Režisér Michael Tarant: Rozdíl v přípravě činoherní a operní režie je zásadní

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Michael Tarant patří k našim předním režisérům. Po studiích na Státní konzervatoři v Praze působil nejprve jako asistent režie v činohře Národního divadla v Praze, v roce 1981 získal své první angažmá jako režisér v Krajském divadle v Kolíně. Režíroval v mnoha našich divadlech, několikrát stál v čele činoherních souborů, které tak pomáhal úspěšně profilovat, např. v Pardubicích (1986/91), v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě (1991/93), Klicperově divadle v Hradci Králové (1993/95), Kladenském divadle (1995/99) a naposledy v Moravském divadle v Olomouci (2011/2016). Vytvořil přes 200 režií a to nejen činoherních, ale i operních. Pracoval i v zahraničí, např. v Polsku, Litvě, Německu, Švédsku a Španělsku.

Michael Tarant (zdroj FB)

Jestli se nemýlím, začínal jste jako asistent režie v 70. letech v Národním divadle, kde jste pracoval s takovými režiséry, jakými byli např. Jaromír Pleskot, Miroslav Macháček nebo Václav Hudeček. Co vám dalo toto vaše první divadelní období?
Ano, byla to má „druhá univerzita“ a setkání s velkými osobnostmi! Tehdy byla činohra i opera ND doslova nabitá mimořádnými herci a pěvci. Asi je netřeba všechny jmenovat. Na prknech „Národního“ působili i mí pedagogové – Jan Hlavsa, Jiří Vala a zmíněný Václav Hudeček. A hned vedle, v Městských divadlech pražských, Jaroslava Adamová. Byla to tvrdá, ale skvělá škola.

V té době jsem se pokoušel pochopit, jaké možnosti nám dává velký prostor, co je smyslem „velkých aranžmá“ a monumentální scénografie. Jednal jsem s našimi špičkovými scénografy a hudebníky. Přes všechna dobová omezení to byl „velký svět“.

Zužitkoval jste nějak tyto zkušenosti ve svém prvním angažmá v Krajském divadle v Kolíně? Pokud mám správné informace, poprvé jste tam režíroval Gorinovu hru Pravda barona Prášila, ještě pohostinsky, nicméně potom jste získal v Kolíně angažmá. Jaká byla ta kolínská léta?
„Doba her a malin nezralých.“ Čas hledání. Sebe, vlastního výrazu a rukopisu. Podstupoval jsem čím dále tím větší riziko, ale dík tomu nacházel svou cestu. A také vděčím velmi dobrému souboru, že mne postupně přijal.

Moravské divadlo Olomouc: Carmen (archiv umělce)

Ve vašich činoherních inscenacích vždy hudba hrála důležitou roli. Potřebuje činoherní inscenace hudbu?
To je samozřejmě velmi individuální. Pro mne je hudba „vším“. Je v přírodě, řeči, architektuře. I dobrá literatura je svým způsobem hudební. Pro mou generaci je hudba možností svobodně a necenzurovaně vyjadřovat své pocity. Vztah ke světu. Hudba vytváří nejen předěl mezi jednotlivými scénami, ale může pomoci při charakteristice postav i dokreslení jejich jednání či atmosféry jednotlivých scén. Hudební složka je svým způsobem i dramaturgií, vytváří kontrapunkt, nese protichůdná témata. Velký smysl pro toto pojetí má Vladimír Franc. Inscenace může být jako „les“. Živá bytost. Tragédie skonu se prolíná se znovuzrozením. Je to vzrušující.

Moravské divadlo Olomouc, Carmen open air 2011: Michael Tarant (zdroj FB)

Podle čeho jste si hudbu vybíral a s kým jste nejčastěji spolupracoval?
Vzhledem k hledání maximální autentičnosti scénického obrazu, jsem se snažil do divadla přivádět nezávislé osobnosti, filozofy, básníky, teology. Proto jsem nespolupracoval, až na výjimky, se zavedenými skladateli činoherní hudby.

Raději originál anebo nezávislé osobnosti, které do divadelního procesu přinesou něco svého a jedinečného. Byli to třeba Vláďa Mišík, Petr Skoumal, Laco Déczi, Dan Fikejz – s ním jsem prošel dlouhou cestu… Dan má zas velký smysl pro rytmus a dar melodičnosti, později Vladimír Franz, tehdy ještě poměrně neznámý, vlídný Jan Jirásek, Václav Trunec, Milan Svoboda, Marko Ivanović a mnoho dalších.

Svátkem na divadle je vždy živá hudba, ale musí být dobrá. Žádné hudlání. Podle žánru jsme spolupracovali s rockovými formacemi, jazzovými muzikanty – skvělí byli třeba jazzmani ve Švédsku, komorními orchestry či kvartetem. Asi vrcholem v činohře byla několikerá spolupráce se symfonickým či operním orchestrem. Například v inscenacích Na miskách vah o dirigentu Furtwänglerovi, či v Amadeovi, kde hostovali též operní pěvci. Nebo Don Juan v Ostravě. Na něm s námi spolupracovali operní pěvci a bylo to krásné. A byl to, myslím, i most k mým prvním operním režiím.

A když už nahrávky, tak skvělé. Hudba povyšuje. Dává dílu další rozměr. Užíval jsem hudbu Černohorského, Stravinského, Martinů, Beatles, Czesława Niemena, Verdiho, kubánské Irakere, Wagnera, Brucha, Billie Holiday, Pucciniho, dále to byli klezmeři, Hradišťan, židovští rabíni Shalom Katz a Eugen Katz, korsické vícehlasy, arménská, turecká, íránská hudba a mnoho dalších. Potkal jsem krásu. Práce s hudbou je na jedné straně velká zodpovědnost, ale zároveň nekončící radost a štěstí se svobodou zároveň.

Michael Tarant 2017 (foto Petr Našic, zdroj FB)

Vzhledem k již zmíněné múzičnosti vašich činoherních inscenací byl jen krůček k opeře. Pamatujete si, kdy jste se s operou setkal vůbec poprvé? Myslím, jako divák.
Ano, ještě ve škole. Těšil jsem se na Jiráskovu Lucernu, ale byl to Vítězslav Novák. Zklamání velké. „Ty nejsi žena, ty jsi krkavec!“ Pak ty postarší Mařenky a Libuše… Přitom, to vím dnes, velké pěvkyně…

V tom je opera krutá. Malé dítě ji vidí Tolstého očima, tuším z Vojny a míru. Nechápe a nepřijímá ještě tu krásnou konvenci. Pak už to byly samé krásné nárazy. Její pastorkyňa – čelní střet! Mysliveček – Tamerlán. A opět pěvci! Však víte, jaká plejáda osobností v té době působila na našich operních jevištích. Dámy jako paní Domanínská, Krásová, Podvalová, další a další, skvělé umělkyně, později Gabriela Beňačková… co dodat. Pánové Haken, Blachut, Žídek, Hlavsa, Spisar, Heriban, Berman, Přibyl a mnoho dalších skvělých pěvců na našich scénách. Není smyslem našeho rozhovoru je všechny vyjmenovat, ale byly to požehnané generace. Díky!

Řecké pašije. Don Giovanni. Co vám mám povídat. Otevřel se mi nový svět. Na celý život. Jistě v tom sehrálo roli i rodinné zázemí a mé několikaleté působení ve Svatojakubském sboru, pan dirigent Hercl, sopranistky, sólisté, Vánoce v chrámech v sedmdesátých letech! Hudba – to byl ostrov. Oáza.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


4.7 3 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments