Pavel Zemen: Interpret je hromosvodem mezi skladatelovým záměrem a finální interpretací

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
S mladým klavíristou Pavlem Zemenem jsme si v Divadle na Orlí popovídali o jeho hudebních začátcích, o vztahu k jiným hudebním žánrům nebo o tom, jak s odstupem dvou let vzpomíná na svůj úspěch na klavírní soutěži v Leedsu.

Pavel Zemen (archiv umělce)

Klavírista Pavel Zemen (*1992) je mladý interpret, který v současné době studuje doktorský program na brněnské Janáčkově akademii múzických umění ve třídě prof. Aleny Vlasákové, pedagogicky působí na Konzervatoři Brno a zároveň pravidelně koncertuje jak po celé České republice, tak i v zahraničí. Od útlého mládí se navíc účastnil a stal laureátem řady soutěží (Pro Bohemia v Ostravě, Nadace Bohuslava Martinů v Praze, Mezinárodní soutěž Leoše Janáčka v Brně, Yamaha Music Foundation of Europe, Young Academy Award v Římě, International Piano Competition „Mauro Paolo Monopoli“ v Barlettě, International Piano Competition „21th century art“ ve Vídni, Leeds International Piano Competition atp.). Jako sólista vystoupil s Jihočeskou komorní filharmonií, Moravskou Filharmonií Olomouc a komorním orchestrem Czech Virtuosi, jeho jméno v letech 2016–2018 figurovalo na Listině mladých umělců poskytované Nadací Český hudební fond.

Děkuji za váš čas. Na začátek trochu obligátní otázka – jak prožíváte letní měsíce a vůbec tu dlouhou pauzu od koncertování?
Já děkuji za rozhovor. Pauzu prožívám velmi klidně. V mém životě proběhlo poslední dobou hodně změn – oženil jsem se a narodilo se nám dítě. Takže ta pauza od světa, který byl zavřený a je stále trochu chaotický, byla velmi naplňující. Myslím, že ten čas nám byl se ženou dán skoro darem. Mohli jsme se tak více poznat i z jiných stránek, které by člověk za běžného provozu nepoznal, a můžeme se radovat z narození naší dcery, což je krásná věc a máme na to oba čas.

Z muzikantského hlediska pauzu trávím také velmi klidně. Koncerty, které byly naplánovány, jsou přesunuty na mnohdy ještě nespecifikovaný termín nebo bohužel zrušeny. Všichni muzikanti mají teď trochu krušné období v hledání termínů a tak podobně. Ale myslím, že ta pauza pro umělce našeho typu je prospěšná ke srovnání myšlenek a uvědomění si, kde člověk v životě stojí, kam směřuje a co chce dál hudbou sdělovat. Neberu to tedy nijak fatálně a jsem rád za čas, co nám byl dán.

Takže jste během karanténních opatření vůbec nekoncertoval?
Vzhledem k tomu, že jsem v loňském roce přijal nabídku spolupráce s Klavírním kvartetem Josefa Suka, využil jsem možnost koncertovat s tímto uskupením, ale co se týče sólových recitálů, tak ty bohužel neproběhly. Klavírní kvarteto Josefa Suka působí v Praze už dlouhých dvanáct let, má za sebou řadu ocenění a v minulé sezóně bylo rezidenčním souborem České filharmonie, takže se řadí do popředí českých uskupení. Jsem moc rád za možnost s tímto tělesem spolupracovat. Obecně je klavírní kvarteto velmi nezvyklé uskupení, tato literatura je poměrně ojedinělá, specifická a náročná a pro mě představovala velkou výzvu. Myslím si, že aby byl interpret skutečně komplexní, i takto specifickou komorní hudbu by měl umět zvládnout na co nejvyšší úrovni. Jsem za to vděčný a určitě mi tato zkušenost pomohla i koncertně.

Vaše cesta ke klavíru začala pod vedením vaší maminky Taťány Zemenové, na první pohled to tedy vypadá, že vám byl klavír souzen od narození. Bylo tomu skutečně tak?
To je těžká otázka. Já si myslím, že souzen mi nebyl klavír, ale hudba. Ta prostupuje celou naší rodinou, ať už z té profesionální nebo pedagogické stránky. Má babička byla ochotnická herečka a učila dramatický obor, dědeček byl houslista, tatínek amatérský klarinetista, maminka klavíristka, můj bratr je vynikající cellista… Jsem svým rodičům vděčný za to, že mě k hudbě přivedli nenásilně, nenutili mě do ní a zároveň mi to připadalo jako největší přirozenost na světě. Vůbec jsem v dětství nepřemýšlel nad tím, že bych měl v životě provozovat něco jiného. A protože byla maminka klavíristka, vzala si mě ve čtyřech letech na klín a začali jsme si hrát.

No a nepřemýšlel jste třeba během dospívání i o jiném nástroji, když už ne úplně jiné „nehudební“ aktivitě?
Jako malý jsem měl náběh na astma, což jsme řešili taky muzikantským způsobem. Maminka mě dala na flétničku, která mi velmi pomohla, a několik let nato jsem nastoupil na studium klarinetu. Dětství jsem tudíž prožíval s oběma nástroji a jsem za to moc rád. Také díky tomu budu propagátorem toho, aby dítě, které má nějaké nadání a předpoklady k tomu, aby se mohlo hudbě věnovat naplno, poznalo z praktického hlediska více nástrojů z více odvětví nebo dokonce žánrů. Já jsem díky klarinetu začal hrát i swingovou hudbu a ten pocit reprodukce hudby jiného typu je nesmírně odlišný. Z vlastní zkušenosti proto můžu říct, že u každého nástroje se člověk cítí jako úplně někdo jiný. Jinak se vyjadřuje, jinak nad tím nástrojem přemýšlí… A vlastně se do toho nemusí vůbec nutit. Takže určitě propaguji to, aby se každé nadané dítě věnovalo více nástrojům a posléze to třeba nechalo na osudu, kterému nástroji se bude věnovat výhradně.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments