Philippe Jaroussky: Zpěvák jako hybatel mraků

  1. 1
  2. 2

Včera to byly krkolomné barokní koloratury. Dnes famózní francouzský kontratenor dobývá svět básníka Paula Verlaina. 
(Zeit Online – 8. 4. 2015 – Wolfram Goertz) 

K elementárním pocitům každého zpěváka patří strach, že ho intendanti, agenti nebo publikum připoutají na desetiletí řetězy k jeho repertoáru. A skutečně bývá leckterá sopranistka až do svého důchodového věku angažována jako komorná, leckterý tenor musí celý život zpívat Evangelistu v Bachových Pašijích, mnohý bas nesmí zpívat nic jiného než Sarastra v Kouzelné flétně. Zpěvák – jak si posluchačstvo potají přeje – by měl už navždy zpívat jen to, co nejlépe umí a na co jsme od něj zvyklí.

Pro Philippa Jarousského, famózního francouzského kontratenora, je to s příslušností a řetězy věc svébytná. Jeho projekty přeskakují v nečekaných intervalech hudební literaturou. Nechtěl, aby si ho někdo na něco předplatil. „Musím toho ještě hodně objevovat a nějak se mi nedostává času. Jak dlouho budu asi ještě zpívat tak, jak zpívám teď?“ I věk je mezi zpěváky oblíbené tabu. O konečnosti vlastních hlasových možností nemluví nikdo rád.Tento vzorně učesaný Francouz je neobyčejně tvořivý a tak všestranný, že to hraničí s prchavostí. Jeho snaha vyvolává nekonečnou chuť na nekonečné množství hudby. V rozmanitých výletech na hranice repertoáru zdokonaluje svůj hlas, který dokáže jásavě stoupat do výšek a rozlévat světlo plné citu, který září intenzivně jako neon; stejně tak dokáže svůj témbr zasadit do neobyčejně měkkého a zachmuřeného smutku. Jarousského vibrato je vzácně dávkované a nekolísá. Jeho hlas není zahalen do mlžného oparu. Především ani na okamžik nezní – což bývá v tomto oboru nebezpečné – jako ženský hlas.

Jedinečnost Jarousského umění spočívá v tom, s jakou dokonalostí dokáže spojit jinošskou průzračnost s rafinovaností. Tomuto skromnému, leč duševně vyzrálému pěvci je nyní sedmatřicet let a je na vrcholu své kariéry. Ve své branži je považován za Apolla.

To, že se na takto zvoleném kurzu pohybuje nejraději ve sportovním („Do barokní metráže mám čím dál tím míň chuti“), dokazuje už jeho volba pařížského podniku, v němž proběhl náš rozhovor. Le Floreál je poněkud nekompetentně zařízená kavárna, spíše momentálně módní rušné místo setkávání v 10. pařížském okrsku. Jaroussky tu ve své zelené mikině s kapucí není nijak nápadný. Je zdvořilý, přichází přesně na minutu a má tolik času, kolik si jen mohu přát. Když si objednává zelený čaj s medem, mám sklon vidět v tom téměř metaforu. Umělec, jemuž jde o zdraví svého hrdla – a samozřejmě také o poselství.

Philippe Jaroussky proniká s úžasnou schopností proměny do světa, jaký pěvci jeho oboru téměř nechtěli objevovat. Do zhudebnění básní lyrika Paula Verlaina. Dostává se tak téměř současně do salonu, kabaretu i do pařížských putyk pozdního devatenáctého a raného dvacátého století. Aktuálně vychází samozřejmě také CD s mottem Melodies françaises s prostým názvem GreenZeleň. „Je to totiž název jedné písně, kterou zhudebnili Claude Debussy, André Caplet a Gabriel Fauré. Jedno zpracování je hezčí než druhé a žádnou z verzi jsem nechtěl vynechat.“ Takových zvukových synopsí je na CD více. Jeden skladatel udělal z Verlainovy básně elegii, další ohnivou řeč a třetí ironický úskok.

Jarousského hrdlo už muselo zvládnout ledacos. Mezi Pergolesiho cudně povznášejícím Stabat Mater a až jazzově znějícím monteverdiovským projektem a CD Teatro d’amore Christiny Pluhar leží světy. Mezi Händelovou noblesní melodikou v opeře Agrippina a efektní literaturou pro kastráty barokního skladatele Nicoly Porpory zejí propasti. V těchto áriích dosahují koloratury rychlosti vlaku TGV, který už dávno opustil nádraží Gare du Nord. „Ale koloratury jsou pro mě zajímavé jen do jisté míry,“ připouští Jaroussky, „čirá virtuozita není žádný muzikantský ideál pro věčnost.“

A už vůbec ne pro takového muzikanta, jako je on. Hlas kontratenora nabíhá už při lehkém tlaku, aby se tak hlavový tón rozšířil, a přesto nesklouzl do fistule, ale zapojil se i hrudní registr. To je dlouhodobě nesmírně namáhavé. Tím větší potěšení nachází Jaroussky v otevírání dveří a nových prostor. „Je tolik neuvěřitelně zajímavých věcí v hudbě. Člověk by si musel nafackovat, kdyby je nechal bez povšimnutí.“ Jako nedávno operu Agostina Steffaniho Niobe, Regine de Tebe, v níž Jaroussky ztvárnil Anfiona, Niobina chotě v dojemných a náhlých citových proměnách. „To je tak nádherná hudba – neuvěřitelně krásný okamžik, když Niobe zkamení bolestí,“ popisuje pěvec nadšeně. „Bolest jejího chotě z této nezadržitelné proměny je pro mě opravdu velký okamžik operní literatury.“

Nejbližší týdny hodlá věnovat, jak bývá obvyklé, koncertům s programem nejnovějšího CD. Green je Jarousskyho doposud nejpodivuhodnější a nejobsáhlejší projekt. Paul Verlaine byl jedním z nejbizarnějších básníků v dějinách literatury. Hned několikrát se pokusil uškrtit svou matku a zastřelit svého kolegu a přítele Arthura Rimbauda. Neustále se dostával do konfliktu se zákonem o omamných látkách a seděl opakovaně ve vězení. „Přestože ho ctím, dnes bych se s ním setkal jen s ochrankou a osobními strážci,“ směje se Jaroussky. Jako básník byl ale Verlaine anděl. V Clair de lune opěvoval měsíc jako by stál na špičkách, stoupal do rozkoší a sestupoval do pekel mytologie, setkával se s maskami komedie dell’arte, ale především vykreslil milující a váhavé srdce jako pramen všech radostí a bolestí. „Pro mě jako zpěváka, který zpívá nejraději francouzsky, je Verlainova řeč něco jako mateřské mléko,“ vysvětluje Jaroussky.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2