Plácido Domingo slavil půlstoletí od svého debutu ve Vídeňské státní opeře

Plácido Domingo slavil ve Wiener Staatsoper
Tenorista Plácido Domingo v pátek oslavil na scéně Wiener Staatsoper padesáté výročí svého debutu. 19. května roku 1967 zde zpíval svoji prvou roli z mnoha postav, které zde ztvárnil. Byla to role nešťastného korunního prince z Verdiho Dona Carlose v italské verzi. Na galavečeru o půlstoletí později jsme mohli slyšet tři jednotlivá dějství oper, ve kterých slavil zpěvák velké úspěchy, byť také v tenorových rolích.

Celý večer zněla hudba Giuseppe Verdiho a program zahájil dirigent Marco Armiliato předehrou k Nabuccovi. V prvé části večera (se dvěma pauzami) zazněl třetí akt opery Maškarní ples, ve kterém oslavenec poprvé zpíval barytonovou roli Hraběte Reného Anckröstroma (Renata). Plácido Domingo samozřejmě oslnil v árii Eri tu. Partnery mu byli Ramón Vargas jako Gustavo, Ana María Martínez jako Amelia a Maria Nazarova jako páže Oscar.

Po přestávce byl zařazen druhý akt La traviaty, v němž Plácido Domingo ztvárnil otce Germonta. Violettou mu byla Sonia Yoncheva a Dmitry Korchak se stal jeho synem Alfredem. Za vrchol večera ale kritici označují provedení třetího aktu Simona Boccanegry v poslední části galakoncertu. V titulní a další barytonové roli si slavný zpěvák získal publikum velkorysostí tónu i vokálně-hereckým výrazem bilancujícího a umírajícího dóžete. Na jeviště se v dalších rolích vrátili Ramón Vargas jako Gabriele Adorno a Ana María Martínez jako Amelia Grimaldi, soubor pak doplnili Kwangchul Youn jako Fiesco a Marco Caria jako Paolo.

Bouřlivě aplaudující publikum nechtělo Plácida Dominga pustit z jeviště. Přizvané pěvkyně, tedy Ana María Martínez i Sonia Yoncheva, byly vítězkami proslulé mezinárodní soutěže a pedagogického programu Operalia, který vznikl z iniciativy právě Plácida Dominga. Vedle této nenápadné pocty jeho pedagogické a organizační činnosti pronesl také současný ředitel Wiener Staatsoper Dominique Meyer oslavnou zdravici hned v úvodu večera.

Magdalena Kožená jako Berliozova a Goethova Markétka
Magdalena Kožená v těchto dnech intenzivně zkouší roli Markétky z Berliozova díla Fausta prokletí (v češtině je používána i novější, méně rytmická forma titulu Faustovo prokletí). Tedy v oratorním díle, které od roku 1893, kdy pro scénické potřeby přepracoval tento opus Raoul Gunsbourg (pro uvedení v Opéra de Monte-Carlo), žije svůj život jak v koncertních síních, tak na operních jevištích. Nové scénické nastudování bude mít premiéru 27. května 2017 a do 11. června ještě následují čtyři reprízy.

Dirigentem představení bude Sir Simon Rattle a partnery české mezzosopranistky budou tenorista Charles Castronovo jako Faust a basbarytonista Florian Boesch jako Mefistofeles. Anglický dirigent se tak vrací k obsazení koncertního provedení tohoto Berliozova díla v Berlíně 11. dubna 2015 s Berlínskými filharmoniky, kde účinkovali jako Charles Castronovo, tak Florian Boesch. Markétkou tehdy ale byla Joyce DiDonato. V současném provedení také vystupuje jako Brander český (respektive moravský) basista Jan Martiník, člen operního souboru berlínské Staatsoper Unter den Linden. Vzhledem k rekonstrukci stálé scény bude toto scénické dílo uvedeno v Schiller Theater.

Dalším trumfem inscenace je pak režie Terryho Gilliama, kterého většina diváků zná spíše jako člena legendární skupiny Monty Python a filmového režiséra zajímavých multižánrových snímků (Brazil, Dvanáct opic, Král rybář a další), jehož ale doprovází značná filmová smůla – několik jeho snímků prostě nemohlo být z různých objektivních příčin dokončeno v různých stádiích natáčení. Operní režii se věnuje jen příležitostně a berlínská režie Berliozova díla je upravenou verzí jeho výkladu Fausta prokletí pro English National Opera z roku 2011 (šlo o vůbec jeho první pokus na tomto poli). Hlavní inspirací pro tuto režii se pro Gilliama stal román Thomase Manna Doktor Faustus a ve vizuálně bohatém spojení se pak v inscenaci potkávají události z německé historie prvé poloviny dvacátého století v mnoha výtvarných klíčích od německého malířského romantismu přes německý expresionismus až k filmové estetice prominentní dokumentaristky nacismu Leni Riefenstahl.

Terry Gilliam, který má stále rozpracováno několik projektů najednou, se k operní režii vrátil pouze jednou, a to režií jiného scénického díla Hectora Berlioze, opery Benvenuto Cellini. Tato opulentní, groteskní a bizarní vize vznikla v roce 2014 také pro English National Opera. Obě režie sklidily značný ohlas u kritiky i diváků. Inscenace Fausta prokletí pak byla uvedena v Gentu a Antverpách roku 2012.

Dirigent Tomáš Hanus debutuje u Welsh National Opera
Český dirigent Tomáš Hanus diriguje představení dvou „vídeňských“ titulů se souborem Welsh National Opera na konci měsíce června a během července 2017. Jedná se o jeho debut u tohoto operního souboru.

Obnovená inscenace Straussovy operety Netopýr zažila novou premiéru 20. května a představení se neomezí jen na Cardiff (kde je dílo uváděno také s titulky ve velštině), ale soubor bude také hostovat v Birminghamu (v budově zvané Hippodrome). V obsazení je českému opernímu fanouškovi asi nejznámější operní veterán britské scény, barytonista Alan Opie, známý z mnoha nahrávek především Brittenových oper. V inscenaci ztvárňuje Franka, ředitele věznice. Jinak výtvarně i režijně tradiční představení je dílem režiséra Johna Copleye, který se operní režii ve své vlasti i v zámoří (mimo jiné Belliniho Norma v Metropolitní opeře) věnuje pět dekád. Inscenaci obnoví režisérka Sarah Crips.

Druhým titulem je pak zcela nová inscenace Růžového kavalíra Richarda Strausse, která zažije premiéru 4. června 2017 v Cardiffu. Režisérka Olivia Fuchs přenese svou režii z Theater Magdeburg z roku 2014 a zvláštností jejího výkladu je zdvojení postavy Maršálky. Zpívající postava má činoherní, či spíše mimickou dvojnici ve starším věku, která vzpomíná na příběh lásky jako rámec celé opery. Hvězdou představení bezesporu bude velšská sopranistka Rebecca Evans. I ostatní obsazení je takřka veskrze domácí – lyricko-koloraturní sopranistka Louise Alder jako Sophie, basista Brindley Sherratt jako Ochs, ale Oktaviána bude zpívat kanadská mezzosopranistka Lucia Cervoni. I Růžový kavalír se bude hrát jako hostující představení v Birminghamu.

Christopher Maltman se nedá rušit při koncertním výkonu
Christopher Maltman přerušil svůj koncert v Concertgebouw v Amsterdamu. V této přední světové koncertní síni prováděl 16. května 2017 tento přední britský barytonista nesmírně náročný koncertní program, sestávající se z provedení takzvané Hollywood Songbook německého skladatele Hanse Eislera.

Soubor písní na německé texty vznikl v letech 1942 až 1943 jako skladatelova osobní reakce na americké poměry emigrantů i kritika komercionalizované americké kultury, která prefabrikuje umění především jako prodejní produkt. Texty, uspořádané do tradiční německé formy takzvaného Liederbuchu (zpěvníku v uzavřené cyklické formě), vznikly podle předloh několika německých literátů, ale převaha textů pochází od Bertolta Brechta. Celkem sbírka obsahuje sedmačtyřicet písní, z nichž ale některé tvoří cykly o dvou až šesti písních. Provádění vyžaduje samozřejmě značné soustředění a posluchačskou spoluúčast.

Ve druhé polovině koncertu zastavil zpěvák koncert a prohlásil do publika ke třem mladým dámám: „Mám vás přímo před očima a je zcela jasné, že tu nechcete být. Vidím, jak chatujete a používáte mobily. Pokud tady nechcete být – odejděte!“ Publikum ocenilo jeho vyjádření vřelým potleskem. Zpěváka doprovázel přední britský klavírní doprovázeč Julian Drake a celý koncert byl nadšeně přijat publikem. Podobné incidenty se ovšem objevují stále častěji, diváci se během koncertů a představení baví, píší a čtou zprávy na mobilu a nedávno si londýnští herci stěžovali opakovaně na diváky, kteří v hledišti během představení jedli. Ani české země nejsou výjimkou…

Giovanna Casolla pokračuje ve své kariéře
Kariéra operní zpěvačky nemusí končit po padesátce, ba ani po šedesátce, jak dokazují výkony některých současných špičkových pěvkyň. Italská sopranistka Giovanna Casolla (narozena 15. ledna 1945), dnes zpívající ale i party dramatického mezzosopránu, je představitelkou tradice italské velké vokální školy. Jedna z nejvýznamnějších interpretek Pucciniho Turandot v posledních dekádách stále zpívá tento vyhrocený part, a navíc k němu přidala v posledních letech také part faraónské dcery Amneris ve Verdiho Aidě. Letos v květnu v Janově a také na Maggio Musicale Fiorentino vystupuje jako princezna Eboli ve Verdiho italské verzi Dona Carlose, ve Florencii v operní produkci řízené Zubinem Mehtou a v režii Giancarla Del Monaca.

V červenci a srpnu tohoto léta bude také zpívat Amneris v Arena di Verona a na dalším open-air festivalu v Taormině.

Film týdne – Červená
Předpremiéru zažil minulý týden dokumentární celovečerní snímek režisérky Olgy Sommerové nesoucí jednoduchý název Červená. Známá dokumentaristika v něm zpracovává životní a umělecké osudy české mezzosopranistky a herečky Soni Červené, která letos oslavuje dvaadevadesáté narozeniny. Její život by sám mohl sloužit jako podklad pro román, ve kterém se promítají mnohé významné události posledního století v Evropě. Stále umělecky činná umělkyně Soňa Červená bude představena i několika záznamy z koncertních a televizních vystoupení, které jsou našim divákům zcela neznámé a byly nalezeny v německých televizních archivech.

U příležitosti předpremiéry byla také uspořádána autogramiáda nové knihy Soni Červené Stýskání zažehnáno (navazující na předchozí knihu pamětí Stýskání zakázáno), která mapuje posledních pětadvacet let kariéry po návratu do vlasti. Kniha vyšla v Edici Paměť v nakladatelství Academia. 24. května 2017 bude mít snímek slavnostní premiéru v pražském kinu Lucerna (informovali jsme zde). Osobnosti Soni Červené se Olga Sommerová věnovala i v televizním formátu 13. komnata Soni Červené (2011), kterou připravila ve spolupráci s Olgou Špátovou a Jiřím Svobodou.

Kniha týdne

Herbert Blomstedt – Mission Musik: Gespräche mit Julia Spinola. Kassel, Henschel Bärenreiter Verlag 2017. 184 stran. Kniha rozhovorů novinářky Julie Spinoly se slavným švédským (byť v USA narozeným) dirigentem Herbertem Blomstedtem shromažďuje materiál z několika dekád, aby před čtenářem vyvstal velmi plastický obraz výjimečné umělecké osobnosti, která se vyznačuje také výraznými osobnostními rysy.

Publikace vychází k devadesátým narozeninám dirigenta (11. července 1927), umělce, který je stále činný jako hostující dirigent na světových koncertních pódiích. Od padesátých let byl uměleckým šéfem a šéfdirigentem předních skandinávských orchestrů a v letech 1975 až 1985 také šéfdirigentem Staatskapelle Dresden, aby pak na další dekádu přešel k orchestru San Francisco Symphony a ještě později k North Radio Orchestra a Gewandhausorchester Leipzig, kde působil jako dlouhodobý hostující dirigent.

Ve své skvělé kariéře se soustředil především na hudební odkaz německých a rakouských skladatelů pozdně klasicistní, romantické a postromantické éry (Beethoven, Schubert, Mendelssohn-Bartholdy, Brahms, Bruckner, Richard Strauss a další). Neméně se zasloužil o uvádění a propagaci skandinávské hudby devatenáctého a počátku dvacátého století, zejména děl Franze Berwalda, Edvarda Griega, Jeana Sibelia a Carla Nielsena. Jeho kariéru jistě ovlivnilo jeho silné náboženské cítění, od mládí je členem protestantské denominace, Církve adventistů sedmého dne. Proto dirigent nikdy nezkoušel ani nevystupoval v pátek večer anebo během sobotního dne. Církev klade požadavky na harmonický životní styl a životosprávu (Herbert Blomstedt nepije alkohol, nekouří a také je vegetariánem).

Jeho vztah k opeře je více než rezervovaný: „Operu považuji za ohavnost, to pro mě není žádná opravdová hudba,“ říká dirigent ve své knize. Přesto, že na koncertním pódiu uvedl velké množství hudebních titulů a také nahrál řadu symfonických skladeb u různých světových nahrávacích společností, opeře se alespoň v nahrávacím studiu tak zcela nevyhnul. V roce 1976 nahrál verzi Beethovenova Fidelia z roku 1805 pod původním názvem Leonore se skvělým ansámblem (Edda Moser, Richard Cassilly, Karl Ridderbusch, Theo Adam, Helen Donath), právě se Staatskapelle Dresden. Mezi jeho nahrávkami nechybí ani provedení Orffovy scénické kantáty Carmina Burana z roku 1991 se San Francisco Orchestra. Kniha je pozoruhodným svědectvím nejen o hudební kariéře, ale také o síle víry v současném uměleckém světě.

Operní humor
Italští operní fanoušci bývají dosti nemilosrdní ke špatným výkonům, ale také bývají ve své kritice zároveň vtipní. Jistá sopranistka se při vystoupení v Teatro alla Scala, kde mučila sebe i diváky v roli Alžběty z Valois ve Verdiho Donu Carlosovi, protrpěla až k závěrečné árii Tu che la vanità conoscesti del mondo z pátého aktu a po odzpívání verše „… e porta il pianto mio al trono del Signor“ („… a dones můj nářek k trůnu Božímu“) se ozval z galerie hlas nepříliš spokojeného diváka: „A také k Verdimu, má drahá!“