Pařížské baletní gala aneb Coroně navzdory

Mimořádná situace v celém světě trvá již téměř rok a těžko říct, zda a kolik z nás vidí něco podobného světlu na konci tunelu. Baletní soubory se však stále a se střídavými úspěchy snaží alespoň trochu navrátit do něčeho, co by alespoň vzdáleně připomínalo normál. Naposled třeba pařížská Opera, která i přes diskuze o zpřísňování opatření po celé Francii zvládla uspořádat alespoň část ze svého naplánovaného programu a uvést gala představení k otevření sezony.

Baletní gala večery na úvod každé divadelní sezony jsou v Paříži dlouholetou tradicí. Před několika roky jim tehdejší umělecký šéf baletu Benjamin Millepied dodal ještě trochu více pro mnohé možná povrchního lesku tím, že z nich učinil představení ještě exkluzivnější, pro pozvané celebrity a osobnosti veřejného života, s večírkem, honosnými róbami pařížských módních domů a všemožnými cingrlaty, zdobícími slavné Grand Escallier. Aurelie Dupont, která na jeho místo nastoupila poté, co Millepied soubor opustil vprostřed sezóny 2015/2016, v nastoleném nastavení pokračovala. A vlastně i letos, kdy bylo nutné si na gala počkat až do konce ledna a tančilo se přirozeně bez diváků před vyprázdněným hledištěm historického Palais Garnier, byl večer opentlen onou jedinečností a pozlátkem, které dodali návrháři od Chanel, když jednak okostýmovali jedno číslo programu, jednak se na organizaci společně s nadací firmy Rolex finančně podíleli. I díky tomu bylo a stále je možné vše zhlédnout na platformě chezsoi.fr, a to zcela zdarma.

Pařížskou baletní sezonu vždy, již po několik desítek let, otevírá speciální číslo, které nemá ve světě baletu obdoby. Grand défilé, v němž se z Foyer de la Danse ležícího za jevištěm postupně vynoří a přes scénu až na rampu projdou všichni členové souboru od studentů nejmladší divize École de danse až po étoiles, hvězdy na samotném vrcholu hierarchie, aby se nakonec všichni, až je k tomu nejdéle sloužící mužská hvězda vyzve, seběhli na scéně zpět a ukázali se publiku v oslnivém živém obrazu. Za zvuků Berliozova Pochodu Trójanů se představili tanečníci i letos, byť s rouškami a kráčejíce vstříc prázdnému, bouřlivý potlesk postrádajícímu sálu, jehož jedinou, o to výmluvnější odpovědí bylo až mrazivé ticho, které svou strohostí ostře kontrastovalo s rozzářenými zlatými lustry, nablýskanými tiárami tanečnic a bělostnými kostýmy tanečníků.

Ceremoniální Défilé vystřídalo podobně oslavné, virtuózní Grand pas classique (1949) Viktora Gzovského na hudbu z opery Bůh a bajadéra Daniela Aubera v podání hvězd Valentine Colasante a Huga Marchanda v nových kostýmech barvy půlnoční oblohy z dílen Chanel. Pas de deux stojí a padá na prvotřídní, do posledního detailu ovládnuté klasické taneční technice se všemi jejími záludnostmi od velikosti skoků, sošnosti póz, pevnosti kotníků ve výdržích na špičce, či násobných, různě kombinovaných piruetách a skládá určitou poklonu velkým pas de deux ze závěrů baletů tradičního repertoáru od Spící krasavice přes Dona Quijotea až po Paquitu. Bývá oblíbeným a často užívaným číslem nejen všemožných mezinárodních gala představení, ale rovněž soutěží, jelikož jak v úvodním adagiu, tak následných variacích umožňuje interpretům předvést jejich kvality. Francouzští tanečníci obvykle nebývají známí svými až cirkusovými triky, okázalostí projevu a potřebou zatlačit diváka do sedačky a vyrazit mu výkonem dech silou přetížení 7G, jejich technika je skálopevná, nicméně prováděná jakoby mimochodem, s nesmírnou lehkostí a bezděčnou přirozeností. Přesně takoví byli i Colasante s Marchandem, kteří navíc oba mohli těžit z nesmírné elegance a majestátní noblesy svého tance a charismatu.

Oslnivě efektní úvod vystřídala choreografie mnohem komornější, intimnější a procítěnější, In the night (1970) Jeroma Robbinse na čtyři klavírní nokturna (cis moll op. 27, č. 1; f moll a Es dur op. 55, č. 1 a 2; Es dur op. 9, č. 2) z dílny Fredericka Chopina. Choreografie pro tři páry představuje tři různé fáze romantického vztahu mezi mužem a ženou od čerstvé, jemně ostýchavé zamilovanosti přes stabilitu vyrovnaného manželství až po vášnivý, téměř destruktivní vztah dvojice, již vzájemný kontakt ubíjí, odloučení však ve výsledku bolí ještě víc.

Prvním, na romantickém obláčku se vznášejícím párem, jenž se po sobě natahuje jen konečky prstů a v němž partner sleduje svou vyvolenou se zatajeným dechem prvotního, všeobjímajícího okouzlení, se představili Ludmila Pagliero a Mathieu Ganio. Jejich zamilovanost v sobě ukrývala jistou fundamentální křehkost, nevýslovnou něhu a mlžný opar světle fialových kostýmů dodával duetu procítěně snivou atmosféru, jež vám nutně vyvolala na tváři onen připitomělý úsměv a vaše tělo dost pravděpodobně vyloudilo i zvuky ne nepodobné těm, které ve většině populace vzbuzují obrázky chundelatých koťátek.

