Petr Rudolf Manoušek: Každý zvon má svůj vlastní příběh
Tradici zvonařů Manoušků, kteří začali v Brně Husovicích v roce 1900, držíte v třetí generaci a s neobyčejnou statečností. Zvonařství vašeho otce bylo v roce 1948 komunistickým nástupem drasticky vyvlastněno, zlikvidováno. Nicméně váš otec si dokázal v roce 1967 na Zbraslavi založit dílnu a tak se stalo, že jste vstoupil do zvonařství naplno. Ve vašem zvonařském erbu máte zvon, klíč a květ. Proč právě tyto tři atributy?
Naše autorská značka má takovou pohnutou historii – táta ve svém zvonařství v České měl značku KOVOLIT Česká u Brna a k tomu tam měl malý reliéfní zvonek a text byl do kruhu kolem toho zvonku. Když pak začal pracovat s mámou na Zbraslavi a máma jako sochařka dělala výtvarnou výzdobu zvonů, tak protože se jmenovala Květoslava, na zvonech přibyla kytička a kolem toho kartuše – Ulili Manouškovi Zbraslav. Když jsem začal s rodiči pracovat já, mé první jméno je Petr a insignií mého patrona je klíč, tak máma vsunula klíč doprostřed. Tu trojici používám dodnes, teď nově s textem Manoušek Eijsbouts Asten, zvony, které se narodily v Holandsku, mají tam i jméno firmy, která mně tak velkoryse nabídla pracovní azyl poté, co povodeň v roce 2002 nám vyplavila a zničila zbraslavskou dílnu.
Manouškovi byli vždy zvonaři úspěšní, desetitisíce zvonů jste vyrobili, ale do specifiky zvonařství Manoušek patří i záchrana zvonů, znalost a praxe, jak poškozené zvony opravit, aby měly svůj správný tón a nemusely se roztavit. Začínali jste s tím jako první, je to vaše firemní tajemství? Vy jste dokonce jediný držitel restaurátorské licence…
V dřívější době se poškozené zvony přetavovaly, protože nikdo je nedokázal opravit a jediná slévařská technika byla natolik náročná, že se raději zvony roztavily. Po první válečné rekvizici, po ztrátě tisíců zvonů v roce 1917, velká úcta vyvstala ke všem, které se dochovaly. Tehdy děda vypracoval technologii, jak svařovat puklé zvony a opravit třeba i ty, které mají kus ulomený, má na to dokonce patent z té doby. Na tu technologii navázal táta, když si pořídil dílnu na Zbraslavi a do dneška je to jediná cesta, jak napravit historický poškozený zvon, který by byl jinak nenávratně ztracen.
Musí se vždy zvon sundat z věže a přivézt do dílny a zahřát, nebo je někdy možné případně opravit zvon i na místě?
Je zaznamenán jediný případ takovéto opravy, a to v Kolíně na Rýnem. Tam byl zvon o hmotnosti 25 tun, a když zpracovali studii o demontáži, tak se zjistilo, že bude účelnější a levnější postavit ohřívací pec přímo na věži, použili stejnou technologii, jako se používá v dílně a podařilo se.
Každý zvon je unikát, má svůj specifický zvuk. Poznáte vaše zvony po zvuku?
Ano, samozřejmě a vždycky s radostí se s nimi setkávám.
Nejsem jediná, koho provázejí Manouškovy zvony životem: zvon Sv. Josef hlaholil z kostela sv. Augustina v Brně v Masarykově čtvrti do mého dětství a let studií, Praha zní mnoha vašimi zvony, u Mladé Vožice mám chalupu, slýchám mladovožické zvonění a poutní skvost Klokoty navštěvuji denně. Vaše zvony má i sv. Matěj v pražských Dejvicích, zní tam nad hřbitovem… S kterými vašimi zvony se nejčastěji potkáváte a je některý, který byste označil jako zvon svého života?
Nemohu vytáhnout zvon, který by byl mým takzvaným oblíbencem, ke každému mám silný vztah, každý má svůj příběh. Stačí říct jméno kostela nebo místa a mně se okamžitě vybaví, co všechno se kolem toho lití dělo. Když řeknete u svatého Matěje, to je také příběh mého života, na Babě jsme bydleli a u Matěje je hrob mých rodičů a ty zvony jim tam zvoní. Z poslední doby bych zmínil zvon, který jsem dělal do Národního muzea, to byla pro mne skutečná pocta, bylo to k znovuotevření muzea a k stému výročí vzniku Československa. Zvon je zavěšen v hale, je součástí muzejních sbírek a bude umístěn u sochy prezidenta Masaryka.
Klokoty jsou poutní barokní skvost a jejich zvonový kolorit je neodolatelný. Do všech deseti věží jste vytvářel zvon?
Klokoty jsou překrásný areál obklopený ambity, byl to celoživotní sen pana děkana P. Aloise Matulíka, který tam tehdy sloužil, mít ve všech věžích zvony, dalo by se říct takovou zvonohru. Těch deset zvonů měl objednaných už u mého dědy v roce 1939, ale k realizaci nedošlo, přerušila to válka. Po válce to ze známých důvodů také nešlo. Pan děkan celou dobu střádal peníze a k nám na Zbraslav přišel v roce 1979 právě s tou objednávkou podepsanou od dědy a říkal – už u vás mám ty zvony objednané čtyřicet let, tak už byste je mohli udělat. Skutečně podle původního návrhu jsme odlili devět zvonů, desátý už byl na místě. V roce 1980 tam byly v Klokotech slavnostně vysvěcené a je to soubor skutečně unikátní už proto, že každý zvon je na jiné věži a jak procházíte areálem, tak zvuk zvonů se postupně proměňuje, a to je moc krásné.
Jiný architektonický klenot je poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru, nejzdařilejší dílo barokní gotiky stavitele Santiniho, památka UNESCO. Tam zní tři vaše zvony…
Zelená hora je další z mých velkých radostí. Tam byly původně také dědovy zvony, skončily rekvizicí za války, my jsme obnovovali původní ladění. Ta úžasná stavba, Santini nemá vůbec konkurenci, má můj velký obdiv. Musím říct, že téměř všechny velké Santiniho stavby mají zvony od Manoušků. Také opatský chrám v Rajhradě, pro Plasy jsem dělal repliku originálního zvonu z roku 1706, do kaple sv. Anny v Panenských Břežanech a na další místa, už mně jen chybí dokončit zvonohru do Mariánské Týnice. Kostel na Zelené hoře je také s ambity, tudíž jsme tam nemohli vjet s žádnou technikou a do každé věžičky jsme museli zvony vytahovat ručně. Utěšovalo mne, že děda to kdysi dělal úplně stejně, vytahoval zvon po schodišti ve věži. Právě šíře každého toho schodiště udává velikost zvonu, musí být o centimetr menší…
Pražské zvony znáte důvěrně, mnohé jste opravoval, mnohé nově vytvořil. Namátkou – oba vinohradské chrámy, Kostel Nejsvětějšího Srdce Páně i svaté Ludmily, smíchovský svatý Václav, bránický svatý Prokop, malostranský svatý Tomáš, lhotský kostel Panny Marie Královny míru, ba i ty nejznámější – Týnský chrám a Pražské Jezulátko mají vaše zvony. Každý z nich vás jistě poutá originální vzpomínkou, zajímavostí z procesu práce a instalace…
V Praze máme velmi mnoho našich zvonů, šlo často o nové po těch rekvírovaných z dědovy dílny. Slabost mám pro kostel Nejsvěžejšího Srdce Páně, architektonický skvost Josipa Plečnika, tam bylo šest zvonů od dědy, největší měl tři a půl tuny, byly rekvírované. My jsme pak v devadesátém roce odlily nejdříve dva nejmenší z toho souboru, doplnit celý ten akord už se nepodařilo. Radost mně dělá v Dykově ulici Husův sbor, to je zase nádherná stavba architekta Pavla Janáka. Tam jsme našli v archivu, že do té otevřené věže byla dokonce objednávka na jedenáct zvonů od dědy. Na všech jedenáct nedošlo, já jsem tam osazoval tři zvony, které tam krásně znějí.
Vaše dílna vyrobila nové srdce zvonu Zikmund ve Svatovítské katedrále, puklo a propadlo se do dalšího podlaží při vyzvánění na svatého Víta v roce 2002. Zvony bývají opředeny pověstmi a legendami. O tomto největším českém zvonu z roku 1549 se nějaká traduje?
Zvon Zikmund o váze asi tak třináct a půl tuny měl jisté složitosti při instalaci na Svatovítskou věž, tak jej provází historka o tom, jak zvon na vrchol věže dopravila sama princezna, a to pomocí důmyslného kladkostroje a provazu spleteného ze svých vlastních vlasů.
Náš syn Jakub patřil za studií do skupiny dobrovolných zvoníků, kteří o velkých svátcích chodívali zvonit právě na Zikmunda; s nadšením vždycky vyprávěl, jak tu dřinu mnohonásobně odměňuje neskutečný zážitek prvého úderu a mohutného rozeznění, které rezonuje celým tělem. Zikmund se stále zvoní ručně. Je to pieta a historická tradice, nebo to má nějaké praktické důvody?
Je to skutečně historická pietní tradice, nejenom zvon Zikmund, patron našich zvonů, také všechny ostatní zvony katedrály se zvoní ručně a stará se o to skupina dobrovolníků – Pražští zvoníci svatovítští.
Dnes je všeobecně používaný elektrický pohon k vyzvánění zvonů, co to obnáší?
Elektrický pohon zvonů je už dávno samozřejmost, přesto existují lidé, kteří mají vůči němu výhrady. Ale dnešní technika je výborná, a pokud jde o kvalitní spolehlivý stroj, tak bude vždycky jistě lepší než špatný zvoník, neboť ten dokáže zvonu i ublížit.
Zvonařské řemeslo je neskutečně náročné, musíte umět všechno nejdříve vypočítat k dosažení správného zvuku, kloubíte silně specifickou preciznost s neobyčejně náročnou slévárenskou dřinou. Základ zvonařského umění dává tradice, přibíráte do své práce i nějaké inovace? Samotné řemeslo zůstává neměnné po celých tisíc let, stále zůstává stejná zvonovina v poměru mědi a cínu, také princip výroby zůstává stejný. Tón zvonu je uložen v tvaru zvonu, je vytvořen jednou pro vždy a už se nikdy nerozladí. Dnes používáme jiné materiály a suroviny, které nám usnadní a urychlí výrobu formy, není už potřeba tolik se dřít ručně, máme elektrické kladkostroje, máme tavící pece snázeji ovladatelné. To všechno jsou cesty, které usnadňují práci, ovšem vlastní princip výroby zůstává beze změn, v tom je to úžasné.
Ve své obsáhlé knize Zvonařství se zmiňujete také o tom, že Česká filharmonie si nechala ulít koncertní zvony. Znám běžně v orchestru tubové zvony, ty koncertní jsou rarita, jak došlo k této realizaci?
Orchestrální zvony jsou takové kuriózní zvony, objednala si je v roce 1990 Česká filharmonie pro Musorgského Obrázky z výstavy, skladeb s předepsanými zvony je samozřejmě víc. Inicioval to tehdejší tympánista orchestru, nechtěl se spokojit se zvony tyčovými, jeho argumentace byla jasná – když zvony, tak zvony a ne náhražka. Ulili jsme čtyři koncertní zvony a ty dodnes fungují a mám z toho radost. Ten největší musel dostat stojan s kolečky, protože váží přes dvě stě kilogramů.
Za vrchol zvonařského umění označujete zvonohru, vy jste jich vyrobil několik. Nezapomenu na premiéru vaší mobilní zvonohry, bylo to před léty ve Hvězdě – 57 zvonů a tak fascinující zvuk! Hrál pan Radek Rejšek, vy někdy také na zvonohru hrajete?
Na mobilní zvonohru stejně jako na jinou zvonohru si rád zahraji, stejně jako houslař musí umět hrát na housle, tak musím i já umět svůj nástroj rozehrát, musím umět zvonohru zkontrolovat. Ale nevystupuji jako profesionál, hraju si pro radost.
Ta vaše mobilní zvonohra je světem nesmírně ceněná, je největší na světě, ba víc, má zvuk, pro který je označována za vůbec nejlepší. Máte evidenci, kolik set koncertů jste už křížem krážem Evropou odehráli?
Jsou to tisíce kilometrů, k dnešku má zvonohra za sebou 537 koncertů. Za velkou čest si pokládám, že naše mobilní zvonohra dostala objednávku koncertovat na oslavě zlaté svatby belgického krále Alberta v Královském paláci v Bruselu v roce 2009. V Belgii, zemi zvonoher, to hodně znamená!
Píší skladatelé pro zvonohry nějaké skladby, nebo je to tvůrčí záležitost carillonérů?
Oficiální název pro zvonohru je carillon, hráč na zvonohru je tedy carillonér. Právě carillonéři bývají většinou i skladatelé svých skladeb, nebo si skladby upravují. Ve světě existují skladatelé, kteří pro zvonohru píší, velmi často právě na míru konkrétnímu nástroji, což je nejlepší, každá zvonohra je zcela odlišná, každá má odlišný počet zvonů. Moje zvonohra je největší mobilní zvonohra, ale úplně největší zvonohra na světě je na věži kostela Riverside Church v New Yorku, má 74 zvonů, nechal ji postavit D. Rockefeler.
V mariánském kostele ve Křtinách na Moravě mají vaši zvonohru už několik let. Kolik ta má zvonů?
Zvonohra ve Křtinách – opět Santiniho nedostižná architektura – má třiatřicet zvonů a má také příběh, který sahá až k dědovi. Je zatím největší pevnou zvonohrou v zemi.
Zvonohra v Hradci Králové už také zní?
Pro kostel sv. Ambrože československé církve husitské, pro architektonický skvost Gočárův, už mám zhotoveno padesát zvonů, lidé je mají v kostele na dosah a příští rok budeme zvonohru kompletovat a umisťovat ve věži.
Pozvěte nás na předvánoční koncerty mobilní zvonohry.
Začali jsme v listopadu, teď nás čeká 15. prosince Děčín, 16. prosince Praha, Chodovská tvrz, 17. prosince Praha Újezd, Kateřinské náměstí, 19. prosince Velká Chuchle, 21. prosince Mělník, náměstí Míru, 22. prosince Pyšely u Prahy, 23. prosince Praha 1 – loď u Karlova mostu, 25. prosince Praha, Staroměstské náměstí, 26. prosince Radotín, Balého ulice. Hraje většinou Radek Rejšek.
Zbývá ještě mnoho, na čem jste pracoval a pracujete – největší zvon světa, zvonky svatební, zvony vodní a jiné rarity, o tom můžeme hovořit příště. Teď jen upřesněme, že když důvěrně hovoříte o dědovi, vzpomínáte s obdivem Rudolfa Manouška zakladatele zvonařství, továrníka, kterého jste nezažil, ale na jeho obdivuhodném odkazu stavíte a pokračujete…
Děkujeme za rozhovor!
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
