Pětasedmdesátiny Jurije Gorbunova

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Významné osobnosti brněnské opery a baletu 

Byl říjen roku 1993. V brněnském Janáčkově divadle se konalo představení Verdiho Aidy, tuším, že to bylo v rámci brněnského mezinárodního hudebního festivalu Moravský podzim. V inscenaci, kterou nastudovali dirigent Enrico Dovico a režisér Václav Věžník, mne velmi zaujal urostlý barytonista mužného zjevu vládnoucí jak jasným jadrným hlasem, jehož jinak výborně srozumitelná italština nesla stopy ruského přízvuku, tak i notnou dávkou opravdovosti a hloubkou svého prožitku v proslulé „nilské“ scéně, při setkání zajatého krále Amonasra se svou dcerou Aidou.

Tímto mužem byl Jurij Gorbunov, zpěvák, který k nám přišel z uralského Sverdlovska, jenž se od roku 1991 už zase jmenoval Jekatěrinburg. O dotyčném barytonistovi jsem slyšel jako o skvělém Rigolettovi v pražské Státní opeře a také v Brně, chválili ho i mí tehdejší plzeňští kolegové, kteří ho znali z akcí, jež probíhaly v rámci spolupráce mezi družebními městy Plzeň a Sverdlovsk a jejich divadly.

Bylo na první pohled jasné, že Janáčkova opera dostala vynikající posilu. A to jsem ještě netušil, že za dva roky se sejdeme nejen při společné práci v divadle, ale že k sobě nalezneme přátelský vztah. Omlouvám se za osobní tón, který nerad ve svých textech používám, ale v tomto případě si jej neodpustím. Poznal jsem Jurije Gorbunova nejen jako výtečného operního pěvce a herce, ale také jako dobrého, vzácného a mimořádně citlivého a charakterního člověka.Jurij Michajlovič Gorbunov se narodil 26 prosince 1939 v čitinské oblasti na východní Sibiři u hranic s Čínou, kde jeho rodiče pracovali ve zlatých dolech na březích řeky Kary. Byl osmý z devíti dětí a rodina se stěhovala z místa na místo s tím, jak se postupně vyčerpávaly zásoby zlata. Pro nás, Středoevropany, zvyklé bědovat nad svým osudem a problémy, jež nám život přináší, je dost obtížné představit si, v jakých poměrech se žilo v těchto krajích v době dětství a mládí Jurije Gorbunova.

V deseti letech přišel o matku, po níž zdědil hudební a pěvecký talent. Studoval na obchodní škole, po tříleté základní vojenské službě byl přijat na novosibirskou Akademii umění, kde jeho profesorem byl vynikající basista Venjamin Pavlovič Arkanov. Již jako student úspěšně vystoupil v roli knížete Bolkonského v Prokofjevově Vojně a míru na novosibirské operní scéně, jež  byla považována za třetí nejprestižnější operní divadlo v Sovětském svazu po Moskvě a Leningradu.

Novosibirská opera, která je největší divadelní budovou v Rusku, byla slavnostně otevřena 12, května 1945 (sic!) a má obří sál pro téměř dva tisíce diváků, takže klade na zpěváky nesmírné nároky, Profesor Arkanov svému žákovi doporučil, aby si zvolil pro svůj umělecký začátek menší divadlo. Jurij Gorbunov odešel z centra Sibiře dále na západ, na Ural a nastoupil do divadla v  Čeljabinsku, kde poté strávil sedmnáct mimořádně úspěšných let a kde si vytvořil základní repertoár nejdříve basových a posléze barytonových rolí.

Ruská opera disponuje množstvím skvělých basových partií nejrůznějšího typu a charakteru, na nichž mohl Jurij Gorbunov demonstrovat své pěvecké i herecké přednosti. Patřil mezi ně samozřejmě Boris Godunov, který se pro něj stal jednou z jeho klíčových a nejmilejších rolí, heroický titulní hrdina Glinkova Ivana Susanina na straně jedné a noblesní kníže Gremin v Evženu Oněginovi, kde mohl uplatnit svůj smysl pro hloubku prožitku a schopnosti mužného lyrického projevu, na straně druhé. Výborně se vypořádal s desítkami rolí  italského repertoáru, na nichž piloval svoji pěveckou virtuozitu, jako například v roli Basilia v Lazebníku sevillském Gioachina Rossiniho, tak především v repertoáru verdiovském (titulní role v Atillovi, Zachariáš v Nabuccu, král Filip v Donu Carlosovi). Jednou z jeho nejlepších postav, ve které mohl skvěle uplatnit šíři svého pěveckého i hereckého výrazu, byl titulní hrdina v Boitově opeře Mefistofeles. A Mefista si samozřejmě také zahrál a zazpíval v Gounodově Faustovi a Markétce.V polovině sedmdesátých let mu byla překvapivě nabídnuta role Rigoletta. Ačkoli mu to mnozí kolegové a přátelé rozmlouvali a před tímto krokem jej zrazovali, Gorbunov nabídku přijal a tragická role šaška a nešťastného otce se stala jednou z jeho nejúspěšnějších a doslova osudových.

Jurij Gorbunov přechází plně do barytonového oboru, opět v široké repertoárové šíři, od hrdinského Borodinova Knížete Igora po psychologicky velmi složitou roli titulního hrdiny Čajkovského opery Mazepa. Škoda, že si tuto nádhernou roli nemohl zahrát a zazpívat v Brně. Dramaturg Václav Nosek dlouhodobě usiloval o uvedení tohoto díla, ale vzhledem k problémům s provozními podmínkami k němu nikdy nedošlo. V Evženu Oněginovi vyměnil Gremina za titulní roli, ve Vojně a míru knížete Bolkonského za Napoleona, s náročností prokofjevovské partitury se také výtečně vypořádal v náročné roli Rurechta v Ohnivém andělovi.

Z velkých barytonových rolí světového repertoáru jmenujme opět velmi rozdílné postavy, jakými byly z verdiovských rolí don Carlo ve Verdiho Síle osudu, Amonasro v Aidě, již zmíněný Rigoletto a Jago v Otellovi, či velké kreace ve veristických operách, jež mu svou dramatičnosti byly velice blízké. Z oper Giacoma Pucciniho to byl především Scarpia v Tosce, Michel v Plášti  a konzul Sharpless v opeře Madama Butterfly. V tradičním večeru dvojčat Petra Mascagniho Sedlák kavalír  a Komedianti Ruggiera Leoncavalla ztvárnil role Alfia a Tonia. Z postav ve francouzských operách jmenujme jeho uměleckému charakteru a temperamentu blízkou roli Escamilla v Bizetově Carmen.Čeljabinsk mění za další uralské průmyslové centrum Perm a po sedmi letech strávených v tomto městě přichází do opery ve Sverdlovsku. Mezitím byl jmenován zasloužilým a posléze národním umělcem SSSR. V té době hostoval v řadě dalších operních divadel v tehdejším SSSR a zúčastnil se i zahraničních zájezdů.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář