky ne nepodobné těm, které ve většině populace vzbuzují obrázky chundelatých koťátek.

4.7 3 votes
Ohodnoťte článek

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments