Performer Aleš Čermák: Doteky jsou léčivé, nebezpečné i nežádoucí

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

A pak jsem začal uvažovat o pokračování. Měl jsem takovou představu, že v druhém dílu otevřu improvizované studio a budu si zvát nějaké hosty, třeba astmatika, to mě zajímalo, nebo třeba exematika nebo schizofrenika, nebo… zkrátka, že s nimi udělám takové improvizované rozhovory. To, jak jsem si to představoval přesně, už jsem trochu zapomněl. A pak se přímo v tom prostoru začala před našima očima ukazovat jinakost, a její zneužívání. Mně se tohle téma, že se k tomu znovu vracím, přímo dotýká, protože si myslím, že jsme jenom jeden, že jsme my, a nejsou žádní oni, jsme jen my, a mě zajímá to my (v různých polohách). A pokud má být systém funkční, jako třeba mluvíme o fungujícím stroji, pokud má být plně funkční – zdravý – pak by měl akceptovat různé druhy rychlostí. A neměl by se ptát na to, jestli ty kulháš, nebo nevidíš. Systém by se ti měl přirozeně přizpůsobit, protože systém je dynamické rozhraní a musí počítat s tím, že se v něm pohybují i jiné dynamiky, například nevidomý člověk a tak dále. O tom přemýšlím hodně často. Nikoho zpovídat nechci. Udělám to úplně jednoduše, ještě to zradikalizuji, nebudu používat žádná světla, nechám tam jen denní světlo, vytvořím pás tabulově zelené barvy, který bude mít sto dvacet centimetrů na výšku od podlahy. Což v dolní části galerijního prostoru vytvoří temnější prostředí a zároveň měřítko. Ale třeba kamarádka se zřejmě na svém vozíku ocitne pod měřítkem, a co tedy znamená, když ji uchopím a zvednu? Připadalo mi zajímavé, že jde o docela jemný zásah. A vytváří to kromě koncepční roviny i rovinu mentální a institucionálně kritickou.

Pořád normalizujeme, stavíme se k nějaké normě, rovnáme se s ní, já dělám vědecké výzkumy a v nich se každopádně vždycky všechno k nějaké normě vztahuje.
Ten pruh, je také svým způsobem norma.

Co měří tvé měřítko?
No, ve sto dvaceti centimetrech to není ani dospělý člověk, ani dítě, člověk na vozíku může být pod i nad touhle úrovní a kde bude nevidomý? Zároveň mi připadá zajímavé nerozsvěcet, když bude zataženo, bude v prostoru skoro tma. Zdůraznit čas. Pozvu zhruba čtyři lidi, kteří jsou nějakým způsobem hendikepovaní. Nemusí mít fyzický hendikep. Může se jednat třeba o absenci zkušenosti. Předáme si stejné instrukce/motivace jako v první části, a zkusíme udělat to samé, jako v části předešlé. Trochu zredukuji dechové instrukce a přidám možnosti poslechu. A uvidíme, do jaké míry bude celý tvar fungovat. Myslím, že se přirozeně objeví nějaká forma starostlivosti.

Alta (foto Aleš Čermák)
Alta (foto Aleš Čermák)

Co je tady pro vás to intimní?
Pokud ten systém nebo rozhraní (které tvoříme) je z mého pohledu zdravý – a to je to intimní, tedy to, co mě zajímá – pak úplně přirozeně bude schopen přijímat, a vznikne nějaká forma péče. Jakoby ten prostor nebo tvar byl opravdu živý. A nikdo se nebude ptát na to, že ty přece nevidíš, ty nechodíš, ty jsi takový a ty jiný a ty nemáš žádné zkušenosti s uměním. Ten tvar se přirozeně přizpůsobí, protože pokud jsme organická hmota, tak v sobě zkrátka všichni máme flexibilitu, a pokud se vyčerpá, tak jednoduše nepřežijeme. Flexibilita je řekněme základ. Není třeba se ptát, jak prožíváte svět. Nějak svět prožíváme, každý jinak. Proto mě také zajímá i tato naše debata, kterou spolu vedeme. Zajímá mě, jak můžeme svět prožívat spolu. Proto mi připadá zajímavé vytvořit jen tohle „zelené” prostředí, a na nic dalšího se neptat… Nebo, ještě jinak. Všimli jste si, že nás vždycky překvapuje něco neviditelného. A my se hrozně divíme, co že nás to překvapilo. Vůbec nejsme ochotní připustitt, že jsme se překvapili sami a že se překvapujeme neustále, za vinu to často klademe něčemu jinému. Pokud si opravdu uvědomíme, že například Země je něco mnohem většího než jen životní prostředí, a že procházka v krajině je jako návrat domů, tak možná zjistíme, že žádný vnějšek neexistuje. Co děláme v přítomnosti, určuje/strukturuje, jak bude vypadat budoucnost. Pokud jde o to, vůči čemu jsem se chtěl vymezit, když jsem zmiňoval zneužívání jinakosti, připadá mi, že je to zase to „já”. Pozice první osoby je hrozně problematická. Já chci slyšet, já chci vidět, já chci pochopit, já, já, já, ale co druhá strana nebo, co my?

Ale, kdybychom vůbec nerozlišovali…
To je samozřejmě nutnost, to je také součást designu, toho, co je třeba tvořit. Naučit se opravdu rozlišovat a na základě toho se snažit předpovídat nějaké budoucí modely společnosti, přehodnocovat je a zase znovu aktualizovat. Takové prostory bychom měli vytvářet a ne se pořád ptát, jak někdo vidí svět v domnění, že lze parazitovat na jeho jinakosti, protože jinakost je v kurzu. To je absurdní a destruktivní. Takže je nutné rozlišovat a důkladně porozumět potřebám a být s nimi kompatibilní. Je to otázka nastavení a synchronizace. A to se odehrává v nějaké výseči reality. Můžeme tomu říkat třeba intimní prostory.

Žijeme v extrémně toxickém prostředí. A svět umění (ne umění samotné) je zrovna takový a zřejmě proto uvažuji o intimitě prostorů. Mě zajímá, jak vzít to, co je na umění zajímavého, totiž že se pohybuje v nějaké jiné rovině uvažování, a jak to přenést jinam, do praxe, do pedagogiky a tak dále.

Takže, tohle je druhý díl projektu The Transversal Navigation, který jsem pojmenoval Ve skutečnosti se světem už dávno nekomunikujeme, a který by měl vyjít kolem 10. srpna. Instalace nebo respektive vstupní rozhraní je otevřené už od 13. července, ale kolem 10. srpna by se měl odehrát performativní event.

Poslední, třetí část, pojmenovaná Komunita v počátku rozpadu, pojmu jako klasičtější výstavní formát. A v roce 2022 vydá nakladatelství AMU knihu, jakousi rozšířenou pracovní metodologii a reflexi procesu. A zároveň musím dodat, že tenhle projekt (The Transversal Navigation) je to, čemu se věnuji několik posledních let, čili soubor aktivit, které jsou zkoncentrované pod jeden zastřešující název.

Zajímalo by mě, jak to máte s těly performerů? Jak jste schopný najít to, co hledáte a potřebujete? Říkal jste, že pracujete s lidmi, které znáte, ale kdybyste měl pracovat s lidmi, kteří už mají nějaké taneční vzdělání, nebál byste se, že pro ně bude obtížné do toho proniknout?
V roce 2021 jsem měl pracovat spolu s Tomášem Morávkem, Jarem Viňarským a se smíšený kolektivem studentů z HAMU. Zdálo se mi to jako super nápad. A pořád se mi to zdá jako dobrý nápad. Dokonce jsme i začali. Popravdě druhý lockdown tuhle ideu docela rozbil. A sám nevím, jak se celá situace ohledně tohoto projektu vyvíjí.

A bylo to na taneční katedře?
Smíšený ročník, tuším, že z katedry choreografie. Moc prima lidi. Když o tom přemýšlím, tak mi idea téhle kolektivní práce přišla moc fajn a vlastně by stálo za to takovéhle typy spoluprací dál na jednotlivých katedrách rozvíjet a také je akreditovat, jako adekvátní studijní možnost.

The Transversal Navigation (foto Lenka Janíčková)
The Transversal Navigation (foto Lenka Janíčková)

Kde najít tu hranici, tady máte nějaké základy, které musíte ovládat, ale otevřít je i jiným náhledům? Lidé, kteří se v těchto sférách pohybují, to v sobě sice mají, ale podle mě to neumějí reflektovat. A vy o tom mluvit i přemýšlet dokážete
Protože já pracuji se světem, jako s celkem. Velice volně a ničím se v podstatě neomezuji. Také vycházím z toho, že události na mikro úrovni jsou podobné událostem na makro úrovni. To má zřejmě co dělat s tím, že je třeba se naučit v daných podmínkách rozlišovat a mít možnost dané podmínky adekvátně využívat. Pak to jde samo nebo minimálně mnohem snáz.

Jak mikro-svět vlastně funguje? V patře na GAMU nějaký mikro svět je, nebo není?
No, jasně a odráží se v něm celkový prostor.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments