Philippe Jaroussky: Zpěvák jako hybatel mraků

Včera to byly krkolomné barokní koloratury. Dnes famózní francouzský kontratenor dobývá svět básníka Paula Verlaina. 
(Zeit Online – 8. 4. 2015 – Wolfram Goertz) 

K elementárním pocitům každého zpěváka patří strach, že ho intendanti, agenti nebo publikum připoutají na desetiletí řetězy k jeho repertoáru. A skutečně bývá leckterá sopranistka až do svého důchodového věku angažována jako komorná, leckterý tenor musí celý život zpívat Evangelistu v Bachových Pašijích, mnohý bas nesmí zpívat nic jiného než Sarastra v Kouzelné flétně. Zpěvák – jak si posluchačstvo potají přeje – by měl už navždy zpívat jen to, co nejlépe umí a na co jsme od něj zvyklí.

Pro Philippa Jarousského, famózního francouzského kontratenora, je to s příslušností a řetězy věc svébytná. Jeho projekty přeskakují v nečekaných intervalech hudební literaturou. Nechtěl, aby si ho někdo na něco předplatil. „Musím toho ještě hodně objevovat a nějak se mi nedostává času. Jak dlouho budu asi ještě zpívat tak, jak zpívám teď?“ I věk je mezi zpěváky oblíbené tabu. O konečnosti vlastních hlasových možností nemluví nikdo rád.Tento vzorně učesaný Francouz je neobyčejně tvořivý a tak všestranný, že to hraničí s prchavostí. Jeho snaha vyvolává nekonečnou chuť na nekonečné množství hudby. V rozmanitých výletech na hranice repertoáru zdokonaluje svůj hlas, který dokáže jásavě stoupat do výšek a rozlévat světlo plné citu, který září intenzivně jako neon; stejně tak dokáže svůj témbr zasadit do neobyčejně měkkého a zachmuřeného smutku. Jarousského vibrato je vzácně dávkované a nekolísá. Jeho hlas není zahalen do mlžného oparu. Především ani na okamžik nezní – což bývá v tomto oboru nebezpečné – jako ženský hlas.

Jedinečnost Jarousského umění spočívá v tom, s jakou dokonalostí dokáže spojit jinošskou průzračnost s rafinovaností. Tomuto skromnému, leč duševně vyzrálému pěvci je nyní sedmatřicet let a je na vrcholu své kariéry. Ve své branži je považován za Apolla.

To, že se na takto zvoleném kurzu pohybuje nejraději ve sportovním („Do barokní metráže mám čím dál tím míň chuti“), dokazuje už jeho volba pařížského podniku, v němž proběhl náš rozhovor. Le Floreál je poněkud nekompetentně zařízená kavárna, spíše momentálně módní rušné místo setkávání v 10. pařížském okrsku. Jaroussky tu ve své zelené mikině s kapucí není nijak nápadný. Je zdvořilý, přichází přesně na minutu a má tolik času, kolik si jen mohu přát. Když si objednává zelený čaj s medem, mám sklon vidět v tom téměř metaforu. Umělec, jemuž jde o zdraví svého hrdla – a samozřejmě také o poselství.

Philippe Jaroussky proniká s úžasnou schopností proměny do světa, jaký pěvci jeho oboru téměř nechtěli objevovat. Do zhudebnění básní lyrika Paula Verlaina. Dostává se tak téměř současně do salonu, kabaretu i do pařížských putyk pozdního devatenáctého a raného dvacátého století. Aktuálně vychází samozřejmě také CD s mottem Melodies françaises s prostým názvem Green – Zeleň. „Je to totiž název jedné písně, kterou zhudebnili Claude Debussy, André Caplet a Gabriel Fauré. Jedno zpracování je hezčí než druhé a žádnou z verzi jsem nechtěl vynechat.“ Takových zvukových synopsí je na CD více. Jeden skladatel udělal z Verlainovy básně elegii, další ohnivou řeč a třetí ironický úskok.

Jarousského hrdlo už muselo zvládnout ledacos. Mezi Pergolesiho cudně povznášejícím Stabat Mater a až jazzově znějícím monteverdiovským projektem a CD Teatro d’amore Christiny Pluhar leží světy. Mezi Händelovou noblesní melodikou v opeře Agrippina a efektní literaturou pro kastráty barokního skladatele Nicoly Porpory zejí propasti. V těchto áriích dosahují koloratury rychlosti vlaku TGV, který už dávno opustil nádraží Gare du Nord. „Ale koloratury jsou pro mě zajímavé jen do jisté míry,“ připouští Jaroussky, „čirá virtuozita není žádný muzikantský ideál pro věčnost.“

A už vůbec ne pro takového muzikanta, jako je on. Hlas kontratenora nabíhá už při lehkém tlaku, aby se tak hlavový tón rozšířil, a přesto nesklouzl do fistule, ale zapojil se i hrudní registr. To je dlouhodobě nesmírně namáhavé. Tím větší potěšení nachází Jaroussky v otevírání dveří a nových prostor. „Je tolik neuvěřitelně zajímavých věcí v hudbě. Člověk by si musel nafackovat, kdyby je nechal bez povšimnutí.“ Jako nedávno operu Agostina Steffaniho Niobe, Regine de Tebe, v níž Jaroussky ztvárnil Anfiona, Niobina chotě v dojemných a náhlých citových proměnách. „To je tak nádherná hudba – neuvěřitelně krásný okamžik, když Niobe zkamení bolestí,“ popisuje pěvec nadšeně. „Bolest jejího chotě z této nezadržitelné proměny je pro mě opravdu velký okamžik operní literatury.“

Nejbližší týdny hodlá věnovat, jak bývá obvyklé, koncertům s programem nejnovějšího CD. Green je Jarousskyho doposud nejpodivuhodnější a nejobsáhlejší projekt. Paul Verlaine byl jedním z nejbizarnějších básníků v dějinách literatury. Hned několikrát se pokusil uškrtit svou matku a zastřelit svého kolegu a přítele Arthura Rimbauda. Neustále se dostával do konfliktu se zákonem o omamných látkách a seděl opakovaně ve vězení. „Přestože ho ctím, dnes bych se s ním setkal jen s ochrankou a osobními strážci,“ směje se Jaroussky. Jako básník byl ale Verlaine anděl. V Clair de lune opěvoval měsíc jako by stál na špičkách, stoupal do rozkoší a sestupoval do pekel mytologie, setkával se s maskami komedie dell’arte, ale především vykreslil milující a váhavé srdce jako pramen všech radostí a bolestí. „Pro mě jako zpěváka, který zpívá nejraději francouzsky, je Verlainova řeč něco jako mateřské mléko,“ vysvětluje Jaroussky.

Tento exotický svět poezie plný narážek oslovil mnoho velikánů své doby. Patřil mezi ně Claude Debussy, Gabriel Fauré, Reynaldo Hahn, Charles Koechlin, Emmanuel Chabrier, Florent Schmitt, Camille Saint-Saëns, Arthur Honegger a Edgar Varèse. Samotný výběr naznačuje, že tento celkový přehled musel být pro Jarousskyho („Při hledání Verlainových písní jsem zabrousil dokonce na YouTube…“) velice zajímavým pátráním. Dokonce Georges Brassens a Charles Trenet, oba považovaní za mistry lehčího žánru, se cítili Verlainem podníceni k vyšším uměleckým metám. Když tyto písně zpívá Jaroussky a roztančí synkopy, definitivně mizí hranice mezi šansonem a umělou písní. A když ještě přitáhne tóny tak, jako houslista levou rukou klouže po hmatníku, je to stylově dokonalé.

Jaroussky zvládá takové finesy snadno: „V srdci jsem zůstal houslistou.“ Jeho prvním nástrojem byly housle. Vedle úžasně distingovaného klavíristy Jérôma Ducrose se na projektu Green účastní také právě houslisté. A není to nikdo menší než Quatuor Ebène. Jejich houslista improvizuje v Trenetově Chanson d‘automne tak srdceryvně, že má posluchač pocit, že za zvuků jeho hudby vystupuje právě na denní světlo ze stanice metra Pigalle. Smyčcový kvartet zní chvílemi jako osamělý akordeon, jeho tóny zaznívají někde od Seiny.

Je neuvěřitelné, v jakých proměnách prochází Jaroussky Verlainovým světem. A tento svět mu vychází vstříc. Písně tohoto rozsahu a upřednostňované polohy jsou pro kontratenora přímo ideálně uchopitelné. Jednotlivé hymnicky uzavřené vysoké tóny až k vysokému G jsou výstřelky v tomto světě pečlivě pěstěné střední polohy. „Pro hlas je to mnohem méně náročné než akrobacie na laně leckteré barokní árie.“ Francouzský pěvec tady ale může prokázat svou hudební kompetenci: Il pleure dans mon cœur vyžaduje sladký tón v hlase, v Koechlinově písni na stejný text visí nebe plné impresionistických akordů a zpěvák se stává spolu s klavíristou hybatelem mraků. Zcela ze sebe vychází v lichotivé hudbě Léa Ferrého nebo v akvarelech skladatelky Podowské, která ještě pořád čeká na své objevení. V občanském životě se jmenovala Régine Wieniawská a byla dcerou slavného houslisty Henryho Wieniawského.

I Jarousského CD Green brzy zezelená patinou měděnky (budiž mi tato slovní hříčka dovolena), neboť mistra to táhne dál. „Rozhodně se musím začít zabývat Bachem.“ Má z toho ovšem trochu hrůzu. „Němčina je řeč, kterou by měl zpěvák dobře ovládat, aby nepůsobil jako cizorodý prvek.“ Proslýchá se, že jeho nacvičování probíhá úspěšně. Hovoří se i o Telemannovi. Na konci řady průchozích místností čekají další dveře. Vedou do dirigentské komnaty. Už teď řídí Jaroussky při vybraných projektech malý komorní orchestr s názvem Ensemble Artaserse. Tento moudrý muž myslí na budoucnost: „Nehodlám zůstat kontratenorem až do důchodu.“

***

Philippe Jaroussky se narodil v roce 1978 v Maisons-Lafitte. Jako jedenáctiletý začal hrát na housle. V patnácti letech si přibral výuku hry na klavír. Zpěv začal studovat v roce 1996. V roce 2002 založil orchestr Ensemble Artaserse, který občas sám diriguje. Jeho diskografie zahrnuje 30 nahrávek. Je mezi nimi hodně barokního repertoáru, ale jsou to i sólová CD jako Opium (2009) nebo duchovní hudba jako Pergolesiho Stabat Mater (2013). Jaroussky byl doposud třikrát vyznamenán cenou ECHO Klassik.

Poznámka redakce: Philippe Jaroussky vystoupí s projektem Paul Verlaine v písních ve středu 11. listopadu 2015 ve Španělském sále Pražského hradu v rámci festivalu Struny podzimu  

Přeložil Ondřej Lábr
Foto Warner Classics/Erato Marc Ribes