Petr Rudolf Manoušek: Každý zvon má svůj vlastní příběh

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Zvon je nejmohutnější hudební nástroj, promlouvá ke každému z nás, zní do dáli, zní krajinou. Je to nástroj umělecký i posvátný, člověka provází životem. V čase ohrožení býval nezbytným nástrojem signalizačním, v samotách, osadách i velkých městech určoval ráno, poledne i večerní klekání, svolával ke mši. Dnes je chápán více jako památečná exkluzivita a naštěstí jako kulturní fenomén stále žije a má i své tvůrce zvonaře. V Čechách žije jediný – Petr Rudolf Manoušek.
Petr Rudolf Manoušek (zdroj Zvonařství Manoušek)

Tradici zvonařů Manoušků, kteří začali v Brně Husovicích v roce 1900, držíte v třetí generaci a s neobyčejnou statečností. Zvonařství vašeho otce bylo v roce 1948 komunistickým nástupem drasticky vyvlastněno, zlikvidováno. Nicméně váš otec si dokázal v roce 1967 na Zbraslavi založit dílnu a tak se stalo, že jste vstoupil do zvonařství naplno. Ve vašem zvonařském erbu máte zvon, klíč a květ. Proč právě tyto tři atributy?
Naše autorská značka má takovou pohnutou historii – táta ve svém zvonařství v České měl značku KOVOLIT Česká u Brna a k tomu tam měl malý reliéfní zvonek a text byl do kruhu kolem toho zvonku. Když pak začal pracovat s mámou na Zbraslavi a máma jako sochařka dělala výtvarnou výzdobu zvonů, tak protože se jmenovala Květoslava, na zvonech přibyla kytička a kolem toho kartuše – Ulili Manouškovi Zbraslav. Když jsem začal s rodiči pracovat já, mé první jméno je Petr a insignií mého patrona je klíč, tak máma vsunula klíč doprostřed. Tu trojici používám dodnes, teď nově s textem Manoušek Eijsbouts Asten, zvony, které se narodily v Holandsku, mají tam i jméno firmy, která mně tak velkoryse nabídla pracovní azyl poté, co povodeň v roce 2002 nám vyplavila a zničila zbraslavskou dílnu.

Manouškovi byli vždy zvonaři úspěšní, desetitisíce zvonů jste vyrobili, ale do specifiky zvonařství Manoušek patří i záchrana zvonů, znalost a praxe, jak poškozené zvony opravit, aby měly svůj správný tón a nemusely se roztavit. Začínali jste s tím jako první, je to vaše firemní tajemství? Vy jste dokonce jediný držitel restaurátorské licence…
V dřívější době se poškozené zvony přetavovaly, protože nikdo je nedokázal opravit a jediná slévařská technika byla natolik náročná, že se raději zvony roztavily. Po první válečné rekvizici, po ztrátě tisíců zvonů v roce 1917, velká úcta vyvstala ke všem, které se dochovaly. Tehdy děda vypracoval technologii, jak svařovat puklé zvony a opravit třeba i ty, které mají kus ulomený, má na to dokonce patent z té doby. Na tu technologii navázal táta, když si pořídil dílnu na Zbraslavi a do dneška je to jediná cesta, jak napravit historický poškozený zvon, který by byl jinak nenávratně ztracen.

Musí se vždy zvon sundat z věže a přivézt do dílny a zahřát, nebo je někdy možné případně opravit zvon i na místě?
Je zaznamenán jediný případ takovéto opravy, a to v Kolíně na Rýnem. Tam byl zvon o hmotnosti 25 tun, a když zpracovali studii o demontáži, tak se zjistilo, že bude účelnější a levnější postavit ohřívací pec přímo na věži, použili stejnou technologii, jako se používá v dílně a podařilo se.

Každý zvon je unikát, má svůj specifický zvuk. Poznáte vaše zvony po zvuku?
Ano, samozřejmě a vždycky s radostí se s nimi setkávám.

Odlévání zvonů (zdroj Zvonařství Manoušek)

Nejsem jediná, koho provázejí Manouškovy zvony životem: zvon Sv. Josef hlaholil z kostela sv. Augustina v Brně v Masarykově čtvrti do mého dětství a let studií, Praha zní mnoha vašimi zvony, u Mladé Vožice mám chalupu, slýchám mladovožické zvonění a poutní skvost Klokoty navštěvuji denně. Vaše zvony má i sv. Matěj v pražských Dejvicích, zní tam nad hřbitovem… S kterými vašimi zvony se nejčastěji potkáváte a je některý, který byste označil jako zvon svého života?
Nemohu vytáhnout zvon, který by byl mým takzvaným oblíbencem, ke každému mám silný vztah, každý má svůj příběh. Stačí říct jméno kostela nebo místa a mně se okamžitě vybaví, co všechno se kolem toho lití dělo. Když řeknete u svatého Matěje, to je také příběh mého života, na Babě jsme bydleli a u Matěje je hrob mých rodičů a ty zvony jim tam zvoní. Z poslední doby bych zmínil zvon, který jsem dělal do Národního muzea, to byla pro mne skutečná pocta, bylo to k znovuotevření muzea a k stému výročí vzniku Československa. Zvon je zavěšen v hale, je součástí muzejních sbírek a bude umístěn u sochy prezidenta Masaryka.

Klokoty jsou poutní barokní skvost a jejich zvonový kolorit je neodolatelný. Do všech deseti věží jste vytvářel zvon?
Klokoty jsou překrásný areál obklopený ambity, byl to celoživotní sen pana děkana P. Aloise Matulíka, který tam tehdy sloužil, mít ve všech věžích zvony, dalo by se říct takovou zvonohru. Těch deset zvonů měl objednaných už u mého dědy v roce 1939, ale k realizaci nedošlo, přerušila to válka. Po válce to ze známých důvodů také nešlo. Pan děkan celou dobu střádal peníze a k nám na Zbraslav přišel v roce 1979 právě s tou objednávkou podepsanou od dědy a říkal – už u vás mám ty zvony objednané čtyřicet let, tak už byste je mohli udělat. Skutečně podle původního návrhu jsme odlili devět zvonů, desátý už byl na místě. V roce 1980 tam byly v Klokotech slavnostně vysvěcené a je to soubor skutečně unikátní už proto, že každý zvon je na jiné věži a jak procházíte areálem, tak zvuk zvonů se postupně proměňuje, a to je moc krásné.

Jiný architektonický klenot je poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru, nejzdařilejší dílo barokní gotiky stavitele Santiniho, památka UNESCO. Tam zní tři vaše zvony…
Zelená hora je další z mých velkých radostí. Tam byly původně také dědovy zvony, skončily rekvizicí za války, my jsme obnovovali původní ladění. Ta úžasná stavba, Santini nemá vůbec konkurenci, má můj velký obdiv. Musím říct, že téměř všechny velké Santiniho stavby mají zvony od Manoušků. Také opatský chrám v Rajhradě, pro Plasy jsem dělal repliku originálního zvonu z roku 1706, do kaple sv. Anny v Panenských Břežanech a na další místa, už mně jen chybí dokončit zvonohru do Mariánské Týnice. Kostel na Zelené hoře je také s ambity, tudíž jsme tam nemohli vjet s žádnou technikou a do každé věžičky jsme museli zvony vytahovat ručně. Utěšovalo mne, že děda to kdysi dělal úplně stejně, vytahoval zvon po schodišti ve věži. Právě šíře každého toho schodiště udává velikost zvonu, musí být o centimetr menší…

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na