Toscanini: Postavit sebe až na druhé místo

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Texty Ivana Medka (17)


Medkův text o Arturu Toscaninim vznikl pro Divadlo hudby v Ostravě v lednu 1965, tedy právě před půl stoletím. Nezestárnul ovšem ani trochu. Nad Toscaniniho uměním klade Medek otázky velmi současné. Kolik slavných (nebo takzvaně) umělců má tolik pokory, aby nejslavnější díla nejen oprášili, ale vždy znovu a detailně uchopovali? Jak moc jsou dnešní nahrávky výsledkem spíše kouzel v režiích nahrávacích studií, kde se dá spravit a doladit leccos, než poctivého vkladu při výkonu samotném? A posloucháme ještě opravdu hudbu samotnou, nebo se kocháme plejádami slavných jmen, které přináší doba?

A mimochodem: posloucháme ještě nahrávky Artura Toscaniniho? Tohoto muže, který na první místo vždy stavěl skladatele, které interpretoval a kterým sloužil. Muže, který si u Vídeňských filharmoniků vyžádal dvě desítky zkoušek na Pastorální symfonii. Muže, který okamžitě přerušil spolupráci s Bayreuthem a Salcburkem, když se v Německu a Rakousku dostal k moci Hitler… Muže, o kterém bylo možné napsat: „Toscanini je pokorný před velikostí genia a nemilosrdný k slabosti nebo ještě hůře k nepoctivosti současníků. A proto mu nasloucháme my dnes se stejným vzrušením a pocitem vděčnosti, jako budou naslouchat generace po nás.“

Arturo Toscanini

Arturo Toscanini. Pojem. Legenda. Nejslavnější dirigent všech dob. Fanatik přesnosti a dokonalosti. Absolutní pán orchestrů, které se před ním třásly hrůzou. Obdivovaný a docela určitě někdy těžko snesitelný. Stovky a stovky historek, pravdivých, polopravdivých i zcela vymyšlených. Víc jak šedesát let kraloval mezi světovými dirigenty. Viděli ho dirigovat lidé, kterým je dnes kolem třiceti let, a jeho koncerty v Americe, Anglii a Itálii patřily třeba k jejich prvním velkým muzikantským zážitkům. Ale také dnešní sedmdesátníci vzpomínají na koncerty slavného a již před čtyřiceti lety vlastně starého muže s malým, šedivým a tak trochu frajerským knírkem. A jeho začátky, kdy jako mladý, ale ovšem už slavný dirigent řídil ještě za Verdiho života poslední díla svého tak milovaného mistra? Ty nepamatuje už nikdo. Arturo Toscanini stál nesporně od svých osmnácti let, kdy jej jeho kolegové v orchestru při jihoamerickém zájezdu malé italské operní společnosti násilím donutili, aby zaskočil jako dirigent v Aidě, ve středu pozornosti světové hudební veřejnosti. Mimochodem, když se tehdy přece dal dotáhnout k dirigentskému pultu, první věc, kterou udělal, bylo, že zavřel partituru. Uměl celou operu nazpaměť. Měl také tak slabé oči, že bylo pro něho jaksi výhodnější mít partituru jakoby otištěnou v hlavě. Vypadalo to pak v celém tom víc než půlstoletí jako samozřejmost a nikoho možná ani nenapadlo, co je za tím skryto dřiny a tvrdého studia.

Lidé, kteří jej znali osobně, byli svědky jeho zuřivého a krajního sebevyčerpávání, jeho záchvatů zuřivosti, jeho tvrdohlavosti, jeho neschopnosti odpočinout si, nemohli pochopit, jak je možné, že tento člověk je ve svých osmdesáti pěti letech tak svěží, že může konat dlouhé cesty, veřejně vystupovat a nahrávat zcela pravidelně pro rozhlas i na desky. Kde se vzala v maličkém, na první pohled nesmírně subtilním a vlastně fyzicky slabém těle ta přemíra vitality a energie? Odpověď není snad tak složitá. Toscanini patřil k těm nemnoha lidem, jejichž zdraví určuje duch a nikoliv tělo. V přetlaku žáru a napětí jako by se spálila všechna přirozená indispozice a ochablost organismu.

Byl absolutně nekompromisní a jeho umělecký postoj byl zároveň postojem mravním. Před první světovou válkou šéf milánské Scaly. Nebál se hrát v tehdy silně antiněmecky smýšlející Itálii Wagnerovy opery, protože věděl, že Wagner byl genius. Když při jednom představení nacionalističtí šovinisté začali pískat, dal Toscanini orchestru pokyn (byl na to zřejmě připraven), orchestr vstal a začal hrát italskou hymnu. Muselo pochopitelně vstát i obecenstvo, po hymně bylo hrobové ticho a po představení nepopsatelný, bouřlivý úspěch. Tleskali všichni, i ti předtím pískající. Toscaniniho statečnost je nejen porazila, ale i získala.

Byl hlavní osobností bayreuthských a salcburských festivalů. Přestal tam však jezdit okamžitě, jakmile se v Německu a pak v Rakousku objevil Hitler. Vypravuje se, že se po válce sešel při nějaké příležitosti s Richardem Straussem, kterému nemohl odpustit jeho oficiální spolupráci s nacisty. Toscanini šel kolem Strausse ostentativně s kloboukem na hlavě. Pak se otočil, vrátil, postavil se před Strausse, smekl a hluboce se uklonil a zase si energicky nasadil klobouk. Stále stál a díval se přímo na zrudlého a do trapných rozpaků přivedeného Strausse. Konečně řekl: „Před skladatelem Straussem hluboce smekám a hluboce se klaním, před člověkem Straussem nikdy.“ Měřil necelých 160 centimetrů, ale byl to jeden z největších lidí.

Toscanini byl jedním z prvních světových dirigentů, kteří soustavně začali pracovat s rozhlasem a nahrávat na gramofonové desky. To, co mnohé dirigenty, jejichž sláva byla založena na romantické rozevlátosti, ničilo a z čeho měli hrůzu, totiž chladný a absolutně objektivní mikrofon, z toho si Toscanini jako vlastně první uměl udělat pomocníka. Beztak mu nikdy nešlo a konečně ani nemohlo jít o to, aby okouzloval zjevem, dirigentskou elegancí a krásou pohybů, které často jen ilustrují hudbu. Jeho vnější projev byl nesmírně ekonomický, až dojemně a pro nás dnes třeba naivně a primitivně soustřeďující se jen a jen na skutečný výkon. Ale to všechno byla grandiózní kázeň a hlavně největší umění, jakého může reprodukční hudebník dosáhnout, totiž umění, postavit sebe až na druhé místo za skladatele, při dokonalém pochopení toho, co skladatel chtěl. Pro Toscaniniho je styl přesné pochopení a přesná interpretace záznamu.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář