Petr Zuska odpovídá z Monte Carla

Pracovna šéfa baletu pražského Národního divadla musela zůstat koncem této sezony po řadu dní zamčena. Petr Zuska totiž odjel do Monte Carla, aby pro tamní slavný baletní soubor vytvořil svoji novou choreografii, nazvanou Smrt a dívka. Ballet Monte Carlo, pokračovatel slavného Ďagilevova souboru, vedený uznávaným choreografem Jeanem-Christophem Maillotem, patří ke světové špičce. Pozvání ke spolupráci pro Petra Zusku je proto velmi prestižní záležitostí, která je už jen sama o sobě bezpochyby nemalým uznáním.

Jako tanečník i choreograf jste prošel už nejeden zahraničí soubor – od Austrálie přes Rusko a Německo až po Kanadu. I tak ale je Maillotův Ballet Monte Carlo jedním z nejvýznamnějších souborů, s nimiž jste zatím pracoval, že? Cítíte před ním kvůli tomu větší ostych?

Rozhodně ne. Navíc „ostych“ není to pravé slovo. Vždy, když začínám tvořit něco nového, cítím respekt, pokoru i určitou dávku nejistoty, jako bych choreografoval poprvé. To však nemá nic společného s geografickým umístěním či světovou prestiží toho kterého souboru. Prostě se vždy snažím ze sebe dostat to nejlepší a je mi v tu chvíli úplně jedno, zda je to ten či onen soubor, s takovým či makovým věhlasem.

Pokud vím, ve výběru tématu i hudby jste měl v případě Monte Carla volnou roku. Jak se vůbec tahle choreografie zrodila? Přemýšlíte jako choreograf častěji nejdřív o námětu a teprve až potom vybíráte hudbu nebo to je naopak – totiž že vás inspiruje hudba?

Ano, volnou ruku jsem měl, což je někdy těžší, než dostat zadané téma či hudbu. Jak se ten finální tvar zrodil, už přesně nevím. V průběhu minulého léta a podzimu jsem poslouchal mnoho nové hudby a nacházel mnoho inspirací. Postupně mi ale v mysli začal krystalizovat určitý obraz, k němuž se posléze nejlépe hodila hudba, kterou již znám mnoho let.

S tou definicí prvotní inspirace je to složité. Někdy je to hudba, jindy téma anebo jen nějaký vnitřní pocit či emoce. Jenže všechny tyto aspekty, které zmiňuji, jsou tam u toho vždy zároveň společně, takže se to nedá přesně oddělit či definovat.

Vaše choreografie pro Monte Carlo je – pokud mám dobré informace – pouze pro šest tanečníků. Jak jste vůbec vybíral obsazení? Byl jste nějak vedením souboru omezen?

Má zdejší nová choreografie je pro šest interpretů, mám však dvě obsazení, takže pracuji s dvanácti. První den jsem měl tři hodiny k dispozici celý soubor a dělal s nimi konkurz. To znamená, že jsem se všemi pracoval na určité kombinaci, která sice neměla nic společného s tím, co přijde potom, ale obsahovala určité principy, které pro mne budou posléze důležité. V rámci techniky, dynamiky pohybu, muzikálnosti, herectví i osobního charizma. Zkrátka jsem je, v rámci mé představy, potřeboval více poznat. 90% z mého výběru zůstalo zachováno, těch zbylých 10% „ovlivnil“ Jean-Christophe Maillot. Z různých důvodů, které také, jako šéf souboru, naprosto chápu a tudíž respektuji.

Scénu k vaší nejnovější choreografii dělá Jan Dušek – prý jste nadšen. Přibližte jí prosím…

S Janem Duškem spolupracuji už nějaký ten pátek a myslím, že nám to spolu funguje. Jde o vzájemnou komunikaci, inspiraci a napojení. Ano, jsem nadšen, protože jsem Honzovi odvyprávěl svou ideu a vizi a on ji posléze, v rámci scénografického názoru, geniálně rozvinul a umocnil. Jde vlastně o, dá se říci, činoherní realistickou scénu, která se postupně, jakoby rozpadá a mizí dozadu do tmy, takže ke konci je jeviště vlastně prázdné. A to vše se děje způsobem, který absolutně konvenuje s mou ideou a představou.

Máte jako choreograf na výtvarníka velké nároky? Laik by si mohl říct, že pro balet toho na jevišti příliš potřeba není, že jde spíš o dokreslení nálady…

Nemyslím si, že bych měl na výtvarníka nějaké přehnané nároky. Zastávám názor, že v jednoduchosti a funkčnosti je krása a kouzlo. Musím ale cítit, že to jde ruku v ruce s mou představou a cítěním. A to právě v rámci Honzy Duška mám. Je to divadelník a na mnoho věcí nahlížíme podobně. Mimochodem si už také za ta léta zvykl, že jakýkoli objekt na jevišti v mé věci musí být „pochozí“ – to znamená, že se na to dá vylézt a „hopsat“ na tom. Rád totiž scénu „obehrávám“ do všech extrémů a neberu ji tedy jako „dokreslení nálady“. Samo toto slovní spojení, které jste použil, je zavádějící. Balet, stejně jako opera nebo činohra, je především divadlo. Takže stejně jako balet může mít i poměrně komplikovanou prostavěnou scénu, činohra může být hrána i na prázdném jevišti a naopak. I „pouhý“ světelný design vlastně vytváří scénografii. To samozřejmě neříkám nic nového, to už praktikoval například Josef Svoboda v šedesátých letech.

Můžete prosím alespoň stručně současnou podobu Maillotova souboru představit? Kolik tanečníků má a jaký je jeho repertoár? Už jste něco stihl ze současného repertoáru shlédnout?

V současnosti má Les Ballets de Monte-Carlo zhruba 45 tanečníků. Kromě Jeana-Christopha Maillota tvoří repertoár posledních let rovněž díla choreografů, jako jsou Maurice Béjart, George Balanchine, Jiří Kylián, William Forsythe, Johan Inger a mnoho dalších. „Regulérní“ repertoárová představení teď neprobíhají, soubor zkouší na turné do Číny. Zhlédl jsem tedy jen takové kombinované představení pro sponzory a mecenáše, na kterém se vedle samotného souboru podílela L´Academie de la Danse – zdejší konzervatoř. Ti mladí choreografové z řad tanečníků souboru vytvořili dílka pro studenty a dva páry sólistů souboru tančily dva krátké duety z dílny Jeana-Christopha. Takže něco obdobného jako naše Miniatury v kombinaci s Bohemia Baletem. Některé věci byly velmi zajímavé, ale hlavně jsem musel ocenit skutečně vysokou úroveň zdejších studentů.

Prozraďte prosím, jak zatím probíhají zkoušky? Jsou pracovní režim a podmínky hodně odlišné od těch našich?

Je to velmi odlišné. Na rozdíl od nás nehrají repertoárově, ale blokově. To znamená, že určitý časový úsek je vyhrazen jen na zkoušení, pak se zase hraje nebo odjede na zájezd. Doposavad jsem měl k dispozici 3-4 hodiny denně na zkoušení své věci. Teď to bude pravděpodobně o něco méně, protože přijíždí Marco Goecke, „dvorní“ choreograf Stuttgartského baletu, jehož nové= dílo bude ve stejném večeru, takže se o zkouškový čas budeme muset podělit. Co se týče zdejších podmínek a zázemí, je to naprosto úžasné. Soubor, administrativa, technika a krejčovny – vše pod jednou střechou prostorné a prosluněné budovy. Tři velké baletní sály, z nichž jeden se dá během hodiny předělat na plnohodnotné jeviště se šálami, horizontem či schaufólií, s veškerým světelným vybavením. Kantýna na úrovni skvělé restaurace, ale 4 Euro za jídlo. V horním patře výřivka, sauna a obrovská terasa s lehátky a slunečníky… A kromě baletních sálů se všude kouří. No prostě pohádka :-).

Kolik času máte na nazkoušení svého titulu? Na kdy a kam je naplánovaná premiéra? A co můžete prozradit o dalších choreografiích složeného večera?

Zhruba tři týdny. Premiéra byla původně plánována na začátek července, ale monacký princ se rozhodl, že právě v divadle Garnier chce mít v ten čas svatbu, takže je vše přesunuto na polovinu října. Inu, nikde to není úplně jednoduché :-). Kromě mne a zmíněného Marca Goeckeho bude v premiérovém triptychu zastoupen také Jean-Christophe, ale s dílem již před časem hraným, tedy obnoveným. O těchto dvou kusech mých kolegů však zatím nevím zhola nic.

Nemáte obavy z toho, že vám budou někteří lidé doma předhazovat, že jste Maillotovu Popelku v Národním prosadil také kvůli tomu, abyste sám získal zakázku v jeho souboru?

Maillotovu Popelku jsem viděl před více než deseti lety v Montrealu, kde jsem tehdy působil, kam Les Ballets de Monte-Carlo přijel hostovat. Byl jsem z toho představení tenkrát nadšen. O rok později, když jsem se stal šéfem v Praze, mně bylo jasné, že pokud někdy Popelku, tak tuto verzi. Na druhou stranu Jean-Christophe Maillot viděl několik mých věcí také už poměrně dávno a zřejmě se mu líbily, tak mě požádal o novou kreaci pro jeho soubor. To však mělo původně proběhnout už v roce 2009, ale kvůli změnám dramaturgického plánu v rámci zdejších oslav výročí Les Ballets Russes, to bylo přesunuto na léto 2011. Takže, mé působení zde a Maillotovo v Praze nemá v podstatě žádnou a už vůbec ne „vykalkulovanou“ spojitost, kromě toho, že se mu prostě líbí má a mně jeho práce. To, že se tyto věci nakonec potkaly v jednom kalendářním roce, je vlastně souhra náhod. Nic víc.

Nicméně zpět k vaší konkrétní otázce. Předhazovat mi to jistě budou a to hlavně za mými zády. Jsme přece v Česku, že?! Na mnoho obdobných věcí jsem si za ta léta už zvykl a obavy z toho nemám. Je to jejich problém.

Je šance, že vaši choreografii, vytvořenou pro Ballet Monte Carlo, pozná také Praha?

To nemohu teď říci. Náš soubor má na příští dvě sezony poměrně jasně daný, docela nabitý program, takže bych asi těžko hledal příležitost a čas to s mými tanečníky nastudovat. Navíc má Les Ballets de Monte-Carlo v rámci mé věci v prvním roce exkluzivní licenci a že by se podařilo je dostat do Prahy na hostování je v současné naší rozpočtové situaci nemyslitelné. Takže v tuto chvíli to moc nevidím, ale věci se dějí a mění, takže to kategoricky nemohu a vlastně ani nechci vyloučit. Uvidíme.

Díky za rozhovor, v Monte Carlu přejeme úspěch!