Pavel Jurkovič: Děkuji za ten čas, kterýs mi dopřál žít na této zemi

V úterý 4. února ve věku osmdesáti jedna let náhle zemřel hudební skladatel, zpěvák, multiinstrumentalista, příležitostný básník, pedagog a milovník života Pavel Jurkovič. Veřejné rozloučení se uskuteční 11. února ve 12.00 v bazilice sv. Markéty v Břevnovském klášteře v Praze.Pavel Jurkovič se narodil 18. srpna 1933 ve Starém Poddvorově na Hodonínsku. Jeho vztah k muzice ovlivnila lidová hudební tradice na rodném Podluží. Již jako dvanáctiletý se stal žákem pražské Scholy cantorum, kterou založil a vedl Miroslav Venhoda. V letech 1968 až 1975 spolupracoval jako zpěvák, instrumentalista, upravovatel lidových písní a textař se souborem Chorea Bohemica, později s řadou jiných souborů a kapel, například s Pražskými madrigalisty. Jako sólista, zpěvák a instrumentalista se podílel na více než sto dvaceti zvukových nosičích. Spolupracoval také s mnoha divadly, zejména s pražskou Violou či Říší loutek. Byl uznávanou autoritou zejména v oblasti takzvané staré hudby, uplatnil se především v nahrávkách středověkých, renesančních i barokních autorů. Od roku 1967 pravidelně spolupracoval s rozhlasem, zejména na hudebních pořadech pro děti. Jeho úsilí v hudební pedagogice významně ovlivnilo postgraduální studium u slavného skladatele Carla Orffa v Salcburku v letech 1965 až 1967. Stal se prvním propagátorem Orffova didaktického systému na našich školách. Jurkovič je spoluautorem mnoha učebnic a metodických příruček pro učitele hudební výchovy, na toto téma publikoval rovněž v odborné literatuře. Je autorem mnoha dětských písní, některé téměř zlidověly, například Masožravá květina a Cvrček, Pět minut v Africe, Malovaná pohádka či Měsíce. V roce 1980 získal Výroční cenu Československého rozhlasu za tvorbu pro děti a v roce 1996 Cenu České hudební rady za iniciativní počiny v hudební výchově. Sepsal velmi cenné paměti – Otvírání paměti s podtitulem Obrázky na plátně času. Ocitujme z jejich závěru:

O+

Občas se mi zdá, že slyším hlas Hospodinův, který mi laskavě zvěstuje, že už zítra mám předstoupit před jeho soud. Žádám ještě o čtrnáct dní. Když je však neúprosný, říkám: Děkuji za ten čas, kterýs mi dopřál žít na této zemi. Plus, minus, násobeno, děleno – bylo tu krásně. A tak si na rozloučenou zpívám jednu moudrou lidovou písničku:
Ze země jsem na zem přišel,
na zemi jsem rozum našel,
chodím po ní jako pán,
do ní budu zakopán.
Potěš mě Pán Bůh sám.
Foto Jarka Šnajberková, archiv