Partitury v pohybu, obraze i zvuku

Významné české hudební těleso Orchestr Berg, které se zaměřuje na uvádění soudobé vážné hudby, už více než patnáct sezon kombinuje koncertní činnost s dalšími uměleckými žánry, především pak divadlem a tancem. Konkrétní spolupráce s choreografkou Mirkou Eliášovou je pro Berg několikaletou tradicí, která staví na atmosféře site specific, novátorských přístupech k hudbě a její vizualizaci prostřednictvím tance a videoartu.

Projekt uvedený 7. dubna 2015 v Malé dvoraně Veletržního paláce s názvem Disgrafické partitury se původně plánoval s myšlenkou, že skladatelé vytvoří grafické partitury, hudebníci je budou interpretovat a hudba bude inspirací pro vytvoření choreografie. Výsledek však vykrystalizoval do různých přístupů a forem pojetí u každé jednotlivé skladby.Pět děl pěti českých současných skladatelů získalo grafickou podobu prostřednictvím ne zcela běžného způsobu zápisu hudební notace, který díky převedení do obrazové podoby umožňuje volnější interpretaci. Dirigent Peter Vrábel s Mirkou Eliášovou a Vladimírem Burianem, který při těchto setkáních vládne vizuální stránkou pomocí digitálních technologií a light designem, tuto svobodu společně umocnili až k experimentálním rovinám vzájemných interakcí hudby, pohybu a videoartu v duchu jednoho z průkopníků grafických partitur a představitele postmoderního přístupu k hudbě (a to i ve vztahu k tanci) Johna Cage.První, postminimalistická až ambientně laděná skladba vznikla v roce 2012 perem Petera Machjdíka. Do grafické ji přepsal Milan Adamčiak, který je i majitelem hlasu doplňujícího smyčce, dechy a řídké piano v nečekaném narušování ruchy a zvuky podle přiznaného odkazu k Cageovi. Skladba Imanentné čáry v tmavomodrej byla pro tanečníky energií, která je nadnášela i odlehčovala při klouzavém a plujícím pohybu v konceptuálně formované improvizaci.

Stejně jako hudba i tanec přestal, aby se prostor uvolnil pro provokující skladbu Fanfára č. 1. určenou dechovým nástrojů. Její autorkou je Lucie Vítková. Místo tance byl promítán zápis textu, který skladba zhudebňuje, převedený do Morseovy abecedy. Zvuky vycházející z nástrojů působily až disharmonicky, ovšem při znalosti obsahu se vysoké i nízké zvuky tónů jednotlivých instrumentů měnily v naléhavé poselství o prostorové svobodě a oslavu experimentálního přístupu v tvorbě soudobé hudby. A to bez dvojsmyslu (nebo s ním).Pro obdivovatele experimentátorství Johna Cage byla velmi atraktivní skladba Vrh kostek nikdy nezruší náhodu. Jak název napovídá, její obsah, forma a tedy i autor František Chaloupka pracovali s aleatorikou. V tanci se jedná snad o nejznámější způsob cunninghamovského přístupu k improvizaci. Stal se oblíbeným příkladem a symbolem postmoderního přístupu k situaci v tanci, která se děje „tady a teď“. Kombinace losovacího zařízení určujícího taneční obsazení pro jednotlivé věty díla a graficky vyvedená kostka ovládaná tlačítkem pod rukou dirigenta i během samotné hudební produkce, přinášela do prostoru Malé dvorany Veletržního paláce napětí, dynamiku a také takzvaný syndrom diváka tenisového zápasu v případě, že měl potřebu sledovat očima dění v tanci i hudbě zároveň. Na druhou stranu toto prostorové řešení porušilo jakousi letargii vzniklou při Fanfáře č. 1.Threads Jiřího Lukeše zcela narušilo konvenční představu o fungování pohybu a zvuku. Využití moderních technologií, například senzoru kinect pro vytvoření rozhraní mezi zvukem, pohybem a vizuálem vytvořilo audiovizuální dílo ovládané sólovou tanečnicí. Vedle hudby orchestru vznikl nový element pohybové partitury. Veronika Šimková svůj taneční projev nikterak nestylizovala a v její přirozenosti se skladba stala velmi intimně působícím bodem programu a zároveň i protikladem dalšího díla Reactions II – reconection, jehož hudebním autorem je Jakub Rataj. Abstraktní zobrazení vnitřního hudebního světa dirigenta, který kromě orchestru díky pohybovému senzoru ovládá i elektronickou složku zvuku svou celkovou vizualizací, demonstrovala typickou Ratajovu tvorbu. Ta zpracovává přesahy nejen ve zvukových instalacích, ale i vzhledem k pohybu lidského těla a jeho performativnosti. Pohybový senzor zdálky působící jako modrý prsten skladatel nedávno využil i v jiné spolupráci v tanečním představení, kde ovšem funkčnost nebyla tak přesvědčivá, i když námět se jevil velmi konkrétní (Umění manipulace, choreografie: Helena Šťávová). Tady však vše dostalo hlubší význam a díky propojení s živými hudebníky i atmosféru. Tanečníci se pohybově stáhli na minimalistickou frekvenci a dali prostor vizualizaci hudby hudebníkem.Program vyvrcholil dílem Slavomíra Hořínka, které přineslo symbolické a duchovně laděné propojení. Hudba v Aevum. SMS to W.A.M působila na pohyb, který byl snímán kamerou, aby následným propojením skrze grafické zobrazení působil na hudbu, která dále zpět ovlivňovala tanec. Základní hudební kompozice vycházela z druhé věty Mozartovy Houslové sonáty KV 304, která v audiovizuální smyčce o sobě dala několikrát vědět konkrétními motivy. Tanečnice působily v přemíře vjemů orientovaně, ovšem v pohybovém vyjádření úsporně.

Disgrafické partitury přinesly výjimečný zážitek z live experimentu vzájemné spolupráce tance, hudby a moderních technologií, který jako celek působil adekvátně současně a přitom s respektem k odkazům taneční a hudební tvorbě druhé poloviny dvacátého století, kterou podpořil právě i prostor Veletržního paláce. Nebyl jen rekonstrukcí tehdejších metod, ale posunul jejich možnosti na další úroveň. Nabídl tak nejen inspiraci, ale i další souvislosti pro vzájemné soubytí těchto uměleckých oborů v budoucnosti.

Hodnocení autorky recenze: 80 %

Disgrafické partitury
Dirigent: Peter Vrábel
Choreografie: Mirka Eliášová
Kostýmy: Renáta Weidlichová
Dramaturgická a režijní spolupráce: Jiří Jakl
Interaktivní digitální média, videoprojekce & lightdesign: Vladimír Burian
Orchestr Berg
Tančí – Jana Novorytová, Zdena Brungot Svíteková, Veronika Šimková, Jiří Lössl
Premiéra 7. dubna 2015 Veletržní palác ‒ Malá dvorana Praha

Peter Machajdík: Imanentné čiary v tmavomodrej
Lucie Vítková: Fanfára č. 1
František Chaloupka: Vrh kostek nikdy nezruší náhodu
Jiří Lukeš: Threads
Jakub Rataj: Reactions II ‒ reconnection
Slavomír Hořínka: Aevum. SMS to W.A.M

www.berg.cz

Foto Karel Šuster