O adventu si zazpívali s šéfdirigentem a filharmonií i diváci

Adventní koncert 20. prosince 2019 v brněnském Besedním domě byl plný. Přestože pódium bylo prodloužené do sálu, sami hudebníci měli jen malý životní prostor, a po straně pódia se ještě postavili zpěváčci ze sboru Kantiléna. Ani oni to neměli lehké, tísnili se vzájemně a zavazeli si notami. Dá se v takových pozicích vůbec dýchat? I posluchači byli v sále natěsnáni, neboť bylo ubráno ze sálu několik řad. A to ještě netušili, co je na konci koncertu čeká.
Dennis Russell Davie, Filharmonie Brno, Kantiléna (foto Jiří Jelínek)

Prvním číslem byl výběr skladeb z baletu Petra Iljiče Čajkovského Louskáček. Výběr těch nejefektnějších čísel, s hodně širokou dynamickou škálou a s barevnou instrumentací. Jednotlivé nástroje se představovaly v nejlepším světle a některé, jako trubky, pikola či lesní rohy, i v nejsilnějším. V tu chvíli si lidé s jemnějším sluchem zacpávali uši, protože toho bylo opravdu moc. Záměr? Nebo jen nedomyšlené? Když tohle vyloučím, zbývá jediné – je to volání o pomoc. Hudebníkům také musí brnět a zaléhat uši, mají-li pracovat v takovýchto podmínkách. Nicméně nedali na sobě nic znát; flétny, klarinety, hoboje, trubky i lesní rohy podávaly bezchybné výkony, prodchnuté radostí z krásného muzicírování, podpořené sladkým zvukem smyčců. A protože Louskáček je hudební „srdcovka“, nejen že všichni vydrželi, ale také nadšeně tleskali. To především závěrečnému Tanci sněhových vloček, který se hrál v originální verzi s dětským sborem a jeho něžnými a jasnými vokály.

Potřebujeme nutně koncertní sál! Besední dům je super prostor pro komorní hudbu, pro hudbu symfonickou to tu skutečně není. Ano, od příštího roku jdeme zpět do Janáčkova divadla, ale tam jsou zase jiné problémy. Prostě každý potřebuje jiné podmínky a opravdu se nelze prsit, jak jsme zajímavé a žijící město a zvát cizince a pak jim nabídnout symfonický koncert v komorním sále! A nezaslouží si to ani stálé, věrné publikum, které už za mnoho let s Filharmonií Brno zažilo dobré i zlé.

Dětský sbor Kantiléna se předvedl i po přestávce, kdy zaznělo Sedm písní pro dětský sbor a malý orchestr (zmenšený na polovinu) Bély Bartóka. Děti udivovaly především zpěvem v maďarštině, vedené s precizní výslovností. Písně měly charakter lidových říkanek, s disonantním charakterem a akcentovanou rytmikou, byly svěží a hravé.

Poslední číslo opět patřilo celému orchestru, který zahrál málo známou Vánoční předehru (Weihnachtsouvertüre) vídeňského skladatele a dirigenta (a zakladatele Vídeňské filharmonie) Otto Nicolaie. Je psána na chorál Vom Himme hoch, da komm ich her (Z nebes výše tu sestupuji), který je připisován Martinu Lutherovi na slova Jana Amose Komenského. Orchestrální podoba je harmonicky hutná a majestátní, melodika je poměrně jednoduchá. Což vnuklo dirigentovi myšlenku zapojit obecenstvo „do hry“. Každý našel na svém místě notový záznam s textem a dirigent napřed s posluchačským sborem závěr nazkoušel. Pak provedl celou skladbu, aby na závěr pokynul publiku. Původní ostych najednou opadl a sálem zněl sytý zpěv: „Chvála Bohu na výsosti, lidem pokoj z té milosti, tak nám začali andělé slavit Nový rok vesele.“ A tak popřáli všichni hudebníci i jejich šéfdirigent Dennis Russell Davies publiku krásné Vánoce a štěstí do magického roku 2020 a rozešli se s nadějí, že přece jen nový koncertní sál bude!

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na