Brněnská dirigentská jubilea

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Významné osobnosti brněnské opery a baletu 

Letošního jara si připomínáme několik výročí významných dirigentských osobností, které své životní i pracovní osudy spojily s Brnem. 22. května uplynulo sto let ode dne narození významného operního a symfonického dirigenta, vynikajícího znalce a interpreta Janáčkova díla, profesora Františka Jílka. Krásná a hluboce procítěná vzpomínka jeho dlouholetého spolupracovníka Václava Věžníka (najdete zde) mne inspirovala k tomu, abych se pokusil o určité připomenutí dějů dávno minulých, které by ale mohly být v lecčem inspirativní pro dnešek, kdy se často utápíme ve zmatcích, jež zhusta pramení jen z naší nevědomosti. Jsem si plně vědom stručnosti a tezovitosti svého příspěvku. Téma je natolik důležité, že si přímo vyžaduje hlubšího a konkrétnějšího propracování.

František Jílek
Profesor František Jílek byl židenický rodák. Tato česká předměstská obec, která v době Jílkova narození ještě nebyla součástí Velkého Brna, patřila k těm lokalitám, jež vytvářely výrazné české zázemí budoucí metropole. Její svéráz nám vykreslil jiný tamější rodák, o rok mladší Bohumil Hrabal. František Jílek od útlého dětství projevoval aktivní zájem o hudbu, především o hru na klavír. Není divu, že po absolutoriu pěti tříd gymnázia a obchodní školy jeho kroky vedly na brněnskou konzervatoř, kde na přelomu dvacátých a třicátých let úspěšně studoval. U profesora Jaroslava Kvapila získal absolutorium v kompozici a ve hře na klavír a u prof. Zdeňka Chalabaly v oboru dirigování. Jako pianista získal velké uznání bravurním přednesem Mozartova Es dur koncertu, studium kompozice a dirigování ukončil vlastní symfonií, kterou si sám dirigoval, a Smyčcovým kvartetem g moll. Byl znamenitým klavíristou, což prokazoval v řadě koncertních vystoupení a především jako výtečný a oblíbený doprovázeč. Ve studiu kompozice pokračoval v Mistrovské škole kompoziční v Praze u profesora Vítězslava Nováka.V letech 1932–39 působil jako druhý sbormistr Filharmonické besedy v Brně a v letech 1936–38 rovněž spolupracoval jako korepetitor a dirigent s brněnským Národním divadlem. V roce 1939 mu tehdejší šéf opery Národního divadla moravskoslezského Jaroslav Vogel, jeden z nejlepších znalců Janáčkova díla, nabídl místo druhého dirigenta v tomto divadle. Devět let, které pak v Ostravě strávil, mělo pro formování Jílkovy osobnosti rozhodující význam. Zde se seznámil se širokou škálou repertoáru a dokonale poznal všechna úskalí složitého provozu velkého čtyřsouborového divadla. Přitom je nutné si uvědomit, že tehdy byl mnohem vyšší počet premiér než dnes a v divadlech jako Ostrava a Brno byl jediný orchestr, který účinkoval v operních, baletních i operetních představeních a hrál rovněž symfonické koncerty. A výtečný klavírista František Jílek pravidelně usedal ke klavíru, aby připravil nastudování sólových hudebních partů, a to nejen v inscenacích, které sám dirigoval.

První premiérou, kterou František Jílek na svém novém působišti nastudoval, byla opera Soročinský jarmark Modesta Petroviče Musorgského, po níž následoval balet Petra Iljiče Čajkovského Louskáček. A pak už šly premiéry jedna za druhou. Převahu měla česká operní literatura. Od Škroupova Dráteníka přes Smetanovu Prodanou nevěstu, Dvě vdovy a Hubičku, Dvořákovu Šelmu sedláka či Jakobína, Foersterovu Evu, Kovařovicovy Psohlavce až po soudobé opery Smrt kmotřičku Rudolfa Karla, Vodníka Boleslava Vomáčky a světovou premiéru opery Bohuslava Martinů Veselohra na mostě. Rovněž nastudoval řadu významných ostravských baletních inscenací té doby jako například balet Oskara Nedbala Z pohádky do pohádky, baletní večer, v němž byly společně uvedeny Mozartovy Maličkosti, Karneval Roberta Schumanna a dílo německého autora Wernera Egka Juan ze Zarissy, dále Šeherezádu Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova, Dvořákovy Slovanské tance a Janáčkovy Lašské tance. Setkáváme se s ním i za pultem v operetních inscenacích jako například ve Straussově operetě Tisíc a jedna noc.

Vybaven těmito zkušenostmi, vrací se v roce 1948 František Jílek do rodného Brna, kterému zůstává věrný až do konce života. Jeho premiérou v Janáčkově opeře je Fibichova Šárka, po níž si zopakuje Veselohru na mostě, tentokráte v kombinaci s Mozartovým Divadelním ředitelem a operou Mozart a Salieri od Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova. Následují převážně česká díla jako Smetanovy Dvě vdovy či Tajemství a v roce 1953 dokonce Libuše. Se soudobou hudbou se setkává při premiéře původního baletu Karla Horkého Král Ječmínek a v Mejtusově Mladé gardě.

V roce 1952 opouští šéfovský post v Janáčkově opeře Zdeněk Chalabala. Prvním mužem souboru se stává František Jílek. A byla to výborná volba. Šestadvacet let Jílkova šéfování znamená nejšťastnější, nejúspěšnější a evidentně na dlouhou dobu nepřekonatelné období v dějinách brněnské opery. František Jílek zde zúročil dokonale všechny své přednosti a zkušenosti. Jako dirigent byl vysoce erudovaný, dokonale znal nejen nuance daného díla, ale celou autorovu tvorbu, byl vždy dokonale připravený a totéž očekával ode všech, kdo se na přípravě podíleli. Zní to málem jako pohádka z dávných časů, když to porovnáme s jevem, s nímž se bohužel občas setkáváme dnes, kdy dirigent nastíní svou koncepci, poté přenechá studium svým asistentům, provede konečné retuše a absolvuje premiérovou slávu. To by ovšem ještě nebylo nejhorší. Mnohem horší je, když se to zdůvodňuje, jak jsem nedávno zaslechl, změnou doby a přístupu ke studiu díla.Františku Jílkovi se podařilo vytvořit a posléze realizovat dlouhodobou koncepci Janáčkovy opery, a to jak dramaturgickou, tak sestavit vyváženě složený soubor, který ve své době neměl v Československu konkurenci. Byl nekompromisní ve svých požadavcích, měl absolutní přehled o kvalitě a možnostech svých spolupracovníků, a to nejen z řad sólistů, ale i orchestrálních hráčů. Na druhé straně k nim měl hluboce lidský a chápavý vztah.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
4 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments