PKF začala oslavu Mahlerem

Jindřich Bálek, 29.09.2014 20:40

PKF – Prague Philharmonia zahájila trojici koncertů Mahlerovou Čtvrtou, které předcházel v první polovině písňový cyklus Joaquína Rodriga a Ravelovo Bolero. Tedy program, který pro PKF není dvakrát typický – ale je slavnostní, i díky hostování anglické sopranistky Kate Royal.Ta v úvodním španělsky zpívaném písňovém cyklu předvedla štíhlý vyrovnaný hlas a několik poloh milostné poezie. Na druhou stranu, její projev byl spíše chladivě dokonalý než expresivní. Velmi vzdáleně cyklus připomínal právě Mahlera a jako dramaturgicky originální doplněk se do programu hodil.Pak následovalo Ravelovo Bolero, které bylo nakonec nejspornějším bodem programu. Dirigent ho držel v jasném rytmu a přehledné gradaci, dojem zvukové výjimečnosti se ale nedostavoval. Aby slavná a vděčná skladba vyzněla opravdu sugestivně, bylo by po mém soudu potřeba se ještě více „mazlit se zvukem“ a jít ještě do větších detailů, pokud jde o nástrojové kombinace a barevné finesy.Po zvukové stránce naštěstí vše překonala Mahlerova Čtvrtá symfonie. Teprve tam jako bych začal orchestr poznávat. Dal se ocenit jak jemně vypracovaný zvuk houslové skupiny, tak jedno hezké dechové sólo za druhým, zejména flétnové a hobojové. Jakub Hrůša zvolil od začátku poměrně rychlé tempo hodně kontrastními sarkastickými pasážemi žesťů. Hodně si hrál s dynamikou. Škoda, že v nejtišším pianissimovém místě konce první věty někomu zazvonil mobil – a to má PKF nejlepší a nejstálejší publikum, které se dá v Praze zažít. Druhá věta měla hodně scherzový a neoklasický ráz. Pomalá věta třetí byla vypracovaná v pianových dynamikách, ale jednolitý tah přece jen neměla. Čtvrté větě přirozeně vévodil sólový hlas Kate Royal. Zněl opět hezky a vyrovnaně, ale oproti písním trochu víc vyniklo, že není tak velký ani barevný. A jako by na ni bylo zvolené tempo zprvu příliš rychlé, protože příjemného témbru hlasu si posluchač užil až v posledních minutách. Celkově si ale nejsem jist tím, jestli onen neoklasicky štíhlý zvuk a svižné tempo skutečně řekly o Mahlerově Čtvrté něco zajímavého a umělecky tak přesvědčivého. Opravdu tentokrát nevím.Úvodní koncert ke dvacátému výročí vzniku PKF byl tedy charakteristický právě tím, že se hrála díla, která onen komornější orchestr hraje poměrně výjimečně. Už sám zvuk, průzračně klasický a velmi štíhlý, vždy posune skladbu trochu jinam, než kam patří. Lze tomu z mnoha důvodů rozumět, proč se orchestr a dirigent do tohoto repertoáru pouští. Větší symfonický repertoár je opravdu bohatší. Víme koneckonců, že PKF úspěšně zahájila i velkou symfonickou Mou vlastí. Sám se ale někdy ptám, jestli tento zeštíhlený zvuk u původně velkých symfonických není jen z nouze ctnost. Podobně jako když se PKF stala významným operním orchestrem, protože doprovází slavné operní hvězdy, což má samozřejmě i ekonomické důvody. PKF v mnoha směrech drží kvalitu, ale jak umělecké ambice dirigentů, tak existenční tlak, ji nutí hrát i repertoár, který se pro orchestr tohoto typu bůhvíjak nehodí.Přes všechny otázky to ovšem byl hezký koncert. A upřímně srdečná byla i reakce publika, které přišlo na orchestr, který dobře zná. Bylo najednou sympatické zažít, že při závěrečných ovacích všichni hned nevstávají, protože mají pocit, že se to sluší.