Pětasedmdesátiny Jurije Gorbunova

Významné osobnosti brněnské opery a baletu 

Byl říjen roku 1993. V brněnském Janáčkově divadle se konalo představení Verdiho Aidy, tuším, že to bylo v rámci brněnského mezinárodního hudebního festivalu Moravský podzim. V inscenaci, kterou nastudovali dirigent Enrico Dovico a režisér Václav Věžník, mne velmi zaujal urostlý barytonista mužného zjevu vládnoucí jak jasným jadrným hlasem, jehož jinak výborně srozumitelná italština nesla stopy ruského přízvuku, tak i notnou dávkou opravdovosti a hloubkou svého prožitku v proslulé „nilské“ scéně, při setkání zajatého krále Amonasra se svou dcerou Aidou.

Tímto mužem byl Jurij Gorbunov, zpěvák, který k nám přišel z uralského Sverdlovska, jenž se od roku 1991 už zase jmenoval Jekatěrinburg. O dotyčném barytonistovi jsem slyšel jako o skvělém Rigolettovi v pražské Státní opeře a také v Brně, chválili ho i mí tehdejší plzeňští kolegové, kteří ho znali z akcí, jež probíhaly v rámci spolupráce mezi družebními městy Plzeň a Sverdlovsk a jejich divadly.

Bylo na první pohled jasné, že Janáčkova opera dostala vynikající posilu. A to jsem ještě netušil, že za dva roky se sejdeme nejen při společné práci v divadle, ale že k sobě nalezneme přátelský vztah. Omlouvám se za osobní tón, který nerad ve svých textech používám, ale v tomto případě si jej neodpustím. Poznal jsem Jurije Gorbunova nejen jako výtečného operního pěvce a herce, ale také jako dobrého, vzácného a mimořádně citlivého a charakterního člověka.Jurij Michajlovič Gorbunov se narodil 26 prosince 1939 v čitinské oblasti na východní Sibiři u hranic s Čínou, kde jeho rodiče pracovali ve zlatých dolech na březích řeky Kary. Byl osmý z devíti dětí a rodina se stěhovala z místa na místo s tím, jak se postupně vyčerpávaly zásoby zlata. Pro nás, Středoevropany, zvyklé bědovat nad svým osudem a problémy, jež nám život přináší, je dost obtížné představit si, v jakých poměrech se žilo v těchto krajích v době dětství a mládí Jurije Gorbunova.

V deseti letech přišel o matku, po níž zdědil hudební a pěvecký talent. Studoval na obchodní škole, po tříleté základní vojenské službě byl přijat na novosibirskou Akademii umění, kde jeho profesorem byl vynikající basista Venjamin Pavlovič Arkanov. Již jako student úspěšně vystoupil v roli knížete Bolkonského v Prokofjevově Vojně a míru na novosibirské operní scéně, jež  byla považována za třetí nejprestižnější operní divadlo v Sovětském svazu po Moskvě a Leningradu.

Novosibirská opera, která je největší divadelní budovou v Rusku, byla slavnostně otevřena 12, května 1945 (sic!) a má obří sál pro téměř dva tisíce diváků, takže klade na zpěváky nesmírné nároky, Profesor Arkanov svému žákovi doporučil, aby si zvolil pro svůj umělecký začátek menší divadlo. Jurij Gorbunov odešel z centra Sibiře dále na západ, na Ural a nastoupil do divadla v  Čeljabinsku, kde poté strávil sedmnáct mimořádně úspěšných let a kde si vytvořil základní repertoár nejdříve basových a posléze barytonových rolí.

Ruská opera disponuje množstvím skvělých basových partií nejrůznějšího typu a charakteru, na nichž mohl Jurij Gorbunov demonstrovat své pěvecké i herecké přednosti. Patřil mezi ně samozřejmě Boris Godunov, který se pro něj stal jednou z jeho klíčových a nejmilejších rolí, heroický titulní hrdina Glinkova Ivana Susanina na straně jedné a noblesní kníže Gremin v Evženu Oněginovi, kde mohl uplatnit svůj smysl pro hloubku prožitku a schopnosti mužného lyrického projevu, na straně druhé. Výborně se vypořádal s desítkami rolí  italského repertoáru, na nichž piloval svoji pěveckou virtuozitu, jako například v roli Basilia v Lazebníku sevillském Gioachina Rossiniho, tak především v repertoáru verdiovském (titulní role v Atillovi, Zachariáš v Nabuccu, král Filip v Donu Carlosovi). Jednou z jeho nejlepších postav, ve které mohl skvěle uplatnit šíři svého pěveckého i hereckého výrazu, byl titulní hrdina v Boitově opeře Mefistofeles. A Mefista si samozřejmě také zahrál a zazpíval v Gounodově Faustovi a Markétce.V polovině sedmdesátých let mu byla překvapivě nabídnuta role Rigoletta. Ačkoli mu to mnozí kolegové a přátelé rozmlouvali a před tímto krokem jej zrazovali, Gorbunov nabídku přijal a tragická role šaška a nešťastného otce se stala jednou z jeho nejúspěšnějších a doslova osudových.

Jurij Gorbunov přechází plně do barytonového oboru, opět v široké repertoárové šíři, od hrdinského Borodinova Knížete Igora po psychologicky velmi složitou roli titulního hrdiny Čajkovského opery Mazepa. Škoda, že si tuto nádhernou roli nemohl zahrát a zazpívat v Brně. Dramaturg Václav Nosek dlouhodobě usiloval o uvedení tohoto díla, ale vzhledem k problémům s provozními podmínkami k němu nikdy nedošlo. V Evženu Oněginovi vyměnil Gremina za titulní roli, ve Vojně a míru knížete Bolkonského za Napoleona, s náročností prokofjevovské partitury se také výtečně vypořádal v náročné roli Rurechta v Ohnivém andělovi.

Z velkých barytonových rolí světového repertoáru jmenujme opět velmi rozdílné postavy, jakými byly z verdiovských rolí don Carlo ve Verdiho Síle osudu, Amonasro v Aidě, již zmíněný Rigoletto a Jago v Otellovi, či velké kreace ve veristických operách, jež mu svou dramatičnosti byly velice blízké. Z oper Giacoma Pucciniho to byl především Scarpia v Tosce, Michel v Plášti  a konzul Sharpless v opeře Madama Butterfly. V tradičním večeru dvojčat Petra Mascagniho Sedlák kavalír  a Komedianti Ruggiera Leoncavalla ztvárnil role Alfia a Tonia. Z postav ve francouzských operách jmenujme jeho uměleckému charakteru a temperamentu blízkou roli Escamilla v Bizetově Carmen.Čeljabinsk mění za další uralské průmyslové centrum Perm a po sedmi letech strávených v tomto městě přichází do opery ve Sverdlovsku. Mezitím byl jmenován zasloužilým a posléze národním umělcem SSSR. V té době hostoval v řadě dalších operních divadel v tehdejším SSSR a zúčastnil se i zahraničních zájezdů.

Padla železná opona a otevřely se hranice směrem na Západ. Dochází k rozdělení pražského Národního divadla. Do čela Smetanova divadla, které se transformuje do podoby Státní opery Praha, povolává  tehdejší ministr kultury Milan Uhde nejprve jako uměleckého šéfa a posléze jako ředitele Karla Drgáče. Drgáč hledá na východě Evropy pěvecké posily. Ve Sverdlovsku či lépe řečeno v Jekatěrinburgu osloví tři pěvce, tenoristu Valentina Prolata, basistu Nikolaje Marčenka a barytonistu Jurije Gorbunova. Gorbunovovi nabídne jemu důvěrně známou roli Rigoletta. Háček je v tom, že během měsíce musí tuto roli zvládnout v italštině, i když ji do té doby zpíval pouze v rodné ruštině. Jurij Gorbunov to samozřejmě zvládne a jeho Rigoletto oslní pražské operní fanoušky stejně, jako tomu bylo na Urale.

V rychlém sledu následují další role, hrabě Tomskij v Čajkovského Pikové dámě, baron Scarpia v Tosce, Amonasro v Aidě a Jago v Otellovi. Jurij Gorbunov ve všech postavách odvádí vynikající výkony, ale přelety mezi Sverdlovskem a Prahou jsou namáhavé. Gorbunov se rozhodne usadit se v Československu. Jenomže v Praze je problém s bydlením. V jednom z představení Otella zpívala Desdemonu vynikající brněnská sopranistka Natálie Romanová, která ho vyzvala, ať osloví vedení brněnského divadla. Jurij Gorbunov ji uposlechl, učinil tak a spolu se ženou a čtyřletým synkem Míšou se přestěhoval do svérázného města na soutoku dvou moravských řek a do divadla, které nese jméno Leoše Janáčka. A zde se usadil natrvalo.Začátky nebyly pochopitelně jednoduché, jiný kraj, jiný mrav, existovala tu jazyková bariéra. Ale Gorbunovovi nalezli věrnou pomocnici v Natálii Romanové, jejíž matka byla  Ruska. Tehdejší čelná sólistka brněnské opery, která podobně jako Jurij Gorbunov ve své osobnosti spojuje vzácné vlastnosti umělecké s vlastnostmi lidskými, Gorbunovovým ulehčila první měsíce jejich brněnského pobytu. V divadle se představil, jak jinak, než v titulní roli Rigoletta. A úspěch byl doslova frenetický.

Zajímavé je, že první rolí, kterou Jurij Gorbunov nastudoval v Brně pro připravovanou novou inscenaci, nebyla žádná z velkých rolí ruského či světového repertoáru, ale Mařenčin otec Krušina v Prodané nevěstě. A dokázal, že smetanovskou postavu zvládne stejně dobře jako jiné role, což později prokázal v Budivojovi z Dalibora. Zajímavostí této inscenace bylo, že její premiéra se odbyla na jednom z tehdy početných zájezdů Janáčkovy opery do Luxemburgu.

Po Rigolettovi následovala další inscenace opery italského mistra, La traviata v režii výborného režiséra a znalce verdiovského repertoáru Václava Věžníka. Ačkoli brněnské publikum bylo zvyklé na interpretaci této postavy barytonistou spíše lyrického témbru (po léta jím kdysi byl noblesní a kavalírský Géza Fišer, považovaný za ideálního představitele role), Jurij Gorbunov dokázal, že díky své interpretační preciznosti je schopen se s rolí vypořádat více než se ctí, což vysoce ocenil i režisér Věžník.

Do třetice se v rychlém sledu setkal s Verdim v již zmíněné roli Amonasra. Čelný brněnský muzikolog a kritik Rudolf Pečman (tehdy ještě psali v Brně  do novin recenze špičkoví odborníci) ohodnotil Gorbunovův výkon v této roli jako „strhující dramatický a pěvecký projev“.Perfektní soulad hudebnosti a hereckého projevu je výrazným rysem všech výkonů Jurije Gorbunova a je jedno, jde-li o velkou hlavní roli či vedlejší postavu. Stejně tak je pro něj charakteristické, jak perfektně umí pracovat se svým mimořádným hlasovým fondem a podřídit jej potřebám role, příkladná je i srozumitelnost zpívaného slova či jeho gestický výraz. V Brně to prokázal v několika desítkách rolí, nejdříve barytonových a později, někdy koncem devadesátých let, když se začal úspěšně vracet k basovým rolím, i v nich. Pokud se nemýlím, tou první byl Raimondo ve Zbavitelově a Věžníkově inscenaci Donizettiho opery Lucie di Lammermoor.

V Brně si v nových inscenacích zopakoval řadu rolí italského repertoáru. Připomenu alespoň jeho  vynikajícího krále Filipa v Donu Carlosovi, kterého zpíval a hrál při obou premiérách a v naprosté většině repríz bez alternace, hraběte Lunu v Trubadúru, Schaunarda v Pucciniho Bohémě a především titulní roli ve Zbavitelově a Věžníkově inscenaci Boitova Mefistofela, kterou vypracoval ve všech složkách výkonu do nejjemnějších nuancí.Z další rolí jmenuje ministra Dona Fernanda v Beethovenově Fideliovi, proroka Zachariáše v Nabuccovi, kterého střídal s postavou Velekněze, stejně jako v Tannhäuserovi Biterolfa a posléze v obnovené inscenaci lankraběte  Hermanna. Na tomto místě si dovolím poznámku, že je škoda, že díky situaci, která vládla v poválečném Rusku a koneckonců do jisté míry i u nás, neměl Jurij Gorbunov možnost setkat se s Wagnerovým dílem víckrát.Z moderní tvorby je třeba připomenout jeho kněze Grigorise v Řeckých pašijích Bohuslava Martinů a pěvecké ztvárnění role Creona v opeře Igora Stravinského Oidipus rex, která byla v režii a choreografii Libora Vaculíka koncipována jako společná premiéra opery a baletu. V koncertním provedení Dvořákovy Armidy zpíval role Bohumíra z Bouillonu a Gernanda.

Z četných rolí, které vytvořil Jurij Gorbunov na scénách pražského Národního divadla, si připomeňme alespoň jeho Michela v Pucciniho Plášti a Alfia v Mascagniho Sedláku kavalíru, v opeře Slovenského národného divadla  byl představitelem cara Dodona v operní pohádce Nikolaje Rimského-Korsakova Zlatý kohoutek.Nakonec jsem si nechal několik výkonů, které považuji svým způsobem – byť každý z jiného důvodu – za klíčové. Byla to čtyřrole zlosynů v Offenbachových Hoffmannových povídkách. Jurij Gorbunov se sám k tomu vyjádřil v rozhovoru pro divadelní časopis Aplaus v roce 2002: „S Hoffmannovými povídkami se setkávám vůbec poprvé, a i když jsem ve své kariéře prošel mnoha náročnými rolemi, v této opeře může zpěvák ukázat, co umí. Jak po herecké, tak i po pěvecké stránce.“

A to se interpretovi Gorbunovovi podařilo dokonale. Kritička Divadelních novin Lenka Šaldová o tom napsala: „Vedení brněnské opery znovu prokázalo, že má šťastnou ruku při obsazování. Čtyřrole Lindorf, Coppélius, Miracle, Dapertutto – zlo personifikované jednou vzpřímenou postavou Jurije Gorbunova burácejícího okázale a halasně se chechtajícího i našeptávajícího.“ Nedá mi to, abych nepřidal ještě jednu vzpomínku na toto představení dirigenta Štycha a režiséra Kačera, jež výborně reprezentovalo brněnskou operu při zájezdu do Španělska. Obsazení čtyřrole darebáků jedním pěvcem bývá obvyklé, méně obvyklé to je u čtyřrole dam. V této inscenaci tomu tak bylo a je bolestné, že na jejich vynikající interpretku Yvettu Tannenbergerovou (alternovala s ní Marina Vyskvorkina) už můžeme jenom s dojetím vzpomínat.

Tou další klíčovou rolí byl Salieri v Mozartově jednoaktové opeře Mozart a Salieri, kterou realizovali v roce 2006 v Brně dva začínající tvůrci, dirigent Pavel Šnajdr a režisér Jiří Nagy. Jurij Gorbunov byl vynikajícím Salierim a jeho alternantem byl jeho žák, obdivovatel a v mnohém jeho následovník, dnes již velmi úspěšný basista David Szendiuch. Opera bvla hrána na zájezdě v Japonsku, Mimochodem, Jurij Gorbunov navštívil s brněnskou operou zemi vycházejícího slunce celkem pětkrát.

V době, kdy Jurij Gorbunov již natrvalo přešel zpět do basového oboru, se setkal s rolí Vodníka v Dvořákově Rusalce. Brno mělo na představitele této role štěstí, ať to byl kdysi Gorbunovův krajan Leonid Pribytkov, po něm Zdeněk Kroupa, Václav Halíř či Richard Novák. Jurij Gorbunov se do této řady suverénně zařadil nejen svým bezchybným pěveckým výkonem, ale také nelíčenou opravdovostí svého citového prožitku.Zcela odlišnou podobu svého jevištního projevu prokázal Jurij Gorbunov při svém jediném setkání s Janáčkovým dílem. Nepochybně mu v tom napomohla důvěrná znalost prostředí, v němž je Janáčkova operní adaptace Dostojevského prózy Z mrtvého domu situována. Trestanecké kolonie se vyskytovaly v Gorbunovově rodném kraji odedávna. S tím rozdílem, že stalinské gulagy byly mnohem horší než carské katorgy. Gorbunovova studie role Placmajora byla po všech stránkách dokonalá, vyvrcholení, v němž se opilecky omlouvá propouštěnému trestanci Gorjančikovovi, bylo v jeho podání krutou obžalobou nelidského systému. V této roli opět, byť zcela v jiné poloze, navázal na své skvělé brněnské předchůdce, Leonida Pribytkova a Václava Halíře.

Svébytnou kapitolou v operní kariéře Jurije Gorbunova je postava Borise Godunova, složitá psychologická studie cara, který si na svá bedra vzal patrně nesplnitelný úkol proměnit ruské zavedené pořádky. V Česku se s ní setkal poprvé v plzeňské Zbavitelově a Kaločově inscenaci v roce 2005, kdy alternoval s Jevhenem Šokalem. Už tehdy diváci a kritika vysoce ocenili výkony obou představitelů. Každý jinak dokonale vyhmátl podstatu role. Ve stejné roli alternovali oba interpreti i v brněnském představení o dva roky později. Jurij Gorbunov byl opět skvělý, pro něj to ovšem nebylo nejšťastnější setkání s dílem. Estonská režisérka žijící v Německu Inge Levant volila moderní pojetí, v mnohém mimořádně působivé a aktuální, byť se nevyhnula některým schválnostem. Pro hluboce věřícího Jurije Gorbunova, ruského patriota v tom nekrásnějším smyslu slova (mějme v úctě horoucí vlastenectví ruských lidí a nevyvyšujme se nad ně, jak to někdy ve své bohorovnosti činíme), bylo toto pojetí zklamáním. Když k tomu přidáme zakořeněný konzervatismus poměrně velké části brněnského operního publika, jež vedlo k brzkému stažení díla z repertoáru, je jasné, že toto setkání s milovanou rolí přes jeho obdivuhodný výkon nebylo pro Jurije Gorbunova nejšťastnější.Velmi šťastné naopak bylo již několikáté Gorbunovovo setkání s Prokofjevovovu Vojnou a mírem. V inscenaci ukrajinských tvůrců dirigenta Sergeje Politikova a režiséra Mykoly Treťjaka se vrátil k roli knížete Bolkonského, ale hlavně byl obsazen do postavy zachránce Rusi, maršála Kutuzova. Za vzácnou jednotu dokonalého pěveckého a hereckého pojetí role mu byla udělena Cena Thálie  pro rok 2005.

Návrh odborné poroty přesně vystihl podstatu Gorbunovova úspěchu: „Málokdy může interpret během jediného představení předvést rozdílné polohy svého umění. Gorbunov zde byl obsazen jak do významné role maršála Kutuzova, tak do epizodní, ale důležité role starého knížete Bolkonského. V první prezentuje vzornou znalost stylu i zvládnutí pěvecké techniky, ve druhé předvádí během jediného výstupu dokonalou ukázku charakterního herectví a vytváří přesvědčivou postavu podivínského aristokrata.“

Nezapomenutelné bylo vystoupení Jurije Gorbunova na slavnostním večeru, na němž mu byla cena předána. Zde dal naplno průchod svým citům a z hloubi duše vyjádřil své díky původní i nové vlasti a jejich kultuře.

Bohatá byla vždy Gorbunovova činnost koncertní, a to jak doma, tak v zahraničí, kde spolu s řadou dalších vynikajících ruských sólistů vystupoval ve sboru donských kozáků. Zpíval sólo v symfonii Pravoslavnaja brněnského skladatele Martina Dohnala. A nesmíme zapomenout na jeho pěvecké aktivity při bohoslužbách v brněnském pravoslavném chrámu sv. Václava.

Na závěr bych si dovolil ocitovat slova, jež na adresu Jurije Gorbunova vyslovil svého času jeden ruský kritik, když hodnotil jeho výkon v roli bojara Grjazného v opeře Rimského-Korsakova Carská nevěsta: „Jurij Gorbunov má překrásný a mohutný baryton a příroda jej obdařila hereckým talentem i velkým pěveckým mistrovstvím.“

Foto archiv, archiv ND Brno, archiv ND Praha