Prostřední dvojicí naleznuvší manželské štěstí mimo jiné i díky sundání růžových brýlí, sebevědomou i částečně schovanou za maskou dokonalosti, skrze níž nemá proniknout jediné smítko pochybnosti o stálosti vzájemného vztahu, se stali Léonore Baulac a Germain Louvet a jakkoli k sobě papírově, fyzicky i generačně tanečníci ladí, na jevišti se jim přese všechno nepodařilo vytvořit ucelený, jednotně působící dojem. Pokud nebylo jejich záměrem svému výstupu přidat na mnohem větší dysfunkčnosti, než bylo původně choreografem zamýšleno, a tedy představit tanečnici, která se s královskou grácií snaží předstírat dokonalost a spokojenost partnerství (nebo jí možná doopravdy věří), zatímco jejím protipólem je chladně netečný muž, jehož jakákoli snaha o přetvářku unudila k smrti. Vlastně by i takovéto emoční nastavení mohlo fungovat (jakkoli by patrně výrazněji nabouralo Robbinsem vystavěnou, postupně gradující dramaturgii kusu), kdyby bylo Louvetovi možno jeho rozpoložení věřit a neodnášet si z něj jen pocit jedné velké prázdnoty bez špetky inspirace. Je otázkou, zda není na vině i samotný casting, pakliže bychom totiž nahlédli první a druhou dvojici čistě stran věku, dávalo by větší smysl, kdyby jim byly jednotlivé duety přiřazeny obráceně, přece jen jsou Baulac s Louvetem o deset let mladší než jejich kolegové, což je na jevišti vidět především v charismatu a zkušenostech, díky nimž zvládnou tanečníci dávno po třicítce ztvárnit plachou nesmělost s odzbrojující věrností. Anebo by možná stačilo obsazením jen trochu zamíchat…?

S čím se naopak nemuselo míchat ani trochu, jelikož interpreti zvládli cloumajícími emocemi prostoupit každý krok, který na jevišti udělali, byl závěrečný tanec Alice Renavand se Stephanem Bullionem. Zlomená, frustrovaná žena plná výčitek, za něž se sama nenávidí, rezignovaný, vlastními démony stíhaný muž, který sebou chvílemi pohrdá. Jejich vztah dávno není růžový, ubližuje, bolí, střídají se v něm momenty nepochopení a rozcházejících se představ s chvílemi vzájemné závislosti, vyplývající z hluboké znalosti nitra toho druhého. Bylo by lepší odejít? Byli by ještě schopni bez sebe žít? Směřuje do tohoto bodu každý vztah? Je z onoho koloběhu úniku? Má to všechno vůbec smysl? A moře, strýčku…?!

Dvojice se v závěru na krátko setkávají, pohledy se vzájemně střetávají, mísí, konfrontují a v krokově totožných kombinacích, přesto emočně zcela jinak naplněných, mizí ve tmě.

Závěr večera poté patřil jednomu z děl fenoménu současného baletního světa, chtělo by se užít populárního sousloví modernímu klasikovi, Williamu Forsythovi a jeho The Vertiginous Thrill of Exactitude (1996) na finální větu 9. symfonie C dur Franze Schuberta. Pětice tanečníků (Ludmila Pagliero, Amandine Albisson, Hannah O’Neill, Pablo Legasa a Paul Marque) nekompromisně a s nezkrotnou energií brázdí prostor prázdné, tmavé scény, v níž do dálky svítí jednak jasně zelené baleríny s přísně geometrickými plochými sukněmi sólistek, jednak precizně vysoustružené pohyby forsythovského slovníku, který tlačí prvky klasické techniky na samotné hranice proveditelnosti a určité vychýlenosti, aniž by jim ubral na jasné formě či virtuozitě. Čistota provedení i samotná nakažlivá radost interpretace, podpořená dokonalým kontrastem klasické hudby s mnohem soudobějším pohybovým slovníkem vytvořila velice pěknou tečku za tím naším případem. Vyzdvihnout je nutno z vynikající pětičlenné skupiny Pabla Legasu, jenž svým pohybům i ve zběsilém tempu a přes náročné požadavky choreografie zvládnul vtisknout originalitu, osobitost, humor i mimořádně citlivou muzikalitu.

Původně plánovaný program, který se měl na jevišti Palais Garnier hrát po celý únor, v sobě zahrnoval ještě jeden z klenotů neoklasického odkazu – Etudes Haralda Landera na Knudåge Riisagerem orchestrované etudy Carla Czernyho. Na ty, z pochopitelných důvodů, tedy přílišného počtu tanečníků na scéně po patrně příliš dlouhou dobu, nakonec nedošlo. I bez nic však bylo pařížské galapředstavení úspěšné a probralo po živém umění zoufale žíznícího diváka (a bezpochyby i samotné tanečníky) z letargie, do níž je okolnostmi chtě nechtě tlačen.

---

Gala d’ouverture

Défilé du Ballet
Choreografie: Albert Aveline, Serge Lifar
Hudba: Hector Berlioz

Grand pas classique
Choreografie: Viktor Gzovskij
Hudba: Daniel Auber
Kostýmy: CHANEL
Tančí: Valentina Colasante, Hugo Marchand

In the night
Choreografie: Jerome Robbins
Hudba: Frédérick Chopin
Kostýmy: Anthony Dowell
Tančí: Ludmila Pagliero, Mathieu Ganio, Leonore Baulac, German Louvet, Alice Renavand, Stephane Bullion

The vertiginous thrill of exactitude
Choreografie: William Forsythe
Hudba: Franz Schubert
Kostýmy: Stephen Galloway
Tančí: Ludmila Pagliero, Amandine Albisson, Hannah O’Neill, Pablo Legasa, Paul Marque