Pařížské baletní gala aneb Coroně navzdory

  1. 1
  2. 2

Prostřední dvojicí naleznuvší manželské štěstí mimo jiné i díky sundání růžových brýlí, sebevědomou i částečně schovanou za maskou dokonalosti, skrze níž nemá proniknout jediné smítko pochybnosti o stálosti vzájemného vztahu, se stali Léonore Baulac a Germain Louvet a jakkoli k sobě papírově, fyzicky i generačně tanečníci ladí, na jevišti se jim přese všechno nepodařilo vytvořit ucelený, jednotně působící dojem. Pokud nebylo jejich záměrem svému výstupu přidat na mnohem větší dysfunkčnosti, než bylo původně choreografem zamýšleno, a tedy představit tanečnici, která se s královskou grácií snaží předstírat dokonalost a spokojenost partnerství (nebo jí možná doopravdy věří), zatímco jejím protipólem je chladně netečný muž, jehož jakákoli snaha o přetvářku unudila k smrti. Vlastně by i takovéto emoční nastavení mohlo fungovat (jakkoli by patrně výrazněji nabouralo Robbinsem vystavěnou, postupně gradující dramaturgii kusu), kdyby bylo Louvetovi možno jeho rozpoložení věřit a neodnášet si z něj jen pocit jedné velké prázdnoty bez špetky inspirace. Je otázkou, zda není na vině i samotný casting, pakliže bychom totiž nahlédli první a druhou dvojici čistě stran věku, dávalo by větší smysl, kdyby jim byly jednotlivé duety přiřazeny obráceně, přece jen jsou Baulac s Louvetem o deset let mladší než jejich kolegové, což je na jevišti vidět především v charismatu a zkušenostech, díky nimž zvládnou tanečníci dávno po třicítce ztvárnit plachou nesmělost s odzbrojující věrností. Anebo by možná stačilo obsazením jen trochu zamíchat…?

Léonore Baulac, Germain Louvet, In the night (foto Julien Benhamou)

S čím se naopak nemuselo míchat ani trochu, jelikož interpreti zvládli cloumajícími emocemi prostoupit každý krok, který na jevišti udělali, byl závěrečný tanec Alice Renavand se Stephanem Bullionem. Zlomená, frustrovaná žena plná výčitek, za něž se sama nenávidí, rezignovaný, vlastními démony stíhaný muž, který sebou chvílemi pohrdá. Jejich vztah dávno není růžový, ubližuje, bolí, střídají se v něm momenty nepochopení a rozcházejících se představ s chvílemi vzájemné závislosti, vyplývající z hluboké znalosti nitra toho druhého. Bylo by lepší odejít? Byli by ještě schopni bez sebe žít? Směřuje do tohoto bodu každý vztah? Je z onoho koloběhu úniku? Má to všechno vůbec smysl? A moře, strýčku…?!

Dvojice se v závěru na krátko setkávají, pohledy se vzájemně střetávají, mísí, konfrontují a v krokově totožných kombinacích, přesto emočně zcela jinak naplněných, mizí ve tmě.

Alice Renavand, Stephane Bullion, In the night (foto Julien Benhamou)

Závěr večera poté patřil jednomu z děl fenoménu současného baletního světa, chtělo by se užít populárního sousloví modernímu klasikovi, Williamu Forsythovi a jeho The Vertiginous Thrill of Exactitude (1996) na finální větu 9. symfonie C dur Franze Schuberta. Pětice tanečníků (Ludmila Pagliero, Amandine Albisson, Hannah O’Neill, Pablo Legasa a Paul Marque) nekompromisně a s nezkrotnou energií brázdí prostor prázdné, tmavé scény, v níž do dálky svítí jednak jasně zelené baleríny s přísně geometrickými plochými sukněmi sólistek, jednak precizně vysoustružené pohyby forsythovského slovníku, který tlačí prvky klasické techniky na samotné hranice proveditelnosti a určité vychýlenosti, aniž by jim ubral na jasné formě či virtuozitě. Čistota provedení i samotná nakažlivá radost interpretace, podpořená dokonalým kontrastem klasické hudby s mnohem soudobějším pohybovým slovníkem vytvořila velice pěknou tečku za tím naším případem. Vyzdvihnout je nutno z vynikající pětičlenné skupiny Pabla Legasu, jenž svým pohybům i ve zběsilém tempu a přes náročné požadavky choreografie zvládnul vtisknout originalitu, osobitost, humor i mimořádně citlivou muzikalitu.

Amandine Albisson, Pablo Legasa, The Vertiginous Thrill of Exactitude (foto Julien Benhamou)

Původně plánovaný program, který se měl na jevišti Palais Garnier hrát po celý únor, v sobě zahrnoval ještě jeden z klenotů neoklasického odkazu – Etudes Haralda Landera na Knudåge Riisagerem orchestrované etudy Carla Czernyho. Na ty, z pochopitelných důvodů, tedy přílišného počtu tanečníků na scéně po patrně příliš dlouhou dobu, nakonec nedošlo. I bez nic však bylo pařížské galapředstavení úspěšné a probralo po živém umění zoufale žíznícího diváka (a bezpochyby i samotné tanečníky) z letargie, do níž je okolnostmi chtě nechtě tlačen.


Gala d’ouverture

Défilé du Ballet
Choreografie: Albert Aveline, Serge Lifar
Hudba: Hector Berlioz

Grand pas classique
Choreografie: Viktor Gzovskij
Hudba: Daniel Auber
Kostýmy: CHANEL
Tančí: Valentina Colasante, Hugo Marchand

In the night
Choreografie: Jerome Robbins
Hudba: Frédérick Chopin
Kostýmy: Anthony Dowell
Tančí: Ludmila Pagliero, Mathieu Ganio, Leonore Baulac, German Louvet, Alice Renavand, Stephane Bullion

The vertiginous thrill of exactitude
Choreografie: William Forsythe
Hudba: Franz Schubert
Kostýmy: Stephen Galloway
Tančí: Ludmila Pagliero, Amandine Albisson, Hannah O’Neill, Pablo Legasa, Paul Marque

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


4.7 3 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments