Putování po jihomoravské alternativě vzniklo ve spolupráci s Terénem, což je platforma, která je součástí brněnského Centra experimentálního divadla, ale nemá vlastní soubor ani trvalý divadelní prostor – v rámci zřizované scény jde o unikátní entitu, která produkuje několik repertoárových inscenací divadelního typu, ale také řadu site specific performancí a happeningů, koncertů a aktivit, které se vzpírají zařazení, ale rozšiřují paletu kulturní nabídky ve svém regionu. Dalším „spolupachatelem“ programu sobotního výletu byl spolek Lofofora, o jehož existenci jsem do této chvíle neměla tušení. Toho dne pořádal jednodenní výlet propojující toulky přírodou, umělecká vystoupení a intervence s klasickým sousedským posezením, jaké by si člověk dopřál třeba v trampské osadě. O tomto brněnsko-zlínském kolektivu se dozvíme, že pracuje s DIY principy v netradičních festivalových formátech, které jsou jednodenní celodenní. Ale účastníci zájezdu se Studiem ALTA se připojili jen k části programu, ačkoliv myšlenka celodenní festivalové vycházky má hodně do sebe.
Performance Bus vznikl ještě za předchozího kurátorského vedení ALTY, v poslední době putoval po severních Čechách, v okolí Prahy, po Plzeňsku a po dalších koutech republiky – jeho účelem není vyčerpávající prezentace místních kulturních stánků, na to by jeden výlet stejně nestačil. Je to výsostný výsek zájmu a nápadů kurátorského týmu a jeho hostů. Otázku vzbuzuje, kdy a kde performativní umění vůbec začíná: možná už s prvním nastartováním motoru autobusu, pravidelně kočírovaném zkušeným řidičem Marcelem, a kafem z termosky, které pomáhá osazenstvu s probuzením. Je možné přijmout, že performance je už samotná jízda. Nebo se spokojeně uvelebit v pocitu návštěvníka, který má volný den a jede na výlet, kde je o něj pečováno, chvíli se nechat vést a unášet, nic neorganizovat a neřešit. Výjimečně jsem jako pozorovatel zvolila druhou úlevnou variantu. Je dobré si občas takovou aktivitu opravdu jen užít. Užít jako užitné umění, co je k užitku a k používání. Použila jsem tedy Performance Bus pro jednodenní dovolenou, ale také sběr námětů. Kurátorský výběr témat. Nanakupuji představení, hledám inspirativní příběhy ke sdílení, a tady o ně nebyla nouze.
Na Brno, Vávro, na Brno
Na víkend je sraz po osmé hodině vcelku „challenge“, zvláště když jaro stále ještě stávkuje, ale zuřivý reportér je vždy připraven. Z kurátorského týmu Studia ALTA vede výpravu Tobiáš Nevřiva a Orin Rodriguez, také se během dne ujímají překladu pro hosty z Belgie, kteří výpravu doplnili a jedou se seznamovat s českou performativní scénou. O pohodlí diváků se starají ještě další členky produkčního týmu, autobus vrní po dálnici směrem na Brno a na palubě je ticho.
První zastávka se odehraje ve vesnici Jamné, respektive na kopci nad ní, na stráni u velkého starého ovocného sadu. Návštěvníci se nejprve musí popasovat s jistým převýšením, a zdání klame – kótu se sice daří zdolat, ale je pěkně vysoko a někteří z nás si jasně uvědomí, že když se to přežene s intelektuální prací, tělo trpí. Kondice nula, umění volá. Na vrchu pod lesíkem je louka plná fialek a staré stromy odvážně nasadily na květ, ale půda vyprahlá. Na stráni se rozvrstvila čtveřice hudebníků, kteří se potkali při studiu sonologie (zvuku a jeho využití pro elektroakustickou hudbu) v Haagu – Kween (SY), Tristanos (GR), Max Frimout (NL) a František Hruška (CZ). Společně hrají krajině a s krajinou. Nástroje a aparáty ozvučeny, ale úroveň decibelů utlumená tak, aby příroda neprotestovala, protože by vznikl zbytečný paradox: performativní procházka má totiž obracet pozornost návštěvníků právě k hlasu přírody, ke zvuku větru v listí, bzučení probouzejícího se hmyzu, jehož je pohříchu málo, ke zklidnění a k pokusu o komunikaci s krajinou. Pak je ovšem obtížné doplnit toto snažení artificiální hudbou, byť by byla nejjemnější. Do koncertu se vměšují zvuky z vesnice, motorová pila, startující vůz nebo zvon. Účastníci využívají půlhodinu k procházení nebo polehávání na louce. Odkdy se stalo z procházky nebo posezení na slunci guilty pleasure, kvůli kterému potřebujeme organizovaný výlet, abychom si to užili a neměli pocit, že se flákáme?
Kween s mixážním pultem a v kostýmu evokujícímu spíš party v nočním klubu působí jako leader uskupení, i když je zjevně nehierarchické. Někdo pracuje s konkrétními zvuky, někdo má kytaru a podomácku vyrobené akustické nástroje a drží se analogového světa. Rytmus, útržky motivů, elektronické zvuky se mísí s tím, co říká příroda, performance končí v melodických, leč důrazných citacích staré perské poezie v originále, jejž performer nepřekládá, aby slova neztratila kouzlo svého charakteru. Probouzí se jaro, ale příroda prahne po vláze. Myslím, že netouží po skřecích ze syntezátoru, ale po vytrvalém dešti. Prašná cesta vede zpět…
Další zastávka čeká ve městečku Lomnice u bistra Zámecký mlýn, který pro změnu leží v údolí, tudíž zdravotní cvičení nastane až po obědě zpáteční cestou k autobusu. V rodinné atmosféře zájezdního hostince byste si mohli uměleckou intervenci splést se spontánní aktivitou někoho z místních usedlíků, program je však stále v režii spolku Lofofora: workshop stavění ptačích budek, pod vedením scénografa Jana Tomšů z kolektivu Omlouvámesepardón, i výstava výtvarných prací kreslířky a malířky Evy Jaroňové. Její tvorba je natištěna na saténové látky tvořící listy a okvětní plátky velkých květin. Při bližším prozkoumání není už námět tak idylický – postavy na jejích kresbách se podobají hmyzu a červům, kteří požírají své akvarelové životní prostředí, tak jako to dělá člověk s planetou. Zastavení nad těmito uměleckými intervencemi a klidná atmosféra celého místa může návštěvníkům připomenout i tak banální věc, jako je důležitost odpočinku. Takového, který si člověk dopřeje vědomě, ne jen zabíjení času z přepracovanosti, které je označováno za prokrastinaci. Přetížený systém občas potřebuje jen sledovat vodu v potoce nebo zrníčka z malin ve sklenici limonády.
Město jako scénografie a odvaha zdola
Místo vystoupení dalších hudebníků, která se u hospůdky chystají na odpoledne, se zájezd vydává na další štaci. Během dne jsme nabrali zpoždění, takže cesta do Znojma, kde se koná další program, připomíná navzdory rozměrům vozidla rallye. Znojmo disponuje mimo jiné krásnou vyhlídkou, z níž je město otevřeno pohledům jako na dlani, posloužilo tak jako kulisa pro choreografii performerky Anny Wańtuch a hudebnice vystupující pod uměleckým jménem Taliraw, která tančící kolegyni doprovází na cello. Znojmo se rozpíná na obzoru jako velký zadní prospekt, jevištěm je trávník. Anna Wańtuch je skrytá pod průhlednou malířskou folií. Nemohu zapřít, že jsem podobný princip viděla použít už několikrát, záleží ale na tom, jaký se dá prostředku význam a obsah – zatímco někdy může symbolizovat past, ze které je třeba uniknout, nebo kokon, z nějž se rodí nový život, zde představuje útočiště, azyl.
Postava křehké tanečnice se pohybuje zahalena pod touto vrstvou, tedy částečně skryta zrakům. Gesta a pózy se zaostřují a rozostřují spolu s tím, zda je tělo blíží a vzdaluje matnému povrchu, materiál umožňuje odhalit a skrýt, cokoliv performerka chce. Také v něm však kondenzuje voda a generuje se nepohodlí. Je to tedy něco za něco, připomínka, že každý ochranný val také v něčem svazuje. Nakonec se postava připomínající vílu z materie pomalu vymaní. Právě v tom okamžiku se rozhlaholí jeden z kostelních zvonů nad městem a do toho se malé dítě s bezprostřední prostotou ptá, co tam ta paní dělá a proč má igelit. Tyhle intervence v městském prostředí zákonitě narážejí na realitu všedních obchůzek a je vždycky zajímavé sledovat reakce diváků, kteří se k vystoupení přichomýtnou náhodou. A děti, ty jsou ve své upřímnosti nejlepšími kurátory.
Návštěva Galerie a Prostoru GaP je krátká a trochu uspěchaná. Nakouknout, kafe a do autobusu, den notně pokročil a skluz ne a ne vyrovnat. Andrea Krejčí, zakladatelka spolku Umění do Znojma, ředitelka a (jak se vlastně říká člověku, kdo si něco vysnil a udělal to, vysnitelka?) tohoto výstavního prostoru spojeného s ateliérem určeným workshopům a dalším vzdělávacím aktivitám, po cestě do Brna zasvěcuje diváctvo do anabáze jeho vzniku. GaP se zrodil z potřeby vytvořit pro současné umění ve městě alespoň jeden prostor, pojme i koncert nebo malé divadelní představení pro děti i pro dospělé (například v něm zanedlouho bude uvedena Iris od Tantehorse) a vstupní část tvoří moderní kavárna. GaP byl otevřen v roce 2019, po mnoha peripetiích a velkém úsilí, navíc se v roce 2025 podařilo založit také základní uměleckou školu – Školu tvůrčího myšlení v oblastech výtvarná a multimediální tvorba a literárně-dramatický obor, která, pokud vše dobře dopadne, získá do správy vlastní budovu a pojme v budoucnu několik set žáků a studentů. Zatím využívá prostory obchodní akademie, ale akreditovaná je na větší rozsah služeb. Ve vzduchu ale visí otazník politické vůle, na podzim budou komunální volby hodně se toho může pokazit.
Příběh prostoru GaP a osobní nasazení jeho ředitelky, která místo pro současné umění vydupala prakticky z ničeho, jsou důkazem, že občanský sektor má svou sílu a že budovat místo pro umění na zelené louce je možné, i když náročné. Před GaPem je navíc instalována socha jednoho z našich současných výrazných výtvarníků Maxima Velčovského, krystal skeletonů telefonních budek, který je pomníkem analogového času a mizejícího světa, stejně jako jedinou moderní sochařskou intervencí v celém městě. V prostorách GaPu je aktuálně instalována výstava Dariny Molatové a Alexandry Cihanské Machové Konejšit.
Surrealistické finále se zpívajícími kameny
Cestou ze Znojma do Brna vystřídá příběh GaPu prezentace Terénu, o kterém vyprávějí dramaturgyně Anna Prstková a Kristýna Businská. Zajímá mě mimo jiné série performancí o státních svátcích Státky, které se shodou okolností konají v prostorách Klubu zastupitelů na Mečové ulici – na výročí osvobození připadne jeden díl sice přímo na den premiéry Giselle, ale první vystoupení bude už odpoledne, což láká k narušení slavnostního zážitku podvratnou předehrou. See you there.
Se soumrakem, takzvanou zlatou hodinkou, dojíždí výprava do ateliéru SVITAVA transmedia art lab zvukového a mediálního umělce, experimentátora, konstruktéra a skladatele Jiřího Suchánka. Je více zvukovým designérem nebo výtvarníkem? Nebo výzkumníkem? Přístroje, které využívá k práci se zvukovými samply, působí skutečně jako sochy futuristického nebo surrealistického nádechu. Jako umělec vytváří zvukově-světelné instalace a systémy, které jsou obvykle interaktivní a umístěné v přírodě nebo veřejných prostorech, pracuje s přírodními materiály a silami obecně: mohou to být kameny, zemina nebo třeba vítr. Na naší malé exkurzi jsme mohli poznat několik principů, s jejichž užitím generuje zvukové krajiny.
Zvukový materiál samotný není přírodninami generován, je vytvořený autorsky – ale prostřednictvím softwaru, který si sám kóduje, a přístrojů, jež snímají a transportují signály, se zvuková stopa proměňuje a reprodukuje, takže vzniká koncert nebo jakási pomyslná „řeč“ rostlin nebo minerálů. Odborně řečeno je to sonifikace, převod dat na zvukové signály – ale poetičtější je si představit, že kámen zpívá. Některé přístroje snímají čidly nestabilní vlhkost půdy, jiné pomocí senzorů zachycují měnící se vzdálenost rotujícího kusu skály, kdy rychlost a proxemika určují modifikaci tónu. V ateliéru je také deponovaná rozměrná funkční interaktivní instalace věnovaná Gregoru Johannu Mendelovi, jež reaguje na změny větru a slunečního svitu, jde tedy zároveň o meteostanici a hudební nástroj. Tato SONDA Y byla v roce 2022 umístěna na fasádě školy na ulici Jánské, kde v roce 1865 Mendel poprvé veřejně prezentoval své objevy, byl totiž především meteorologem.
Byli bychom strávili v ateliéru připomínajícím cyberpunkovou domácnost J. F. Sebastiana mnohem víc času a nechali si předvést ještě další kouzla sonifikace živých a neživých aktérů, kdyby nepokročil večer v noc. Výlet měl vyvrcholit v klubu Rello, skromnou večeří a dvojkoncertem. Bohužel vystoupení fujaristy Richarda Hronského jsme nestihli, a tak byl posledním zážitkem dne ponor do zvukové krajiny mladé brněnské básnířky a zvukové umělkyně Olgy Wawracz vystupující pod uměleckým jménem czarw. Zvukové koláže jsou syntézou minulosti a současnosti, protože k práci s mixováním stop a spojování hudby s konkrétními zvuky inspiruje syntezátor od doby svého vzniku a umělci s ním více méně provádějí stále totéž, leč dnes mají samply uložené v noteboocích a lovci zvuků už nenatáčejí na magnetofonové pásky. Ale zvukové krajiny se rodí podobně, vrstvením, překrýváním, jako když se exponuje několik filmů přes sebe. Tahle zvuková krajina byla poetická a uklidňující, svým vlastním způsobem harmonická, s elektronikou protkanou zvuky města a přírody jen v podkresu, který evokuje šum dne, jemuž nasloucháme zpovzdálí, nebo v kombinaci se slovem. Závěr večera by člověka snadno unesl do klidu, kdyby ještě nečekala na většinu účastníků zpáteční cesta do Prahy.
Svoboda neparticipace a díky za ni
Kromě zdravé únavy a dojmů ze setkání s umělci v terénu nabízí tenhle zážitek ještě další roviny. Například jakýsi uklidňující pocit sounáležitosti, který jsem po pouhém dni začala vnímat i vůči lidem, s nimiž jsme si vyměnili jen pozdrav. Společenství vzniká nesmírně rychle a nepotřebuje mnoho. Divadelní představení je událost příliš krátká, ale během celého dne už nastává sdílení prostoru, času, aktivit, zpřítomňování a společné vetkávání se do jednoho časoprostoru, kde lidé zanechali nějaký otisk jako divácká a návštěvnická skupina.
Dramaturgie události propojila zřizovanou a nezřizovanou scénu, směs různých uměleckých druhů a žánrů, dlouhou jízdu kompenzovanou vycházkami. Připouštím, že k tomu, aby mi bylo dobře v přírodě, nepotřebuji artificiální umělecký lidský zásah, myslím, že sama dokáže naservírovat nejlepší koncert a expozici bez našeho přičinění, rozumím ale také potřebám umělců hledat nové prostředí a nabízet nové podněty divákům, nebo narušovat prostor, kde je nikdo nečeká a z této pozice tvořit. Zde vše probíhalo s citem a respektem, to je třeba zdůraznit. Za přívětivý považuji koncept, který nechává diváka v roli zcela nezávislého prvku, bez nutnosti participace na nějakých společenských nebo bojových hrách, ke kterým asi takový koncept události i svádí. Ale jsem ráda, že nic takového nenastalo, protože vznikl prostor k reálnému vydechnutí. Žádné návody, kartičky, příkazy, ale prostor k volnému dýchání, bez napětí a bez nutnosti být ve střehu a reagovat. A pokud má někdo během události vlastní tvůrčí přetlak nebo potřebu reagovat taneční improvizací na hudbu, nic mu nebrání a nikdo se nesměje. Respekt ke svobodě a individuálnímu projevu i prožívání je čím dál tím důležitější hodnota a je skvělé, že ji ALTA se svými přáteli pěstuje. Teď i lituji, že jsem kouzlo Performance Busů neobjevila dřív! A chválu neparticipace někdy sepíšu jako manifest.
P. S.: Ve fotogalerii jste si možná všimli záběrů se zvláštní atmosférou, nezvyklou (ne)ostrostí nebo míst, kudy jako by prokmitl duch. To proto, že část je analogová, pořízená na kinofilm. To totiž k tomu zklidnění a soustředění také patří, že najednou alespoň u jedné věci není úspěch instantní, ale že ve světě existuje ještě stále něco jako čekání trpělivost. Jestli k tomu tedy nestačí ten pobyt v přírodě, což by bylo fajn…
P. P. S.: Chcete-li se o zapojených umělcích dozvědět více, tady jsou některé medailony:
GaP / Galerie a Prostor je otevřený a živý prostor pro umění ve Znojmě, který funguje od roku 2019. Prostřednictvím výstav, vzdělávacích programů, kulturních akcí a komunitních setkávání zpřístupňuje současné umění široké veřejnosti a přispívá k rozvoji kulturního života města. Diváci mohou zavítat na výstavu, workshop, přednášku, divadelní nebo hudební program, ale také jen posedět v kavárně. GaP chce být „otevřeným místem pro všechny, kdo chtějí být součástí živého kulturního dění ve Znojmě a přispěl tak k expanzi současného umění do menších měst.“ Vznikl z občanské iniciativy neziskového spolku Umění do Znojma, který dlouhodobě usiluje o rozvoj kulturního života ve městě. Prostor samotný navrhlo architektonické studio ORA.
Lofofora je brněnsko-zlínské uskupení mladých tvůrců působící hlavně ve Zlínském kraji. Tento kolektiv ve své tvorbě pracuje hlavně s uměleckými instalacemi, prvky narativního prostoru a DIY principy v netradičních event a festivalových formátech. Stará se také o projekt Obscura Radio.
Terén je dramaturgická a produkční platforma bez vlastního souboru a stálé scény, která od roku 2019 působí vedle Divadla Husa na provázku a HaDivadla jako třetí scéna Centra experimentálního divadla. Podporuje vznik a uvádění nových děl současného živého umění. V Terénu vznikají pravidelně uváděné divadelní inscenace a interdisciplinární umělecké projekty. Prioritou je tvorba vlastních uměleckých a kulturních projektů, které uvádí na domácí scéně v Brně nebo na jiných místech díky četným tuzemským i zahraničním výjezdům. Specializuje se na navazování a rozvoj nových spoluprací a jejich možných forem mezi autorstvem, diváctvem, veřejností, různorodými organizacemi a mezinárodními partnery a sítěmi. Prostřednictvím spolupráce Terén hledá a sdílí nové způsoby autorské tvorby a společného zažívání uměleckých děl v roli diváků či účastníků.
Eva Jaroňová vystudovala Fakultu Výtvarných Umění v Brně (ateliér environment). Absolvovala stáže na v LHI Reykjaviku a ve ASP Varšavě. Pohybuje se na pomezí výtvarného umění, designu a ilustrace. Své malby publikuje formou experimentálních publikací (Kudla Press, Hurikán Press), vystavuje v galeriích s přesahem k instalaci a objektu (galerie Kostka, Praha; Patyolat, Budapešť; Galeria Studio, Varšava) a také je využívá pro tvorbu textilního designu. Témata její tvorby se pohybují od vnitřních (fobie, úzkosti), až po globální problémy (klimatická změna, utopické vize budoucnosti, feminismus). Často používá černý humor v kontrastu s jemností akvarelové malby.
Jiří Y. Suchánek je vizuální umělec a působí také jako pedagog na Fakultě výtvarných umění v Brně. Výrazný představitel multimediálního umění s důrazem na zvuk a sound-artové experimenty. Suchánek s oblibou využívá alternativních (mimo-galerijních) výstavních příležitostí a instaluje svá interaktivní díla pod širým nebem, často v přírodním prostředí, někdy do prostorů veřejně přístupných jeskyní a podobně. Východiskem pro sound-artové kompozice mohou být také biologické skutečnosti či meteorologické jevy. Suchánkovým dalším (s tématem výstav souvisejícím) oborem je pěstování a šlechtění bonsaí. Na ukázku jeho další tvorby v galerijním prostoru se můžete podívat tady:
