Petr Horníček: Začínalo se s tím, co kdo uměl

K jakým sportům jste tíhl?
Já jsem celý život sportoval. Rodiče mě dali na tenis, fotbal, běh na lyžích, dělal jsem karate, taekwondo, lukostřelbu a pak jsem objevil, že existuje Wu-shu. To je oproti jiným sportům hodně barevné, pohybový rejstřík je obrovský, stylů a možností je tisíce. Liší se vesnice od vesnice, dokonce v každé rodině se předávala technika jinak. A teprve až v Číně, kam jsem vycestoval na přelomu tisíciletí, jsem poprvé spatřil akrobacii na ulici. Stejně jako se tam cvičilo bojové umění, tak se dělaly cirkusové kousky. A samozřejmě salta, hvězdy bez rukou a jiné akrobatické prvky jsou součástí bojových umění. Pro mě je proto Čína kolébkou akrobacie, odkud se dál šířila do světa.

Kde jste se potkali s kolegou Zdeňkem Moravcem?
Trénoval jsem v Sokole a Zdeněk se tam věnoval gymnastice. Tehdy už měl vystudovanou matematiku a zvlášť fyziku a dělal postgraduál na matice. Po trénincích jsme chodili na kofolu a bavili se o tom, co koho baví. A tam začalo naše přátelství a spolupráce. Dlouho jsme trénovali jen tak pro radost a pak z toho vyšla párová silová akrobacie, která nás zavedla třeba až k vítězství v soutěži.

Odkud jste tehdy čerpali inspiraci?
Když jsme my začínali, hledali jsme inspiraci všude možně, tenkrát se snad teprve rozjížděl YouTube. Zezačátku to byla složitá, těžká cesta. Když vám to někdo ukáže, naučíte se to za den a když to hledáte sami, trvalo to měsíc, někdy i půl roku, než jsme na něco přišli. Zdroje inspirace byly v té době hodně omezené. A to jsme každý měli svoje dobré základy, a i přesto jsme trénovali čtyři roky, než jsme předstoupili před lidi. Pak nás do televizní soutěže přihlásil kamarád. A tam jsme zjistili, že existuje spousta talentovaných lidí, kteří umí v jiných oborech neuvěřitelné věci, tak jako nám přišlo úplně normální udělat salto nebo stojku.

V době, kdy jste vyhráli soutěž Česko Slovensko má talent jste již ale měl zkušenosti s divadlem…
V roce 2004 jsem vystupoval jako akrobat v hokejové opeře Nagano režiséra Ondřeje Havelky. Oslovil mě nejspíš proto, že jsem dělal i capoeiru. Moje role byla Hráč nebo Puk. Celkově jsem to vnímal jako hodně průkopnický projekt, protože se na scéně Stavovského divadla potkali tanečníci nejrůznějších stylů včetně break dance a akrobaté. Pro mě to bylo nové a překvapivé a byl to úplně první pracovní kontakt s profesionálním divadlem. Další projekt, tentokrát na alternativní nezávislé scéně, byl Mistr a žák v roce 2007, ke kterému mě přizval Martin Vraný, skvělý tanečník a choreograf. Režírovalo duo SKUTR. Pomáhal jsem s bojovými scénami, které byly součástí choreografií. Nakonec jsem alternoval právě Martinovu roli, když odešel do Rakouska. Hodně se cestovalo a díky tomu jsme se spřátelili s Rosťou Novákem. Oba projekty mě hodně bavily, i když Mistr a žák se mi zaryl i díky zájezdům pod kůži mnohem hlouběji.

A díky Mistru a žákovi jste pokračoval do projektu Rostislava Nováka ml. La Putyka…
My jsme se na jednom ze zájezdů s Rosťou bavili a přišli jsme na to, že by chtěl udělat představení v žánru nového cirkusu. Ukazoval jsem mu tenkrát videa, jak se Zdeňkem trénujeme v Sokole a jemu se to moc líbilo. Pak přišel s nápadem otevřít pohybové workshopy, které více směřovaly k novému cirkusu. A když se kolem něj už scházelo víc lidí, kteří měli nějakou dovednost a přibližovala se kvalitě, začal uvažovat o vytvoření představení. Mám dojem, že tenkrát přišel s tématem hospody Jakub Prachař. A zase to byla předchozí divadelní zkušenost, ve které jsme byli jako hokejisté nabalení a díky tomu jsme přišli na postavy štamgastů, tzv. Pupkáčů do La Putyky. Mého kolegu Zdeňka, který tehdy kvůli postgraduálu v Brně nemohl, nahradil Jiří Weissmann, bývalý gymnasta a skvělý tanečník, s nímž jsme se snažili také sladit v párové akrobacii. Začínalo se opravdu s tím, co kdo uměl. Postupně se do projektu zapojili Lenka Vagnerová, Pavel Mašek, Jan Maxián, Petr Dejl, Jiří Kohout, Anna Schmidtmajerová, hudbu vytvořil Vojta Dyk s Kubou Prachařem…

A z La Putyky se stalo kultovní představení a slibný rozjezd dnes úspěšného uskupení…
Vzniklo něco, co tady dosud nebylo, i když v nějaké míře ano, ale nebylo to příliš vidět. La Putyka to všechno zvedla a zviditelnila, i když jsme si byli plně vědomi svých akrobatických limitů. Na tehdejším úspěchu kromě našeho bezmezného nadšení mělo ohromný podíl propojení s Vojtou Dykem, protože kapele Nightwork rychle stoupala popularita a do divadla hodně chodily jejich fanynky. Říkali jsme jim „Vojtovky“, hlavně tyto divačky chodily opakovaně, některé i osmkrát. A to, že představení bylo neustále vyprodané nebylo díky sociálním sítím, ale hlavně šeptandě. Doporučení mezi lidmi bylo to nejlepší, co mohlo být.

Promítly se zkušenosti z divadla do krátkých vystoupení dua DaeMen pro televizní show?
Určitě. Nechtěli jsme jen dělat pózy v přiléhavých dresech, proto jsme zvolili role gentlemanů v oblecích a vždy se snažili situaci vypointovat. Poté jsme oslovili choreografku Janu Burkiewiczovou a na dramaturgii Martina Kukučku, aby nám pomohli najít, jak udělat z gymnastiky něco víc. Chtěli jsme nabídnout něco odlišného, co jiní neměli. A na našem posledním vystoupení O padlém andělovi se to myslím hezky povedlo.

A co následovalo?
Díky výhře jsme v Las Vegas viděli spoustu inspirativních show naživo a vlastně jsme si potvrdili, že hodně představení je koncipováno jako sled čísel propojených moderátorem, jakýmsi průvodcem. V té době jsme ale hlavně začali vystupovat na benefičních akcích a firemních večírcích, protože nás najednou všichni chtěli. Po zhruba půl roce jsme si ale říkali, že bychom se mohli posunout o kus dál. V té době Rosťa Novák ml. zkoušel Up and Down a já jsem si moc přál rozvést v představení téma padlých andělů. V tomto jsme se úplně nesešli, a tak jsem začal přemýšlet o vlastní produkci. Přemluvil jsme kolegu, abychom to zkusili. A tím jsme fakt hodně narazili na realitu.

Ale kabaret Lidoskop jste navzdory nesnázím v roce 2012 odpremiérovali…
To ano, byli jsme v pronajatém divadle Palace. Ke kabaretu napsal scénář Petr Kolečko, choreografie stavěla Jana Burkiewiczová a hlavní postavu průvodce hrál Tomáš Matonoha, který v příběhu jako by nakukoval lidem do hlavy. Vycházeli jsme z představy kaleidoskopu a do dění jsme zapojovali i diváky. Lidoskop byl náš první pokus, který jsme financovali vlastním kapitálem, penězi, které jsme dostali jako výhru v soutěži. Byli jsme naivní, protože jsme si mysleli, že to vyprodáme. A zklamání přišlo nejspíš proto, že jsme podcenili na začátku propagaci. Po čase jsme se přemístili do Hybernie, kde nám více vyhovoval prostor. Lidoskop byl přece jen scénograficky náročný projekt, měli jsme tam dokonce bazének pro Zdeňka, který je i amatérský freediver a během představení se vždy na pět šest minut potopil. Diváci si mysleli, že má někde vyvedenou hadičku na dýchání, ale on ten dech prostě držel. V projektu vedle nás vystupovali šikovní tanečníci a akrobaté, kteří se v té době hodně věnovali muzikálům. Tak například začala spolupráce se Zuzanou Havrlantovou, Jindřichem Panským nebo Lukášem Macháčkem.

Jak jste tehdy řešili rigging?
Zavěšení jsme řešili přes kaskadéry a filmovou produkci, protože vytahování lidí je přece jen o nutnosti vysoké míry bezpečnosti. My jsme byli tehdy moc spokojeni s půjčeným motorem, ale pronájem byl na nás vlastně strašně drahý, tak jsme začali uvažovat, že ho Zdeněk jako fyzik a matematik nakreslí. A on to dokázal. Situace nás donutila zkonstruovat si vlastní motor. Rigging jsme pak odvíjeli od zkušeností s horolezectvím a jachtingem. Bohužel, předtím jsme neměli úplně možnost hloubkového zaškolení u velkých company, kde by nám vše dopodrobna ukázali.

I přes ztrátu iluzí, že vyprodat představení je náročné, jste se rozhodli pokračovat. Jakou strategii jste zvolili u projektu The Losers?
Ano, zjistili jsme, že nejsme všemocní a že vyprodat představení je fakt těžké. Začali jsme proto přemýšlet o druhé cestě, že si dáme mnohem nižší finanční limit na výrobu představení. Díky Lidoskopu jsme už ale měli větší představu o rozpočtu. A zatímco v Lidoskopu jsme měli na jevišti třináct lidí plus techniku, v The Losers jsem chtěl maximálně osm včetně jednoho hudebníka. Ke spolupráci jsem oslovil choreografa Jaroslava Cemerka a beatboxera Ondřeje Havlíka alias End.rua. Z akrobatů vstoupili do projektu bratři Vítězslav a Matyáš Ramba, Lukáš Macháček a Jana Telcová, Jindřich Panský. Trénovali jsme a materiál hledali asi rok a půl. Premiéra se pak konala na Letní Letné 18. srpna 2014. A právě z tohoto představení vzešel název souboru a současně jsme odstartovali tradici premiér na festivalu.

Co je na vašich představení důležitější? Režie nebo choreografie?
Většinou je na pohybovém představení důležitější choreografie, nebo aspoň u The Losers nebo Kolapsu to bylo zásadní. Ten výsledný tvar významně ovlivňuje právě choreografie, režie tady podle mě je víc dramaturgie. Občas se to některému režisérovi vymkne, že lidi pak ani neví, o čem to je. Pohybový rejstřík je tak jako tak nejzajímavější.

S vašimi začátky souvisí i festival Letní Letná, kdy jste ho pro sebe objevil?
Poprvé jsem festival zaregistroval, když jsme tam hráli představení Mistr a žák a později, když jsme pro něj asi dva ročníky fotili vizuály. Pak s „Lůzry“ začala éra asi pěti šesti premiér v řadě, protože jsme dlouho neměli vlastní prostor a Letná nám poskytovala výborné zázemí. Nejen možnost zkoušet pár dnů předtím v šapitó, ale i atmosféra a diváci vytvářeli to nejlepší prostředí.

***

Petr Horníček přezdívaný Pee Tee, se narodil v roce 1976. Po skončení střední průmyslové školy v Brně začal studovat Technickou univerzitu v Liberci – obor oděvní návrhář. Od roku 2000 pravidelně navštěvoval Čínu (např. Šanghajskou sportovní univerzitu či sportovní univerzitu v Suhzou), aby viděl mistry bojových umění. Mezi jeho největší úspěchy patří tři tituly z šampionátů ČR ve Wu-shu (Chang Quan, Gun) a titul z evropského šampionátu v disciplíně Gun z roku 2005, několik let byl členem reprezentace ČR. Své zkušenosti předával jako učitel v České asociaci Shaolin Wu-shu. Od roku 2004 vystupoval v různých divadelních inscenacích jako akrobat. VÍCE