Operní panorama Heleny Havlíkové (121)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Týden od 20. do 26. května 2013
Dvakrát z Pražského jara: 
– Ponor do mýtu o koloběhu života se Soňou Červenou 
– Uměřený Wagner 
Dvakrát z mimopražských operních scén: 
– Verdi v Liberci vzdoruje nepřízni osudu 
– Nanebevzetí plzeňské Markétky 
Inspirace na dny příští 
*** 

Ponor do mýtu o koloběhu života se Soňou Červenou 

Soňa Červená je od svého návratu do Prahy jednou z těch uměleckých osobností, které ovlivňují české kulturní prostředí v pozoruhodné šíři aktivit. Daří se jí zúročovat své celoživotní zkušenosti ve světě divadla, kde spolupracovala s významnými uměleckými osobnostmi, stojí u zrodu pozoruhodných uměleckých projektů s mezinárodním přesahem. Přivedla do Prahy režiséra Roberta Wilsona, který v Národním divadle nastudoval Janáčkovy opery Osud a Káťa Kabanová nebo Čapkovo drama Věc Makropulos. Iniciovala vznik Březinovy a Nekvasilovy opery Zítra se bude…, a třebaže soudobé opery často mívají jepičí život, tato dosáhla i díky jejímu výkonu v hlavní roli sedmdesátky vyprodaných repríz! Nadále se podílí na dalších projektech (Toufar, 1914), které se v Národním divadle uskuteční v příští sezóně.

Soňa Červená se díky své muzikalitě, citu pro slovo a rytmus řeči zároveň soustavně věnuje i melodramu – speciálnímu žánru, který propojuje hudbu s mluveným slovem. Zde dosáhla mistrovství natolik zřetelného, že vznikají i díla přímo pro ni. V rámci letošního Pražského jara s melodramy vystoupila hned dvakrát – po Písni o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka Viktora Ullmanna (podle básně Rainera Marii Rilkeho) také v Persefoně Igora Stravinského.

Koncertní provedení tohoto hodinového melodramu na text André Gida se uskutečnilo ve čtvrtek 23. května (repríza bude 28. května) ve Státní opeře. Je třeba ocenit, že jsme měli, byť jen v koncertním provedení, možnost seznámit se s tímto významným dílem 30. let 20. století, jinak dostupným pouze z nahrávek. (A je škoda, že programová brožura v tomto případě neobsahovala kompletní český překlad, který byl pořízen pro titulky.) Persefona měla scénickou premiéru v Paříži roku 1934 s herecko-pohybovou akcí ruské herečky a tanečnice Idy Rubinstein, která vznik Persefony iniciovala, a tanečníky, kteří v choreografii Kurta Joosse příběh vyjadřovali pohybem.

Persefona je tak dalším z antických mýtů, které byly pro meziválečnou uměleckou avantgardu vítanou inspirací pro často velmi svérázné adaptace. (Připomeňme například drama Le Voyage de Thésée Georgesa Neveuxe, který, mnohem později, operně ztvárnil Bohuslav Martinů ve svém operním epilogu k Ariadně.) Stravinskij s André Gideem v ní zpracoval mýtus o dceři bohyně Deméter Persefoně, která se stane prostředníkem mezi světem a podsvětím a přináší jaro, rašení pupenců a semen na zemi, ale také stínů zemřelých se ptá: „Co mohu udělat, abyste byli šťastní?“ Symbolika Perséphone jako koloběhu zanikání a vznikání nového života, nositelky naděje a radosti je nepřehlédnutelná a podstatná. Právě toto téma Soňa Červená – ve vlastním českém překladu z francouzštiny – vyjádřila s největším akcentem. Ostatní zpívali francouzsky – tenorista Philippe Do byl zasvěceným komentátorem mýtu z pozice velekněze eleusinských mystérií i Ježíše v křesťanském podobenství zrna, které vydává užitek.

Třetí rovnocennou roli má ve Stravinského melodramu sbor, který v podání Státní opery vystihl pastorální oslavu jara, smutek nad únosem Perséphone, potemnělou atmosféru stínů zemřelých s vyústěním do poselství sebeobětování jako podmínky udržení životadárného koloběhu nejen přírody, ale i vzkříšení naděje. Jiří Štrunc ve svém hudebním nastudování bohužel nevedl orchestr k vytříbenější propracovanosti. Nepříliš vhodné bylo v akustických podmínkách Státní opery standardní koncertní umístění orchestru vpředu na jevišti – při tomto aranžmá sbor Státní opery, doplněný o Kühnův dětský sbor, byl doslova „upozaděn“ – a navíc pro Persefoné bylo třeba použít mikroport, který ve výsledku zvukovou nerovnováhu (i některé konsonanty, zejména sykavky) ještě zdůraznil.

Hodnocení autorky: 60 %
***

Uměřený Wagner

Také Pražské jaro se připojilo k letošním oslavám Richarda Wagnera koncertem zkušené německé sopranistky Angely Denoke (1961), která právě ve stěžejních rolích tohoto operního génia (zatím s výjimkou Isoldy) vystupuje na předních scénách ve Vídni, Berlíně, Mnichově, Hamburku, Salcburku, Paříži, londýnské Covent Garden. Program byl sestaven výhradně z částí oper Richarda Wagnera tak, aby se v něm kromě sólistky uplatnil i Kühnův smíšený sbor. Partnerem jim byl Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, vše pod aktovkou anglického dirigenta Graema Jenkinse, který si vybudoval renomé nejen hudebním nastudováním oper na předních světových scénách (včetně například Vídeňské státní opery), ale i jako hudební ředitel v Dallasu, hudební ředitel Glyndebourne Touring Opera nebo hlavní hostující dirigent opery v Kolíně. Soprán Angely Denoke je naprosto vyrovnaný a oblý v celém rozsahu, kultivovaný, znělý i nad naplno rozehraným orchestrem, opřený o dlouhý dech i pohyblivý, jak ukázala v árii Adriana Gerechter Gott ze 3. dějství Rienziho. Sám o sobě zněl téměř dokonale, ale dokonalá hlasová technika bohužel nestačila na vyjádření emocí, kterými jsou Wagnerovy hrdinky zmítány – a bez této podstatné ingredience se posluchači dostane sice výborný zpěv, ale ve sterilním balení.

0 0 vote
Ohodnoťte článek
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Hodnocení

Vaše hodnocení - Stravinskij: Persefona (Národní divadlo Praha)

[yasr_visitor_votes postid="55941" size="small"]

Vaše hodnocení - Pocta Richardu Wagnerovi – Angela Denoke (Pražské jaro 2013 - 25. 5. 2013)

[yasr_visitor_votes postid="56426" size="small"]

Vaše hodnocení - Verdi: Síla osudu (DFXŠ Liberec)

[yasr_visitor_votes postid="55939" size="small"]

Vaše hodnocení - Gounod: Faust a Markétka (DJKT Plzeň)

[yasr_visitor_votes postid="38606" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments