Petr Wagner, kníže violy da gamba

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Patří mezi světovou špičku ve svém oboru, je výraznou individualitou u nás i v zahraničí. Jak by ne, snaze po dokonalosti doposud podřídil mnohé, má za sebou například studium v Londýně, Drážďanech, Haagu… Spolupracuje s předními tuzemskými i evropskými soubory takzvané staré hudby, sbírá jedno uznání za druhým, a to jak za svá vystoupení, tak i nahrávky. Díky jeho výkonům i charisma ho i v sebevětším ansámblu zaregistrujete vždy mezi prvními. Petr Wagner. Teď hostem Opery Plus.
Váš profesní životopis je, co se studií a vůbec sbírání zkušeností týče, až nečekaně košatý. Pokuste se prosím podělit o ty nejdůležitější momenty, které ve vašem uměleckém směřování sehrály tu nejpodstatnější roli…

Reklama

Košatost mého životopisu není nijak cílená ani záměrná. V podmínkách českého hudebního školství je pro hudebníka, který se zabývá interpretací staré hudby, vycestování do zahraničí vlastně nutností. A protože kompletní studium na jedné zahraniční škole je většinou tak finančně náročné, že si jej může dovolit jen málokdo, účastnit se různých kurzů a stáží byla a stále je jediná možnost, jak v tomto oboru získat kvalitní vzdělání a zkušenosti. Těžko říct, která z mých studijních zkušeností byla rozhodující, každá totiž má svůj zásadní podíl na tom, co momentálně dělám.

Na konzervatoři jste studoval hru na klasické violoncello. Kde jste poprvé slyšel violu da gamba a co vás k ní nakonec přivedlo?

K viole da gamba mě postupně přivedla řada drobných impulsů. V osmdesátých letech, během studií na gymnáziu můj tehdejší učitel cella Tomáš Haškovec přinesl na hodinu nahrávku Jordiho Savalla. Fantastická, archaická a tak nějak drsná barva zvuku toho nástroje mě okamžitě okouzlila. Ale až mnohem později, během studií na hudební vědě, se mi gamba dostala do ruky fakticky. Rozhodující pro mne pak byl film Všechna jitra světa, který jsem na počátku devadesátých let viděl v rámci kuturního programu Francouzského institutu. Přišlo mi logické, že studium hudební vědy a hry na gambu se k sobě budou dobře hodit. Začal jsem tedy s gambou více méně pro zábavu bez jakýchkoli ambic a plánů. Postupně jsem absolvoval pár kurzů u nás, pak v Německu. Posléze následovala studia a absolutorium v oboru viola da gamba pod vedením Wielanda Kuijkena na Královské konzervatoři v Haagu. Načež jsem se čile začal hraním na gambu živit a ocitl se tak ve společnosti skvělých muzikantů.

Kupodivu dodnes si pamatuji, jak jste se před lety v jakémsi rozhovoru svěřil s jedním závěrem, ke kterému jste dospěl: a totiž, že optimální možností, jak se hraním uživit, je hrát sólově. Platí to dodnes? Jak se vám jako sólovému gambistovi dnes daří? Přituhlo v posledních letech z vašeho pohledu hodně?

Víte, možná tím trochu naštvu některé své kolegy, bojující o granty a podpory projektů, ale z mého pohledu – tedy sólisty a komorního hráče na volné noze, zvyklého na nezájem státu o moje umění – nijak znatelně nepřituhlo. Dokonce bych řekl, že je situace krůček za krůčkem lepší a lepší. V sólovém hraní je samozřejmě zapotřebí velká dávka štěstí, ale také osvícení lidé na místech, kde se rozhoduje o dramaturgii festivalů, orchestrů a dalších kulturních akcí. Řekněme, že jsou mi více nakloněni než jejich předchůdci.

Prostě se smiřte s tím, že ode mě neuslyšíte žádné lamento. Aniž bych zpochybňoval současnou ekonomickou krizi, myslím, že se její negativní vliv na umění dost přeceňuje a často dramatizuje. Není náhoda, že režiséry a herci těchto dramat jsou většinou zaměstnanci různých kulturních, na státu závislých institucí.

Nedávno jsem se dočetl, že dle sociologických výzkumů krizových stavů ve společnosti, ať už se jedná o období válek, nebo ekonomických krizí různých rozměrů, poptávka po umění vždy – paradoxně – stoupá. A následně vždy i stoupá umělecká nabídka a potažmo umělecká kreativita. Zřejmě se jedná o podvědomý společenský mechanismus. To se ovšem týká umělců a skupin, které od státu nepožadují více a více subvencí na pořád stejné výkony…Na které ze svých projektů ať už sólových, tak i vašeho souboru Ensemble Tourbillon jste nejvíc pyšný?

Slovo pyšný bych v tomto kontextu nepoužil. Jsem spíše rád za to, že se mi podařilo bez velkých reklamních kampaní, investic – a tedy dluhů, bez agentur a manažerů – zviditelnit Ensemble Tourbillon. Zviditelnit tím, jak hrajeme a jaká práce za námi stojí. Nikoli tím, kdo za námi stojí či zda jsme od státu dostali či nedostali tolik a tolik peněz. Nahráváme pro renomovaný label ACCENT, u kterého nám vyjde na podzim třetí CD, s hudbou Johanna Josepha Fuxe pro soprán a koncertantní violu da gamba. Máme už určité renomé a skvělé kritiky. Z toho mám radost.

Ve vašem ansámblu jste se několikrát ocitl i v roli dirigenta. Jak se cítíte tváří v tvář  orchestru?

Nemám žádné velké dirigentské ambice. Díla, která si čas od času troufnu dirigovat, znám víceméně nazpaměť. Pokud se rozhodnu dirigovat, předchází tomu i tak velká příprava, a jelikož nejsem každodenní dirigent, následuje i velký výdej energie. Dirigování mě prostě přitahuje, užívám si je a zároveň jen pokorně doufám, že si to užívají i hudebníci, které diriguji. Jsem zkrátka v oboru dirigování velký idealista.

Jste docela často k vidění i v dalších souborech staré hudby u nás. Jak se v posledních letech vyvíjí poměr mezi vašimi vlastními projekty a četností koncertů, kdy se necháváte najmout? A co vám tyto cizí projekty dávají a co naopak berou, pokud se s trochou nadsázky takto mohu ptát?

Poměr mezi mými projekty a hostováním v projektech mých kolegů je, řekl bych, naprosto v rovnováze. Často jsem zván do komorních ansámblů nebo jako sólista k orchestrům, kdy se jedná o hraní koncertantních a obligátních gambových partů, a to mnohdy dost náročných. Trochu mne mrzí, že se v poslední době díky tomu moc nedostanu k hraní continua, ze kterého jsem koneckonců – jako většina gambistů – vzešel.

Reklama
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na